Carmen Kass pro Vogue CS: Na modelingu je něco, co mě nutí se neustále vracet

Tohle je hodně intimní a osobní rozhovor s mou drahou kamarádkou Carmen Kass, se kterou se znám skoro dvacet pět let.

Carmen je doma v estonském Tallinu, sedí na žluté pohovce a na zdi za ní visí obří pop-artová malba její tváře. Mluvíme spolu přes Zoom a moc dobře zrovna nefunguje – její hlas je zastřený, obraz rozmazaný. Vapuje jednu z těch sladce chutnajících věciček, které zaplavily trh s kuřáckými potřebami (srovnala bych to třeba s vodní dýmkou, i když tu jsem nikdy nekouřila), a já ostatně taky. Obě nadáváme, jak jsou tyhle sladké věci návykové, ale ona tvrdí, že je to asi jediná neřest, kterou si dopřává.

Obraz se srovná a najednou ji slyším dokonale. Nikam by se ani nepřesunula, protože je jí dobře tam, kde právě je.

Jo, pořád to dělám. Ale jeden rozdíl spočívá v tom, že teď o tom přemýšlím. Líbí se mi to? Člověk má odlišné zkušenosti. Jsou aspekty té práce, které se mi líbí, a jiné, co ráda nemám. Ale celkově ano. Je v tom něco, co mě nutí se určitým způsobem neustále vracet. Jasně. Chci se tomu věnovat trochu víc.

Pořád je to tvorba. Že děláš něco cool. To je pro mě rozhodující. Ale není to samozřejmě jen to, má to taky finanční stránku nebo i jiné důvody. Především věřím svým agentům. Vždycky je žádám, aby mi řekli, o koho jde, proč to je dobré, proč bych to měla dělat. Protože pro mě je tohle způsob, jakým jsem v oboru vyrůstala. Tohle agenti dělali a neustále mi dávali zprávy o tom, co se hluboko pod povrchem děje. A taky proto, že se v soukromém životě nezabývám módou každý den nebo nechci žít na Instagramu a tak. Už to pro mě není práce na plný úvazek, ale pořád se jí věnuju, takže z ní chci občas vypadnout.

Spíš tak, abych tam byla, protože dnešní módní svět to bohužel v podstatě vyžaduje. Většina klientů si do podmínek napíše, že budeš jednou nebo dvakrát postovat. Takže je to z mého pohledu opravdu v přímé návaznosti na módu, kvůli práci modelky.

Jo, myslím, že se sešlo několik věcí naráz, a o spoustu změn se postará i život, viď? Takže částečně je to proto. Žila jsem čtyřicet čtyři let a možná je teď čas rozjímat a rozhlížet se a nahlížet hlouběji. Přemýšlet o věcech, na kterých ti záleží. Proč děláš to, co děláš? Proč vyděláváš peníze? Proč chodíš na všechny ty večírky? Proč piješ? Proč... nevím, plýtváš časem na něco, po čem vlastně netoužíš? A jak to udělat, abys čas, po který tu jsi, trávila nějak příjemně? Ať už to znamená cokoli. Každý jsme samozřejmě jiný.

Myslím, že být přítomná. Je to podle mě moc důležité. A být laskavá. Jo, myslím, že taková nejsem pořád a jsem člověk, takže podléhám emocím. Když mi lidi šlápnou na kuří oko, rozruší mě to, takže nejsem zrovna nejmilejší. I když na mě lidi hodně tlačí, snažím se nereagovat, protože věřím tomu, že pokud dokážeš vzdorovat zlé energii, která k tobě jde, a nereagovat na ni, tak potom – a možná je to směšné – jakoby předáváš lepší energii.