5 způsobů, jak se podle odborníků efektivně vypořádat s vyhořením

Právnička, autorka bestsellerů New York Times a moderátorka podcastu Happier Gretchen Rubin definuje syndrom vyhoření takto: „Je to pocit, že jste přetíženi, a cítíte se vyčerpaní ... bývá to také pocit nelibosti, případně pocit, že jste na konci svých sil.“ Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) není vyhoření pouhý stav mysli, ale syndrom. Přesněji řečeno, je „pojímáno jako důsledek chronického stresu na pracovišti“. Doktorka Natalie Azar, lékařská expertka a spolupracovnice NBC, upřesňuje: „Já bych to formulovala tak, že vykonáváte práci, kterou jste možná dělali mnoho let, ale teď už z ní nemáte takovou radost — necítíte ani profesní, ani osobní uspokojení.“

Syndrom vyhoření v práci je v poslední až příliš častý problém. Podle průzkumu společnosti Deloitte zažilo vyhoření v současném zaměstnaní 77 % lidí. Na vině přitom bývají tři faktory: nedostatečná podpora nebo uznání ze strany nadřízených, nereálné termíny nebo očekávání a také dlouhá pracovní doba, včetně víkendů. Honba za úspěchem, která tu panovala několik dekád, postupně ztratila svůj lesk a kouzlo. Dokonce i ve Spojených státech, kde dlouhodobě panovala kultura nadměrného pracovního nasazení, je vyhoření z práce důvodem číslo jedna, proč lidé opouštějí stávající zaměstnání. To alespoň ukázaly výsledky průzkumu společnosti Zippia. 

Se syndromem vyhoření má vlastní zkušenost Kesi Irvin. Krátce poté, co jako absolventka Whartonovy univerzity získala vytouženou práci na Wall Street, najednou pocítila, že něco není v pořádku. Řešení bylo radikální: „Odešla jsem z práce, věděla jsem, že nebudu litovat, když si udělám přestávku v kariéře a začnu cestovat,“ vzpomíná Kesi. „Hrozně jsem toužila jezdit po světě, ale pouhé dva týdny dovolené v roce mi nestačily na to, abych skutečně mohla poznávat svět.“ Dnes je to již osm let, co si sbalila batoh a odešla z práce. „Původně jsem sice měla v plánu roční pauzu, ale nakonec se stalo to, že jsem od roku 2015 nepřestala jezdit po světě.“ O zážitcích ze svých výprav se tato cestovatelka na plný úvazek začala dělit s ostatními prostřednictvím stránek To and Fro, kde povzbuzuje ostatní, aby se nebáli a udělali sami pauzu v práci. „Mým cílem je změnit firemní kulturu Američanů. Pomáhát jim v rozhodnutí dát si přestávku a volno, aby začali cestovat, a tím se vyhnuli syndromu vyhoření,“ vysvětluje a dodává: „Cestování vás toho může spoustu nového naučit.“  

Někteří lidé jsou k vyhoření náchylnější než jiní. Gretchen Rubin ve své knize Four Tendencies identifikuje čtyři základní osobnostní typy, do kterých lidé obvykle spadají: zastánce, tázající se, dlužníky a rebelující. (Zde najdete test, který vám pomůže rozpoznat vaše vlastní vzorce chování.) „Lidé, kteří jsou takzvaní dlužníci (cítí se být druhým zavázáni), bývají k vyhoření mnohem náchylnější. Pokud jste tedy tento typ člověka, který se ztotožňuje s myšlenkou: 'Plním sliby druhých, ale mám problém plnit sliby sobě,' signalizuje to jasně, že můžete mít problém.“   

Vyhoření nezná hranic, a je na každém z nás, abychom se proti němu chránili. Třeba právě tím, že si konečně začnete dělat čas sami na sebe, ne náhodou se pod tento názor podepíše každý odborník. Zde se Rubin dělí o svůj návod, jak krok za krokem stisknout tlačítko refresh dostatečně dlouho předtím, než plamen definitivně zhasne.

„S velkou pravděpodobností máte jen obecné povědomí a představu o tom, co znamená vyhoření a jak ho poznat. Ve skutečnost totiž záleží především na tom, proč se vám to děje. Takže pokud si říkáte: 'Ach jo, asi jsem vyhořelá/ý z práce', hledejte příčiny. Může se stát, že váš tým prošel proměnou a vy najednou děláte práci za tři. Případně se cítíte vyhořelí, protože vám přijde, že vás nadřízený dostatečně nepodporuje a správně nemotivuje. Anebo nemáte vhodné nástroje k tomu, abyste svou práci odváděli co nejlépe, a to vás frustruje. Nenamáhá vás dennodenní dojíždění do práce? Nebo snad pracujete tak moc, že už nemáte čas a energii na jiné, pro vás zásadní věci v životě? Špatně spíte, protože se dlouho díváte do obrazovky (monitoru, nebo displeje svého telefonu, poznámka redakce), což vás vyčerpává jak fyzicky, tak psychicky? Existuje spousta faktorů. Každý problém však vyžaduje jinou strategii a řešení. Je velmi snadné a časté samotný problém ignorovat, nepojmenovat ho. Lidé často používají vyhoření jako obecné, povrchní vysvětlení, místo toho, aby sami pátrali po příčinách, proč mají problém...“   

„Lidé se často pouštějí do složitých emočních nebo sociálních vysvětlení, jak vyhoření napravit. Ale pokud nemáte dostatek spánku, pohybu, nebo pokud netrávíte dost času venku, nedivte se, že nemáte dostatek fyzické ani mentální energie. Tyto faktoru se na její míře zásadním způsobem podílí. Může se to týkat i situací, kdy zjišťujete, že činnosti, které vás dříve bavily, vám najednou připadají vyčerpávající a nic pozitivního vás nepřináší. Příčina může skutečně být v tom, že jste fyzicky vyčerpaní. Dbejte na to, abyste v noci dostatečně a kvalitně spali, měli dostatek pohybu, protože tyto faktory jsou pro vaši energii a náladu klíčové. Nemusíte hned trénovat na maraton, ale každodenní, dvacetiminutová procházka může pomoci. Nezanedbávejte své tělo. Nezapomínejte na to, že fyzická kondice se podepisuje na psychické formě a výrazně ovlivňuje celkové emocionální rozpoložení. Jde o zcela klíčový krok. Mluvím tu o využívání všech pěti smyslů. Část mé knihy Life in Five Senses je o tom, že se máme obracet na své smysly, aby nám poskytly útěchu a potěšení. Dělejte něco, co vás skutečně baví. Pokud milujete hudbu, udělejte si během odpoledne pauzu a poslechněte si část oblíbeného playlistu, ať načerpáte další  energii. Je to odměna, příjemný požitek, ale rozhodně ne nezdravý. S pomocí smyslů a jejich cílenou aktivací živíte své tělo.“   

„Značná část důvodů, proč lidi vyhoří, spočívá s tom, že se sami cítí zahlceni očekáváním a požadavky od druhých, z nějakého důvodu neumějí říct ne. Takže jedna z věcí, pokud se cítíte vyhořelí, je najít efektivní způsob, jak zajistit, že dokážete splnit to, co se od vás očekává. Můžete si například připomenout to, že musíte některým lidem říkat ne, abyste jiným mohli říct ano. Musím říct ne třeba svému týmu, když po mně chce, abych pracovala dlouho do noci, protože potřebuji fungovat také pro svou rodinu, která mě doma čeká u večeře. Naučte se rozlišovat, kdy, komu a na co říkat ano, kdy věci odmítat.“   

„Přemýšlejte o svých povinnostech v té souvislosti, jaký signál vaše chování a rozhodování vysílá ostatním. K čemu je motivujete. Pokud pracuji 24/7, dávám svému okolí špatný příklad. Já totiž opravdu věřím, že bychom měli pracovat, a zároveň mít volný čas, protože pokud to sama nedělám, jsem sama špatným vzorem pro lidi kolem. Pokud chci, aby moje děti četly s radostí a chutí, ale nikdy mě samotnou v této situaci nevidí, nebudou si čtení spojovat s něčím pozitivním, neuvidí v něm kvalitní zábavu. Další věc, kterou jsem zjistila: když jde jeden člověk v domácnosti spát, i ostatní se přesunou do svých ložnic. A když se jeden člen probudí, tak se spolu s ním probudí celý dům. Pokud chcete, aby vaše nejbližší okolí došlo k pravidelnému spánkovému režimu, měli byste jim jít příkladem.“  

„Pokud se nepostaráte sami o sebe, nebudete schopni pomoci nikomu jinému. Takže když se cítím vyhořelá, možná zůstanu doma, budu si s dětmi hrát na babu, nebo se budu dívat na staré díly Přátel, než abych za každou cenu pracovala. To není dobré pro nikoho.“