„Je v něm něco velmi drzého." Jean Paul Gaultier a jeho nový návrhář Ludovic De Saint Sernin

Amy Verner23. 9. 2024

Ludovic de Saint Sernin se stane osmým a nejmladším hostujícím návrhářem značky Jean Paul Gaultier. V roce 1990, kdy se Ludovic narodil, představil tehdy 38letý Jean Paul svůdnou kolekci Adam a Eva, Rastas Aujourd'hui, v níž se na mole objevily modelky a modelové v párech; například Helena Christensen a Rossy de Palma v pestrobarevných oblecích, květinových korzetech a klubových kreacích. Jako vždy v tom byl humor, síla a hravost.

Foto: Adam Peter Johnson/ Jean Paul Gaultier

Jean Paul Gaultier a Ludovic de Saint Sernin

De Saint Sernin, který svou značku uvedl na trh v roce 2017 a loni na jednu sezonu převzal otěže po Ann Demeulemeester, vytváří provokativní návrhy. Jeho liberální pojetí genderu a sexuality ho vede ke střihům, které jsou někdy minimalistické, jindy glamour a často obepínající postavu. Není třeba příliš dlouho přemýšlet, co asi tak udělá s Gaultierovými ikonickými kreacemi.

Saint Sernin předvede pánskou módu. Přestože jarní přehlídka se koná až v lednu, příprava je tak náročná, že Saint Sernin letos vynechá prezentaci své vlastní značky na podzimním fashion weeku.

Jeane Paule, jak jste objevil Ludovikovu tvorbu?

Znal jsem pouze jeho práci, ne jeho osobně. Vždycky mě zajímá, co tvoří noví designéři. Vzpomínám si, že když jsem viděl jednu z jeho prvních kolekcí, byl jsem velmi překvapený, protože to, co dělal s mužskou módou, bylo velmi odvážné. Líbí se mi, jak je jeho tvorba provokativní, ale zároveň je zajímavá, krásná. Tehdy jsem si řekl: „Tenhle bude dobrý."

Ludoviku, jaký je to pocit vědět, že jste se dostal do hledáčku monsieur Gaultiera?

Je to úžasné. Poprvé jsme se osobně setkali v zákulisí koncertu Dua Lipy, jen jsme si tam tak užívali skvělý koncert. Řekl jsem mu, jak moc ho obdivuji, a okamžitě mezi námi vzniklo úžasné spojení. Na módě mám nejraději, když člověk vyrůstá s odkazem na nějakou ikonu a inspiruje se jí, a pak ji jednoho dne potká – a následně spolu pracujete! Je to ten nejúžasnější pocit vědět, že mám jeho požehnání.

Kdy jste o projektu začali mluvit?

Před létem jsme spolu krásně poobědvali a skvěle si popovídali. Ten rozhovor mi dodal sebedůvěru, že výzvu zvládnu. Začal jsem se těšit, že se budu moci podílet na tvorbě tak neuvěřitelného módního domu.

Jak tento proces vlastně probíhá? Už jste začal?

Ano, začal. Byl jsem tak nadšený, když jsme si spolupráci potvrdili, že jsem okamžitě začal skicovat. Rád kreslím a dávám si s tím na čas, rád se postupně dostávám do nálady. Udělal jsem si spoustu průzkumů. Jednoho dne jsem si doma skicoval a najednou jsem si řekl: „Už vím, jak to chci udělat.“ To je ten nejlepší pocit, protože v tu chvíli vám naskočí husí kůže. „Tak tohle proměním ve skutečnost, tohle je ten příběh, který chci vyprávět," pomyslíte si. A pak už se jenom těšíte, až to bude hotové. V červenci jsem ateliéru předal skici a teď máme hotových prvních dvanáct návrhů.

Je spolupráce s Paulem důvod, proč jste se rozhodl v této sezoně nepřipravit žádnou vlastní módní přehlídku?

LdSS: Ano, chtěl jsem dát ze sebe do společného projektu to nejlepší. Ale pořád je tu kolekce Ludovic de Saint Sernin a já jsem z ní nadšený, protože je pro mě velmi nová; stále do ní přidávám nové věci.

Jeane Paule, v roli hostujících návrhářů se u vás vystřídalo už osm osobností. Řekl byste, že tato koncepce funguje?

Upřímně řečeno: ano. Funguje to dobře. Když jsem odcházel, řekl jsem, že chci, aby značka pokračovala i beze mě. Ale přijmout jediného návrháře, no, kterého byste vzali? Nápad na střídání hostujících návrhářů jsem měl už dávno. Vzpomínám si, když značku Christian Lacroix v roce 1987 opustil Jean Patou, že jsem si říkal, že by tam měl být jeden návrhář, který by dělal jen jednu kolekci. Zašel jsem za nimi, protože jsem s Jeanem Patou v roce 1972 pracoval, a navrhl jsem jim tuto myšlenku: „Možná by pro vás mohli rok navrhovat Vivienne Westwood, Romeo Gigli – lidé, kteří jsou momentálně v kurzu." A jejich odpověď zněla velmi francouzsky: „Příliš drahé.“ Každopádně potom jsem si ten nápad nechal pro sebe, protože jsem chtěl vidět různé interpretace a vývoj své vlastní značky.

Myslím, že takhle to může fungovat jen u značky, která má rozpoznatelné symboly a svou historii, aby designéři mohli přijít připravení, ale zároveň měli dost prostoru pro hraní si s ní.

JPG: Přesně tak. Možná bylo troufalé mít takovou představu; ale vysnil jsem si někoho, kdo má svou vlastní osobnost a ta se přenáší do jeho tvorby. Ludovic bude dělat to, co už dělá, ale pro Gaultiera.

Kdybyste mohl pracovat jako hostující návrhář vy sám, pro který dům by to bylo?

JPG: Tehdy by to byl Saint Laurent. Teď už je ale pozdě. Ale třeba i Chanel. Tehdy šlo o to pracovat u značky, která už něco znamená. Teď je ale pro mě zajímavé vidět vesmír a další vesmír dohromady.

Ludoviku, kdy jste se poprvé setkal se jménem Jean Paul Gaultier?

Moje první vzpomínky se týkají reklam na parfémy. Vzpomínám si, jak jsem si říkal: „Páni, to je někdo, kdo umí vyprávět příběh." Je to sice móda, ale stává se součástí kultury. Jedna z věcí, které na Jeanu Paulovi obdivuji nejvíce, je, že je návrhář, ale zároveň se stal součástí kultury, popkultury, a podílel se na věcech, kterým věřil. Svůj hlas používal pro módu, pro zábavu a pro osvobození lidí. To je něco, co dnes můžu já dělat jen proto, že on to dělal přede mnou. Zjistit, že v módě můžete být sami sebou, že můžete mít svůj vlastní hlas a jedinečnost a být na ně hrdí. Vybudoval kolem sebe komunitu mnohem dřív, než začal existovat Instagram a sociální média.

To je dobrý postřeh.

LdSS: Je opravdu zajímavé, že se mu podařilo kolem sebe vybudovat takovou síť příznivců. Byl tváří své značky a lidé s ním komunikovali napřímo. I teď nedávno jsme spolu byli venku a lidé za ním prostě chodili, jako by ho znali. Jde o velmi velkorysý způsob, jak přistupovat k roli módního návrháře. Snažím se dělat to samé a jeho přístup napodobit. Máme hodně společného.

Jean Paule, odhalil vám každý hostující návrhář něco nového?

Určitě ano. Sacai je Japonka, takže samozřejmě dělá věci jinak. Vzala tedy některé mé modely a přetvořila je dekonstruovaným způsobem. Glenn Martens udělal krásnou kolekci, ale ta byla striktnější. Obdivoval jsem, co udělal. Každý návrhář přinesl něco svého, stejně jako Ludovic přinese něco svého.

Už jste s vámi podělil o své náčrty?

LdSS: Ne...

JPG: A tak je to lepší. Chci být překvapený. Kdybych dělal pro Yvese Saint Laurenta a on chtěl průběžně vidět mé návrhy, byl bych zničený. Myslel bych si: „Proboha, to mu nemůžu ukázat, třeba se mu to nebude líbit,“ místo abych přemýšlel o svém pohledu na jeho styl. Chci, aby byl Ludovic svobodný a věřil si.

Ludoviku, nyní zkoušíte i couture.

Rád spolupracuji s ateliérem. Mám rád ruční výrobu a celou tu řemeslnou práci. Tuhle vášeň mám v sobě už od doby, kdy jsem pracoval u značky Balmain s Olivierem Rousteingem. Přehlídka na mole bude tak vzrušující, už teď si to dokážu představit a těším se. Ale kromě toho mám zážitek také z vědomí, že tyhle kousky nabízím neuvěřitelným klientům. Tyhle modely budou žít a inspirovat lidi a stanou se součástí historie módního domu. A pak – vytvořit kus na zakázku pro slavné osobnosti je tak vzrušující. Jednu takovou už mám v hlavě. To bude můj cíl po přehlídce.

Napadá mě, že oba shodně kladete důraz na tělo a šněrování. Co vás oba přitahuje na tomto prvku, který působí trochu fetišisticky...?

JPG: Jsem starší než Ludovic, takže můj zájem vychází z jiných zdrojů. Když jsem poprvé viděl korzet po babičce, nevěděl jsem, co to je. Ten satén tělové barvy, to šněrování... A ona mi vyprávěla historku, jak se napila octa, aby se jí stáhl žaludek, mohla se zašněrovat a vypadala štíhlejší v pase. Naždycky jsem si to zapamatoval. A vzpomínám si na jakýsi muzikál v New Yorku, který se měl odehrávat ve dvacátých nebo třicátých letech, a tam byli všichni oblečení v lososovém, protože to bylo spodní prádlo. Pozoroval jsem mladé dívky, které se na ty kostýmy dívaly a líbily se jim. Tak jsem si říkal: „Možná by byl dobrý nápad, kdybych udělal šaty z podprsenky nebo korzetu.“ Jako tvůrce musíte odrážet, co se zrovna děje a co někteří lidé chtějí. Nechtěl jsem ale, aby mé zákaznice trpěly. V té době se už hodně prosadilo unisexové oblékání. Já jsem chtěl znovu vytvořit ženské křivky a znovu je ukázat. Můj záměr rezonoval s Beatrice Dalle a také s Madonnou, která chtěla takovou módu nosit.

Ludoviku, napadlo mě, že byste vy sám mohl ztvárňovat Madonnu...

LdSS: Možná ano, vždyť jsem teď blond. Zajímavou spojitost mezi námi představuje i fakt, že Jean Paul se proslavil korzetem a já zase svými kalhotkami s očky. Každý z nás velmi rychle objevil kousek, který byl okamžitě rozpoznatelný a na kterém jsme oba mohli postavit další modely. Vznikly z opravdové vášně v období, kdy jsme se snažili vyjádřit módu novým způsobem a jinak. Původně jsem studoval dámskou módu a myslel jsem si, že se budu věnovat výhradně jí. A pak jsem pochopil, že móda může vyjadřovat i osobní příběh, což pro mě byl obrovský zlom. Tehdy jsem se rozhodl, že moje první kolekce bude pojednávat o chlapcích, kteří budou nosit dámské oblečení, ale tak, aby to nevypadalo, že se převlékají. Byli v těch šatech skutečně uvěřitelní a inspirovalo to muže i ženy k nošení stejných kousků. Tady určitě jdu ve stopách Jeana Paula.

JPG: Sukně pro muže. Snažil jsem se, aby vypadaly mužsky, ale je to něco, co je tak trochu ženské.

LdSS: Myslím, že v té době v oblékání hodně rozhodovalo pohlaví. Já osobně jsem vyrůstal trochu konzervativně v 16. obvodu Paříže a říkal jsem si: „Ale tyhle typické pánské šaty mi moc nesedí a ani neprospívají mé siluetě. Já chci ukázat své tělo.“ Všechny šaty, co jsem chtěl, nosily ženy, které jsem obdivoval. Když jsem pak do nich oblékl muže, najednou jsem si řek: „Páni, to jsem si netušil, že by se z toho mohlo stát něco takového.“

Ludoviku, bude tento přístup určovat i vaše budoucí kolekce?

Na své současné kolekci jsem samozřejmě začal pracovat ještě předtím, než jsem věděl, že v lednu budu dělat couture. Ale teď pracuji na obou současně, a tak se rozhlížím po mnohém z Gaultierovy historie a jsem zvědavý, jestli lidé v kolekcích uvidí reference k minulosti. Když jdete do jiného módního domu, naučíte se jiný způsob pohledu na oděvy, konstrukci oděvů, přemýšlení o vzorech, které jsou pro značku jedinečné. Tyhle faktory určitě ovlivní, jak budu v budoucnu pracovat, ať už o tom vím, nebo ne.

Mezi svým působením u Ann Demeulemeester a nyní u Jeana Paula Gaultiera nějakým způsobem propojujete dvě zcela odlišné estetiky.

Ano, mám svůj vlastní pohled na věc. Vyrůstal jako obdivovatel módy a znám oba tyto domy nazpaměť. Když se mi dostane do rukou archiv, vyzkouším si oblečení a zjistím, jak se v něm cítím, tak opravdu rychle styl značky pochopím a dostanu se do něj s takovou upřímnou vášní. A tomu chci vzdát hold. Ať už jde o Annu, nebo Jeana Paula, ptám se sám sebe, co by dělali dnes, kdyby byli v mém věku a v současné životní situaci. A to se snažím udělat i já.

Můžete nám napovědět?

Ne, ne, ne! Je tu něco, co lidé ještě úplně nezachytili, určitý odkaz, a já se na uvedení obzvlášť coby Francouz opravdu těším.

Je pravda, že jste se kvůli hostování u JPG nechal odbarvit na blond?

LdSS: Chtěl jsem být blond na naši společnou fotku. Začal jsem s postupným odbarvováním před dvěma měsíci a blond jsem asi týden nebo dva.

JPG: Jak se cítíte jako blonďák?

LdSS: Líbí se mi to. Hodně jsem pracoval, takže jsem si se svou novou barvů vlasů ještě neužil žádnou zábavu. Ale doufám, že se mi to podaří.

Tento rozhovor byl zkrácen a upraven kvůli délce a přehlednosti.

Text vyšel v originále na vogue.co.uk

Vogue

Doporučuje

Vogue Leaders