André Leon Talley: Ten, který se bavil módou době navzdory

Kdo by nechtěl vesele přibírat pod úžasnými drapériemi s nálepkou nekorunovaného krále? André Leon Talley žil sen nejednoho módního stážisty. Když otevřel dveře, oním pověstným smíchem přehlušil všechny zbytečné zdvořilostní fráze a úslužné pozdravy v místnosti. Z každé minuty dochovaných audiovizuálních stop, do nichž se mimochodem vždy a bezezbytku promítl, je cítit silná osobnost, daleko větší 198 centimetrů – přesně tolik měřil. 

Zpravodajské nekrology servírují přívlastky a definice jako pionýr, nebo kreativní génius. Ale tahle synonyma slouží jen těm, kteří jeho kariéru nesledovali se zatajeným dechem. Ve skutečnosti by se totiž do žádné z popsaných kolonek nevešel. Měřit jeho úspěch skoro nelze, jelikož nemá obdoby. Coby Afroameričan z rasově segregovaného obytného projektu Jim Crow South ve Washingtonu se dostal mezi tehdy ještě výhradně bílou elitu módních publicistů a kurátorů. 

Při studiích se André Leon jako stážista Metropolitního muzea v New Yorku dostal až k Dianě Vreeland, které vypomáhal. Byla okouzlená! Jeho encyklopedické znalosti módy byly ostatně pověstné. Na jedné výstavě rób z devatenáctého století údajně zvolal: „Chce to víc světla! Tyhle šaty přeci ušili v záři žárovek, to proto jsou tak barevné a tady je vystavujete, jako by nám zas nezbylo nic jiného než svíčky.“ Kurátorka doporučila mladíka k Andymu Warholovi, do magazínu Interview. Umělec však neznámému chlapci zpočátku příliš nevěřil. Posadil ho na recepci. Pro někoho zmařená šance, pro jiné příležitost. Vycvičený ostrými poznámkami hostitelů pověstných atlantských a newyorských black balls (pokud stále nevíte, seriál POSE vás proškolí) nakládal ostatním kolemjdoucím a hostům magazínu tak, že se brzy stal redakční ikonou. 

Hlavní příběh jeho kariéry se ale odehrál v redakci magazínu Vogue, kde proměňoval svůj kreativní talent v úchvatné příběhy. Dohromady skoro dvacet pět let. Těžko vybrat pár momentů, jsou jich totiž tisíce. Jedním z těch, který se v naší redakci vryl do paměti, je ten z rané přehlídky Johna Galliana pro Dior. André Leon šeptal Johnovi do ucha. Poradil mu nahotu, kterou pak v odzbrojujícím řemeslném provedení vynesla na molo Shalom Harlow. Nude dress z haute couture kolekce fall/winter 1997 dodnes připomíná dokonalé obrazy Prerafaelitů.  

Jako obraz někdy působil i sám André Leon. Metráže látek v různých odstínech a s různým dekorem skládal na sebe v pozoruhodných antických drapériích a ve svém šatníku se nebál vyznat ke svému etnickému původu. „Naučila jsem se od něj vše o historii módy,“ přiznala v dokumentu The Gospel According To André Anna Wintour. Stali se přáteli, kolegy i symbiotickou dvojicí. On byl víc romantický a připomínal jí, že móda není jen korporátní strategie. Ona zas srovnávala jeho výkyvy a připomněla, kdy jeho excesivní image hraničila s obezitou. Dokonale do sebe zapadali. Oba to několikrát přiznali v nesčetném počtu rozhovorů. Bez jejich společné energie by nebyl Vogue tím, čím je dnes. 

„André je jedním z posledních skvělých redaktorů, kteří vědí, na co se dívají, a i vědí, odkud to pochází,“ řekl v dokumentu o publicistovi Tom Ford. Těžko hledat příznačnější slova na závěr. André Leon byl jedním z posledních příslušníků své generace, generace formujících kurátorů, kteří zažili střídání starého a nového světa a z tohoto přelomu dokázali vykřesat živnou půdo pro kreativní generaci nového milénia. Skutečný Queen Kong…! (Tak občas sebe sám žertovně přezdíval.)