Seán McGirr: Můj McQueen je oddaný mladistvé energii a zvířeti v každém z nás

Celý týden v Paříži pršelo. Tak intenzivně, až platanům v Tuilerijských zahradách opadalo všechno listí. Pak ale nastal očekávaný večer, kdy Seán McGirr představil svou jarní kolekci 2025 pro značku Alexander McQueen – a celé město se koupalo ve zlatém zářijovém slunci. Možná právě tato okolnost pomohla k vyrovnanosti šestatřicetiletého Dubliňana, který před necelým rokem opustil studio JW Anderson. Françoisi-Henri Pinaultovi, předsedovi a generálnímu řediteli holdingové společnosti Kering, která vlastní značku McQueen, ukázal historické vzory a s proslulým irským klidem mu vysvětlil, jak z nich stvořil smokingy s klopami; šaty na svaté přijímání z vyzývavého, průsvitného krepu; anebo ragbyové topy s volánky. 

Možná je ale McGirr klidný jen zdánlivě. Do promítání v l'École nationale supérieure des beaux-arts zbývá méně než dvacet minut a po neoklasicistním nádvoří se nesou hovory paparazziů. V zákulisí se zaměstnanci společnosti McQueen pohybují tak rychle, že za nimi šaty, které mají přehozené přes ramena, vlají jako fáborky. Modelky stojí v pozoru, oblečené v županech. V rohu místnosti stříhají švadleny stříbrné nitě na čelenky k  modelům ve stylu banshee, kterými bude zakončena velkolepá show. 

Jde o poctu nočním londýnským rebelům a slavnému návrháři Alexandru McQueenovi, odkaz na jeho podzimní přehlídku roku 1994 (přičemž šlo teprve o jeho druhou přehlídku v kariéře) v Café de Paris, nočním klubu na Leicester Square. McQueen pracoval s fenoménem banshee a právě tenhle motiv vtělil do svých modelů. Dnes v noci však střeží železné brány l'École mnohem početnější ochranka než před třemi desetiletími. Vyjdu ven právě ve chvíli, kdy dorazí Salma Hayek, přičemž v šeru se zablesknou fotoaparáty paparazziů. Odlesky světel z jejích flitrových šatů vytvoří světélkující efekt. Když se vrátím, ukrývá se McGirr v zákulisí.

Návrháře jsem sledovala během posledního roku – od jeho březnového debutu až po stěžejní přehlídku v září. Prozradil, že před podzimní show se ocital pod neustálým tlakem „Dnes jsem dorazil časně, v sedm ráno jsem zatelefonoval své pravé ruce s tím, že musíme všechno zahodit a udělat to od začátku znovu,“ řekl mi před 72 hodinami, kdy jsme spolu seděli na gauči ve třetím patře značky McQueen v improvizovaném studiu v Saint-Germain, obklopeni moodboardy. McGirr přiznává, že během fashion weeku kouří jako o život a že jen za poslední dny vykouřil pravděpodobně více marlborek, než si dopřál hodin spánku. Všechno ho naplňovalo nadšením – od Birdee, bot na podpatku z kůže, až po nově vyvinutou pavučinovou krajku inspirovanou dílem sochařky Louise Bourgeois. McGirr vypadá jako typický Ir – má světlou pleť, tmavé vlasy a nebesky modré oči. Dnes má na sobě kravatové tričko McQueen s lebkou, vyšitou obráceně uprostřed hrudi, k tomu úzké džíny a tenisky. „Měl jsem hodně práce s McQueenovým odkazem. Důležité je, aby všechno sedělo, jak má, a přemýšlet, jak jeho modely vylepšit. Někdy se ale věci nevyvinou tak, jak plánujeme.“ Elfské rysy muže, který ve vás zaručeně vzbudí pocit, že je neustále v pohybu, narušuje důlek na pravé tváři. Vytvoří se, kdykoliv se jen tento designér usměje. A on se usmívá často.

Ačkoli je odzbrojujícím způsobem milý, je také velmi náročný. V patrech pod námi se nacházejí ateliéry, kde se pod jeho vedením pletou kousky z kašmíru a ručně drtí metry organzy, které pak vypadají jako zastřižené. Tři dny prováděl jeho tým krejčovské úpravy, aby se přes noc rozhodl vše kompletně přearanžovat – proto, aby vše podle jeho slov padlo do posledních detailů. Podobně to ostatně dělala Louise Wilson, legendární návrhářka a učitelka v Central Saint Martins. (Mezi další slavná jména, kterým předávala své zkušenosti, patří: Christopher Kane, Jonathan Saunders, Simone Rocha a samozřejmě Lee McQueen. McGirr byl v její poslední třídě, než v roce 2014 zemřela.) „V tutoriálech říkala: ‚Ne, to není správné… Ještě to není správné,‘ ale ve skutečném životě ze sebe sypala hlášky jako fotbalový chuligán.“ Tohle byla největší zkouška odolnosti, kterou si kdy prošel. „Řekla by: ‚Do prdele, udělej tu práci. Prostě to udělej.‘ Je to velmi praktické.“

Když holdingová společnost Kering v roce 2023 oznámila, že Sarah Burton odchází od značky McQueen, mnozí se ptali: „Mohl by tuhle práci dělat nějaký návrhář, který není přímo spojen s tímto módním domem? Pokud lidé v módnímu průmyslu s oblibou hovoří v šifrách, pak je opravdu těžké rozluštit, jak to bude s pozicí kreativního ředitele u firmy McQueen. V únoru 2025 uplyne celých patnáct let od smrti Alexandra McQueena, avšak jeho emocionální vliv na kulturu obecně stále trvá: jeho přehlídky Highland Rape a The Hunger jsou ztělesněním módy 90. let ve své nejelektričtější podobě a stále žijí v myslích redaktorů generace X. Mezitím mileniálové, kteří nejsou schopni rozeznat kabelku 2.55 od Lady Dior, čekali s dalšími tisíci až šest hodin ve frontách, aby spatřili Savage Beauty v newyorském Metropolitním muzeu umění. A generace Z? Předvádějí se na TikToku tím stylem, že si na hlavu uvazují z McQueenovy banshee šátky z roku 2003. (Nutno dodat, že někteří se ještě ani nenarodili, když se Karen Elson procházela po přehlídkovém molu s McQueenovým banshee šátkem přivázaným k pirátským kalhotám). 

A ani na Lee McQueena nelze jen tak zapomenout. Kolují něm úplné legendy: byl učněm na adrese Savile Row, když použil střih, který se naučil při výrobě anglických obleků. Vymyslel nechvalně známé kalhoty typu bumster a toužil po tom, aby na jeho návrhy lidé zvučně reagovali. („Byl bych raději, kdyby lidé odcházeli z mých show s tím, že se jim chce zvracet,“ řekl jednou. „Chci infarkty. Chci sanitky.“). Také ale uvedl na trh řadu plesových šatů pro Target. Při jejich tvorbě přitom vycházel z prostředí dělnického East Endu a keltských inspirací, čímž se vysmál vznešenosti britského impéria i zažité klasice. Paradoxně jsou však právě tyto šaty nesmazatelně spjaty s britskou šlechtou, zastoupenou editorkou Isabellou Blow či modelkou Stellou Tennant. 

McGirr, který je víc než kdokoli jiný svázán s kultem Lee McQueena, doufá, že obnoví část hravé agrese, kterou se módní dům vyznačoval ve svých počátcích. „Je tu určitý druh intelektuální laskavosti, což se mi docela líbí,“ řekl mi krátce poté, co získal práci u značky McQueen. „Není to vyloženě sexy - a myslím, že je to opravdu moderní.“ Letos často navštěvoval archivy na King’s Cross, přičemž ve svých komerčních kolekcích vycházel z nejstarších Leeových kreseb. „Z jeho perokresby sálá neuvěřitelná jistota, která funguje jako wow efekt - je ostrá jako břitva, téměř architektonická.“ McGirr zároveň poznamenává: „Nová generace nemůže McQueena plně pochopit – víte, co tím myslím?“ Ano, vím: zatímco módní dům pod kreativním vedením Sarah Burton elegantně dozrával a zdokonaloval své návrhy, McGirr chce, aby značka McQueen byla o mladistvé energii a o tom, co nazývá „vnitřní zvíře“. Nic z toho ovšem neznamená, že nemá „hlubokou a hlubokou úctu“ k Sarah Burton, Leeově pravé ruce. Na postu kreativní ředitelky značky McQueen působila od chvíle, kdy převzala diplom na Saint Martins, tedy celých třináct let. Pokud Lee tvrdil, že všíval nadávky do podšívek obleků Anderson & Sheppard určené pro prince z Walesu (a pubické ochlupení do klobouků královské gardy, která střeží londýnský Tower) – Burton rozvinula tři metry luxusního saténového gazaru po schodech Westminsterského opatství, když se Catherine Middleton vdávala v roce 2011 do královské rodiny. A zatímco Leeovy boardy upomínaly na 120 dní Sodomy od Markýze de Sade, případně se na nich vyjímaly rozřezané panenky malíře a fotografa Hanse Bellmera, inspirací Sarah Burton byly koberce taatit z Shetlandských ostrovů a modrá pole se lnem v Severním Irsku. Pro McGirra je výzvou stavět kariéru na provedení, které zdokonalila Sarah Burton, a zároveň zachytit energii a ostrost Alexandera McQueena. Říká: „McQueen je celý o napětí.“ Nachází se někde mezi přitažlivostí a odporem, rafinovaností a brutalitou, avantgardou a komerční životaschopností. Jak sám Lee řekl, když byl vláčen tiskem za svou debutovou kolekci pro Givenchy: „Je to zatraceně těžké nacházet se na obou stranách barikády.“ V backstage pařížské přehlídky tiše přemýšlím, jestli je to vůbec možné. Čelenka, inspirovaná banshee motivem, skvěle ladí se šaty, které visí na figuríně. Náhle se u mého lokte objeví žena, která má na starosti styk s veřejností značky. „Začínáme,“ zašeptá a dodá: „Prosím, posaďte se na své místo.“

Třiatřicet let od chvíle, kdy se zakladatel značky pustil do stříhání látek ve svém bytě v jižním Londýně, obývá nyní hlavní centrála značky McQueen šestipatrovou budovu o rozloze přes 9 000 metrů. Poprvé jsem ji navštívila jednoho ponurého červencového dne, necelé tři měsíce před jarní přehlídkou. McGirr se v rámci budovy stěhoval, aby se byl co nejblíže svému designérskému týmu, kde si usazený na dřevěné podlaze ze světlé borovice prohlížel modely slunečních brýlí pro rok 2025. (McGirr dělá věci doslova od podlahy. Jeho otisk prstu najdete na každém špendlíku.) 

Miluje print s motivem motýla monarchy stěhovavého. „Tady je hodně z McQueena, že?“ říká a podá mi vzorek, abych si ho prohlédla. „Není nic lepšího než sluneční brýle flame,“ dodává s úsměvem a na tváři se mu rýsuje dolíček. Na brýle, o kterých mluví, narazil během své cesty do Los Angeles, kde se na Melrose zamiloval do avantgardní scény a stylu některých fanoušků rappera známého pod pseudonymem Playboi Carti.

„McQueen je hodně o ateliéru,“ trvá si na svém. Ačkoli si přivedl některé své vlastní návrháře a střihače, zůstala mu velká část týmu, která pracovala pod vedením Burton, přičemž další v týmu fungují ještě z dob působení McQueena. Jde mu o to využít jejich technické mistrovství k tomu, aby se do britské módy vrátilo vzrušení. „Považuji značku McQueen za laboratoř pro experimentování a kreativitu. Svému designérskému týmu pořád říkám: ‘Hrajte si – zkoušejte různé nápady, dokud nebudete mít pocit, že teď je to to pravé.’“ 

Ve svých modelech McGirr využívá Leeovy nápady a práci, u které můžete „oblečením vyjádřit něco opravdu důležitého“. Právě tenhle impuls ho dovedl po dokončení střední školy v roce 2007 k přestěhování z Dublinu do Anglie. Přihlásil se ke studiu pánského oblečení na London College of Fashion. Jeho studentský byt v Camdenu se nacházel hned naproti hudebnímu podniku Koko, kterému dominovala obří disko koule, pod níž ve své době vystupovaly hvězdy jako Amy Winehouse nebo Pete Doherty. A aby si mladý návrhář vydělal peníze, pracoval po nocích jako barman v gay baru v Soho. A stal se svědkem toho, jak paparazzi pronásledují Kate Moss či Allegru Versace. Někdy v této mu zároveň docházela pravda o jeho sexuální orientaci. „Pro všechny homosexuální děti je těžké vyjít s pravdou ven, obzvlášť, když je vám jasné, že se do téhle školy opravdu nehodíš,“ říká, a rychle dodává, že jeho rodiče ho vždy podporovali. A teď? „Jsem tak šťastný, že jsem gay,“ říká upřímně. „Každý den za to děkuji Bohu. Obdivuji to, co vytvořili gayové a lesby přede mnou, i oběti, které museli přinést. Velmi mě zaujala práce gay umělců a cítím se s nimi propojen. Jsou jimi Kenneth Anger, Derek Jarman, Susan Sontag, Peter Hujar. Mou povinností je gaye zastupovat, mluvit za ně, podporovat je.“

Ačkoli McGirr pracoval ve West Endu, preferoval klubovou scénu v McQueenově rodném East Endu. Za nocí v tamějších klubech Boombox a Ponystep poprvé slyšel o Wilson a upnul se k tomu, že zrovna u ní chce studovat. Absolvoval přijímací pohovor a přežil její brutální výslech. Když odcházel, uslyšel, jak za ním na chodbě volá: „Hej, irský chlapče! Měl by ses ucházet o stipendium. Je mi totiž jasné, jak jste na tom, vy studenti. Jste líní a tyhle záležitosti vám unikají.“ To byl její způsob, kterým říkala: „Dám ti stipendium, takže si můžeš dovolit studovat.“ Díky stipendiu získal finanční jistotu, která ho udržela na škole. V roce 2014 promoval na Saint Martins se svojí kolekcí džínů, které počmáral kuličkovým perem. Inspirací se mu stali prostituti z Piccadilly a postava, kterou ztvárnil River Phoenix ve snímku My Own Private Idaho. Celou kolekci, mimochodem, koupil tokijský obchod Candy Nippon. 

Další životní čára McGirra, nalajnovaná pro příští desetiletí, vedla epicentry velkých měst, kde studoval kulturu tamní mládeže. Když ho hned po škole zaměstnali v Uniqlo, přestěhoval se do malého bytu v tokijské čtvrti Shibuya. Až do druhé hodiny ranní si prohlížel knihy v knihkupectví Tsutaya, kde načichl k fenoménu kawaii, kterou také nasával ve čtvrti Harajuku. O dva a půl roku později se přestěhoval do Paříže, aby úzce spolupracoval s Christophem Lemairem na kapsulové módě pro Uniqlo. Žil poblíž Palais-Royal a volný čas trávil fotografováním dětí a bruslařů na rue Léon Cladel (za své snímky dokonce získal cenu a publikoval fotografickou knihu.) Posléze ho zlákaly Antverpy, kde získal práci u Dries Van Notena (jeho první kolekcí byla spolupráce tohoto labelu s Christianem Lacroix). Nakonec se vrátil do Londýna – nejprve do čela pánské módy u JW Anderson, poté i sekce dámského oblečení. 

Atmosféra ve studiu McGirra u značky McQueen by se dala charakterizovat jako demokratická. I když má kreativní ředitel svou vlastní kancelář, která je plná vojenských křesel ze 40. let, pobývá v ní jen zřídka. Raději je s týmem během castingu, navrhování i zkoušek. McGirr během rozhovoru stáčí řeč k obrazu Madona z Loreta od Caravaggia, zmiňuje právě probíhající výstavu v tokijské umělecké galerii SCAI The Bathhouse a hovoří o snímcích evokující nudu od fotografa Philipa-Lorca diCorcia. Tohle je jeden z důvodů, proč Pinault instinktivně cítil, že by se pro tuhle práci hodil. Říká: „Seán je příkladem nové generace kreativity v britské módě. Jeho pulzující energie a vášeň pro couture a krejčovství - a jeho obšírné znalosti z oboru umění i hudby - dokonale souzní s duchem značky McQueen.“ A přesto McGirr vidí umění a módu jako dvě odlišné entity. Umění, jak sám říká, pochází od jednotlivce, zatímco za módou stojí celý tým – u značky McQueen to jsou lidé z Clerkenwell, krejčí v Itálii, výrobci látek v severní Anglii, obchodníci v Koreji a odjinud. McGirr mi několikrát řekl: „Nevyrábím oblečení pro muzeum. Je opravdu důležité, aby lidé moje věci nosili.“ Vzhledem k turbulentnímu stavu světa v poslední době doufá, že jeho návrhy se stanou formou moderního brnění: „Nosit věci od značky McQueen představuje téměř způsob přežití.“

V McGirrově světě ale stále najdete dostatek prostoru pro lehkost. Dnes se má v ateliéru každý vyjádřit, jestli látka s potiskem zebry není ve stylu Patsy Stone (tragikomické hrdinky ze sitcomu Absolutely Fabulous) a zda pepito není příliš Tati (čímž má na mysli kostkovaný vzor francouzského obchodního řetězce). Stěny jsou lemovány moodboardy s fotkami zpěvačky Siouxsie Sioux a Plum Sykes, spisovatelky a novinářky píšící o módě. Brzy se ale dozvídám, že kolekce byla opět změněna, zatímco továrny značky McQueen čekají na zahájení výroby. Pokud se v McGirrově mysli začal krystalizovat koncept banshee, zatím k němu není žádné oblečení hotové – jen štendr za štendrem plný historických oděvů pro inspiraci, od olivově zeleného koženého trenčkotu po plášť z krémového hedvábí zdobený blesky z flitrů – ideální oděv pro Ziggyho Stardusta. Jak mi McGirr později přizná: „Potřeboval jsem nějaký čas na to, abych si uvědomil, kdo jsem v rámci značky, která nikdy neměla nového kreativního ředitele.“

Snažím se zjistit, kolik měl vlastně času. Je červenec. Během měsíců od oznámení jeho jmenování stačil návrhář připravit podzimní kolekci obsahující 52 looků, pokusil se setkat se spoustou lidí, kteří pod ním pracovali, prohlédl 31 nabízených modelů, zahájil přípravu jarní kolekce – a přečkal dvě PR bouře. Na internetu byl jeho nástup v říjnu 2023 oznámen jeho černobílou fotkou vyjímající se vedle dalších pěti kreativních ředitelů společnosti Kering. Byli to: Anthony Vaccarello v Saint Laurent, Demna ve značce Balenciaga, Sabato De Sarno v Gucci, Norbert Stumpfl v Brioni a Matthieu Blazy v Bottega Veneta. Sociální média záhy vypíchla genderovou a rasovou rozmanitost. Když se o tom zmíním, odpovídá McGirr zamyšleně: „Tohle je opravdu důležitý rozhovor.“ A dodává, že pro něj bylo vždy důležité mít tým, který je „super rozmanitý“ – nejen co se týče rasy a pohlaví, ale také věku a národnosti. 

Neříká však, že i nyní je stále potřeba pořádná drzost, talent a odhodlání zvednout se z předměstské dublinské komunity a nakráčet do čela módního domu s ročním obratem, který vykazuje více než 800 milionů eur (k datu 2022). „Pochází z dělnické třídy,“ podotýká jeho londýnský kolega, návrhář Charles Jeffrey. McGirra zná od doby, kdy mu jako student v Saint Martins dělal modela. Jejich přátelství se upevnilo po nocích strávených ve Vogue Fabrics v Dalstonu. „V branži nás není tolik, kteří jsou hodně slyšet.“

A pak je tu odezva na McGirrův debut. Přehlídku vymyslel za necelý měsíc a proběhla jednoho březnového večera v nepoužívaném vlakovém depu ve čtvrti Les Olympiades. McGirr studoval Leeovu kolekci The Birds na sezonu jaro 1995 – zejména jeho průsvitné šaty z přilnavé fólie – a experimentoval. Zaměřil se na úplet, ostře hranaté siluety, koňské a kozí boty. Od redaktorů a influencerů sklidil smíšené a odměřené reakce. Poměrně dost komentářů na Instagramu vyznívalo jako kyberšikana, ač se to tvářilo jako módní kritika. Nic z toho ale nemělo vliv na to, aby se z jeho Hoof boots stal virální hit. V 90. letech umisťoval Lee McQueen na svých přehlídkách na novinářská sedadla pozlacené kostry. Chtěl tím sdělit, že pohrdá občasnými výčitkami, které od novinářů sklízel. Jedno vlákno vztahující se k McGirrovým návrhářským schopnostem mělo 290 odkazů. A napadlo mě, jak by na to reagoval... („Dokážeš si představit,“ zeptá se mě v jednu chvíli a zní to pobaveně i zděšeně, „kdybych měl Instagram?“)

Cestou do Clerkenwellu mě napadlo, jestli nebyl McGirr náhodou unavený od chvíle, kdy jsem ho naposledy zahlédla. Bylo to v březnu v pařížské čínské čtvrti. Tehdy se ho novináři ptali, co by na jeho debutovou kolekci asi řekl Lee McQueen. Ale ne, nedošlo k žádné újmě ohledně McGirrova potěšení z oblékání (ať už ostatních, nebo jeho samotného). Pokud se mileniálové na pozicích ředitelů velkých módních domů oblékají do uniformy Uniqlo crewneck/Levi’s 501s, McGirr volí z čiré radost každý den jiný look, například úzké džíny z Kapitalu v Tokiu, vintage tvídové sako navržené Stefanem Pilatim z doby, kdy působil v Saint Laurent, nebo diamantové náušnice z antverpského Diamantkwartier („Chce to trochu luxusu.“) 

Také se hodně mluvilo o Met Gala 2024. S Lanou Del Rey společně strávili noc předtím v jejím apartmá v hotelu Plaza, kde neúnavně nacvičovali pohyby po červeném koberci. Ve dvě ráno si u pokojové služby objednali zmrzlinové poháry a zhltli film Sám doma. McGirr říká: „Je to samozřejmě velmi stresující, ale dokázal jsem se také pobavit. To je důležité.“

Mezi McQueenovou starou gardou, která se shromáždila kolem McGirra, nechybí designér klobouků Philip Treacy. Treacy prý McGirrovi řekl, že McQueen strávil většinu svého života obhajováním vlastní práce. McGirr říká: „V současnosti jsou Lee a Isabella hrdinové – a oni jimi vždycky byli – ale Philip mi řekl, že v 90. letech jim lidé nerozuměli. Řekl: ‚Lidé Leeho nenáviděli‘. Lee a Isabella byli vzpurní – ale aniž by byli arogantní. To je důležité." 

McGirr není v žádném případě arogantní. Jak říká Jeffrey, vždy byl okouzlující, milující zábavu a veselý – ale byla by chyba zaměňovat jeho laskavost se slabostí. Jeffrey dodává: „Žhne v něm keltský oheň. A pokud se lidé otočí nebo řeknou ne, je to jako: já vám ukážu!“ V letech, kdy Alexander McQueen vládl v Británii, Seán McGirr dospíval v dublinské čtvrti Bayside, na předměstí z 60. let, kterému dominuje středověký hřbitov Kilbarrack. Stěny pokojíčku měl polepené vstupenkami z emo koncertů. Jeho matka Eileen, zdravotní sestra, vysledovala posedlost svého nejstaršího dítěte pro design už v jeho třech letech, kdy celé hodiny stavěl budovy z lega. Jeho otec, mechanik Brendan, si vybavuje, jak Seán jednu deštivou sobotu odešel z domu a potuloval se kolem jeho garáže. McGirr se vrací do rodného Bayside, kdykoli může. McGirr říká: „Všichni jsme vzhůru do jedné nebo do dvou ráno a navzájem si vyléváme srdce.“ A dodává, že kdyby se ho zmocnila pýcha, oni by ho okamžitě vrátili zpátky na zem. „Když mě viděli jít po červeném koberci s Lanou v Met Gala, říkali si: 'Kdo si sakra myslíš, že jsi?“ Řekl jsem: 'Omlouvám se! Právě jsem navrhl šaty! Nejsem nikdo!'“ V srpnu mi během oběda na zahrádce italské restaurace La Famiglia u King´s Road řekl: „Asi mám jistý keltský příbuzenský vztah s McQueenem. Oba máme tartany, ačkoli McQueen je víc šik.“ McGirr s rodinou v devadesátkách a nultých letech hodně cestoval na západní pobřeží Irska do vesnice Lahardane, kde žilo jen 100 obyvatel a kde provozoval hospodu jeden ze Seánových strýců z matčiny strany. Od svých deseti let tam sbíral prázdné lahve a naslouchal historkám místních. 

Navzdory tomu všemu McGirr říká: „Pro mě je McQueen o Londýně – tenhle přístup je velmi niterný, ale zároveň velmi rafinovaný.“ (Zatímco kořeny jeho banshee můžeme nacházet v galském folklóru, je pravděpodobnější, že se objeví v pět ráno v baru Trisha v Soho.) To je také důvod, proč, i když se práci věnuje na „sto milionů a dvacet procent za všech okolností,“ je stále venku. Podniká výlety po městě na kole: ať už za výstavou obrazů Francise Bacona v National Portrait Gallery, na koncert art-rockové kapely Still House Plants, nebo „na queer rave do nějakého zajímavého podniku. („Někdy prostě potřebujete vypustit páru,“ dodává.) Právě jsme se byli podívat na retrospektivní výstavu Yoko Ono v Tate Modern. Všechna ta skleněná kladiva a stromy přání – Yoko je, jak McGirr cítí, „ve své nebojácnosti velmi McQueenovskou. “ 

Přesto si nedělá žádné iluze o tom, že nyní vládne módě byznys. „Není to jako před deseti nebo patnácti lety, kdy jste měli určité návrháře předvádějící opravdu skvělé a opravdu dobré kolekce. Ale možná se neprodávaly. Nyní je vše založeno na peněžním úspěchu. Je to škoda? Tak nějak – ale je důležité pochopit dobu, ve které žijeme.“

Poprvé McGirr uviděl značku Alexander McQueen v obchodním domě Brown Thomas, a to na podrážkách bot značky Puma. Šlo o Leeovu spolupráci se značkou v roce 2006. Přibližně ve stejné době mu Maureen, babička z otcovy strany a aranžérka výloh v obchodním domě, darovala šicí stroj z 50. let. A tehdy se také poprvé dozvěděl o návrháři jménem Hedi Slimane – a okamžitě se rozhodl upravit svou školní uniformu, aby odpovídala Slimaneho typickým slim siluetám Dior Homme. Dnes můžete v McGirrově estetice a v jeho múzách spatřovat odkaz dospívajícího fanouška k idolům, kterými byli Lee a Hedi. Je potěšen, že Beyoncé (vedle mnoha dalších) byla „opravdu, opravdu posedlá“ objemnými kabáty právě z jeho první kolekce. Charli XCX přepsala pravidla tanečního popu a velkou část svého turné Brat Girl Summer strávila v Hoof Boots. S nadšením mi vypráví o Florence Sinclair, britsko-karibské hudebnici s 10 000 sledujícími na Instagramu, jejíž sound mu připomíná Lou Reeda. (Má v plánu jít v McQueenových stopách a navrhovat pro královskou rodinu? Vtipkuje: „Ještě mě neoslovili.“ Myslí si, že: „děti jsou docela v pohodě,“ – a nejvíce „McQueenovy energie“ má ze všech tří šestiletý princ Louis.) 

McGirr žije ve dvoupokojovém bytě ze 60. let, který najdete v exkluzivní oblasti St. James. V místech, kde hluční návštěvníci Soho a turisté z Piccadilly nacházejí spoustu soukromých pánských klubů. Designér si tu sám chodí na nákupy, pořád telefonuje s Maureen a je rád, že má v bytě pokoj navíc, kam může uložit své blízké, kdykoliv ho navštíví. Pokoj je však z velké části zaplněn jeho sbírkou obleků od Armaniho z osmdesátých let.  

Sám přiznává, že je „trochu workoholik – to je přesně to, co rád dělám“. Většinu dní je vzhůru již před sedmou. U šálku kávy poslouchá své hlasové poznámky, které si namluvil den předtím. Než se vydá pěšky do kanceláře, posiluje za pomocí činek nebo si zacvičí jógu. Věnuje se ale i reiki, studeným koupelím a analýze (jungovské, ne freudovské). „Nevím, jestli všechno na celém světě souvisí s naším vztahem k matce.“ Ačkoli sex, jak rychle dodává, „je klíčový.“ 

Přemýšlím, zda se něco změnilo od loňského října. Sedíme teď v taxíku a míříme zpátky do centra Londýna. Míjíme pozlacený památník Victoria Memorial, vykroužíme zatáčku na Regent Street kousek od Piccadilly Circus. Když se blížíme k místu, kde bude vystupovat, nedá mi to, abych se nezeptala: „Jak ses vyrovnal s trolly?“  Jeho reakce je sice odměřená, ale jasná: „Když někdo řekne něco zlého, může to ranit mé city, ale zároveň... je to hluk, který odšumí. Vždycky máš kolem sebe nějaký hluk.“ Loučíme se, načež vstupuje do metra v Soho. Zdá se, že otázka (zvláště pro mladé designéry) zní: „Slyšíte i přes ten hluk stále svůj vlastní hlas?“  

Na zářijové přehlídce značky McQueen v Paříži nacházíme pod sedadly instalaci navrženou designérem a scénografem Tomem Scuttem, laureátem ceny Tony. To ve vás má evokovat pocit, že McGirr provrtal dlaždice v části Palais des Études, konkrétně v sekci beaux arts, a mezi trosky nainstaloval přehlídkové molo z oceli. Tom Scott mi vysvětluje: „Seán se mi svěřil, že ho to napadlo v Londýně, když se procházel ve tři ráno v Soho. Intenzivně jsme si povídali o tom, jaké to je žít v samém centru města. V tom snovém prostoru, který se mezi nocí a dnem stává portálem do jiného světa.“ Ti dva společně navštívili École. Scutt říká: „Rozbít podlahu významné instituce, to je velmi mcQueenovské.“ Světla jsou ztlumena a zazní soundtrack Cyruse Gobervilla. Ve výparech nad kovovým molem se zhmotňují McGirrovy banshee modely. Architektonické linie McQueenových skic se přeměňují na výrazné límce. Kůže, pavučinové hedvábí, žoržetové šaty zdobené černými větvemi hlohu (připomínka looku Lany Del Rey na Met Gala) a pak… duhové banshee šaty. Když modelky opouští molo, sklidí ohromný potlesk. McGirr se ukloní a oči má podlité krví. 

Měla jsem v plánu mu od srdce poblahopřát, ale v zákulisí byl hotový blázinec. Mezi korintskými sloupy si připíjejí modelky. Návrhářka Daphne Guinness, v blejzru posetém třpytkami z McGirrovy první kolekce pro značku McQueen, zběsile projíždí TikTok. Cardi B, zahalená do kožešin pěje: „Bylo to krásné, temné a nervózní,“ a dodává, že šaty s límečkem bude potřebovat rovnou čtrnáctery. Potom McGirr poděkuje Pinaultovi a diskutují o moodboardech pro různé noviny.

Celou show sleduji s mírným pobavením. A nakonec si všimnu, že totéž co já dělá i McGirrova matka, oblečená ve vlastních šatech. Vydám se za ní skrz mramorovou místnost a zeptám se jí, co si o tom všem myslí. „No... McGirr pro McQueena,“ řekne a usměje se. „Musíte uznat, že se to fakt povedlo.“