Is it reality or just a dream?

Lucas Ossendrijver, Romain Kremer, Stefano Pilati, Kriss Van Assche a Gosha Rubchinskiy, návrhářská power pětka období těsně po roce 2010, kdy si ještě v pánské módě mohli všichni dělat, co chtěli. K dispozici byly peníze, zájem publika a hlavně bylo po krizi, takže o příležitosti člověk skoro zakopával. Ne nadarmo tehdy Kriss Van Assche vydával minimálně čtyři kolekce ročně (dvě pro Dior Homme a dvě pro svou vlastní značku), a všechny zvládl uživit. Pánské kolekce vydávaly, a dokonce samostatně prezentovaly i značky Lanvin, Mugler nebo Galiano. Byla to doba silných estetických konceptů, ale taky pokulhávájícího managementu.

Jenže pak přišel propad. Přehřátý motor ready-to-wear vydával objem oblečení, které jsme už nezvládali unosit. A když se začalo ubírat z produkce, začala i samotná prezentace ztrácet smysl. Emancipace gay kultury vyhnaná fenomény typu Drag Variéte, která by kult pánské módy eventuálně podržela, byla tou dobou ještě v nedohlednu, a heterosexuální muži nic nevydrží. A tak pánské divize mnoha značek prostě zmizely a program milánského i pařížského týdne módy pro muže dlouhou připomínal vypálenou zříceninu hradu někde na okraji Evropy. 

STŘIH

Červen 2022, zemi sužuje vedro, představa kolekcí jaro/léto s lehkými jarními kabátky je přinejmenším úsměvná. Vždyť jaro už neexistuje! Návrháři napříč brandy společností Kering, LVMH či OTB to ale nevzdávají. Znovu objevují odhodlání svých předchůdců a představují první oděvní vize roku 2023, a to v kolekcích na příští léto. Naskakuje z nich husí kůže, ale takovým tím dobrým způsobem. Důležitou roli v téhle renesanci hraje Jonathan Anderson. Jak v rámci vlastní značky, tak i ve službách LOEWE, pokaždé zvládne doručit silný koncept, který mu podle mě ostatní docela dost závidí, a proto se taky snaží. 

Kabát s LCD obrazovkami jsem chtěl už jako dítě, ale musel jsem počkat přibližně dvacet osm let na to, abych spatřil ten, co si asi nikdy nepořídím (těžko si tenhle show piece najde cestu do produkce). Pánská kolekce LOEWE pojednává o nové realitě, v níž budou mít lidé jako já problém rozpoznat, na co se dívají. Pojednává také o možném spojení přírody a technologie. A také o tom, že naše tváře možná jednou úplně pohltí displeje. A v neposlední řadě také o tom, jak světlo definuje siluetu oděvu (cast v prostorách přehlídky překonával speciálně podvícený vrchol ze sádrokartonu). Svým oděvním surrealismem Anderson zas a znovu dokazuje, že turbulentní časy si žádají prostor pro imaginaci. 

A pak je tu Louis Vuitton, s odkazem Virgila Abloha...

Kolekce znovu vzdala hold bezprostřednosti kreativního myšlení zesnulého tvůrce. A z obdivu k němu se na konci přehlídky vyzpíval i Kendrick Lamar s trnovou korunou od Tiffany & Co. V Paříži také už hořečnatě diskutují o nástupci. Jedním z kandidátů je Martine Rose, pamatuji si její debutantskou show v Londýně, asi bychom ji v té pozici milovali. 

STŘIH

Taky jste si vždy přáli navštívit akci, kde vám hrozí pád ohnivé koule na hlavu? Rick Owens rozhodně ano. Svou přehlídku znovu zasadil do kulis Palais de Tokyo a visící konstrukci připomínající normalizační dětské prolézačky v plamenech nechal viset nad diváky, to asi kdyby chtěl někdo náhodou odejít ještě před koncem. (Ve skutečnosti byly hořící objekty padající do vody bazénku paláce symbolem lidského selhání ve snaze poučit se z vlastních chyb.) Po lockdownu se návrhář vyznával z toho, jak mu usebrání pomohlo objevit nové polohy jeho stylu. V Youtube videu Loïka Prigenta to Rick shrnul nějak takto: „We can do bling bling.“ A taky že ano, Dyneemu, nejtvrdší látku na světě opatřil zářivými metalickými odstíny, čímž vytvořil daleko definovanější siluetu než obvykle, navíc se překvapivě na mnoha místech vzdal i nezačištěných finišů. Zatímco minulou dámskou přehlídku otevírala Rickova manželka Michèle Lamy, tu letošní, pánskou, už Rickův milenec Tyron Dylan, aby celou show uzavřel návrhář Ludovic de Saint Sernin (který v nadměrném modelu vypadal trochu bezradně).  

(Na seznam pánských přehlídek se vrátil Junya Watanabe, jupí! A povýšil řemeslo kolaborací na úplně nový level, když většinu kolekce takzvaně ko-inženýroval se značkami jako Levi´s, New Balance, Carhartt apod. Se samostatnou prezentací pánské kolekce se po dlouhé době pochlubilo rovněž Givenchy, ale o úspěchu hovořit bohužel nelze. A do Paříže se s vlastní show podruhé vydal i Craig Green, jenž stále imituje parašutistické uniformy.)

Pokud existuje dokonalé vidění barev, tak se s ním nepochybně narodila Véronique Nichanian, návrhářka pánských kolekcí Hermés. Svršky některých looků připomínaly tradici československých děl Art Protis. Charismatické protředí přehlídky v Manufacture des Gobelins navíc odkazovalo k faktu, že někdy není třeba křičet, a přesto můžete být slyšet i v přehršli hlasů. 

Dries van Noten bohužel podlehl vlivu globálního vkusu, neudržel svůj rukopis a na některých místech castingem i stylingem připomínal Hedi Slimana, Ricka Owense i jakousi elegantnější verzi pánské Balenciagy. Ze střechy parkoviště, kam hosty přehlídky pozval, tak kolekce pomyslně dopadla na tvrdou zem. 

Show Ami na Montmartru otevřela Audrey Tautou. Proč ne? Žijeme v době, kdy se recyklační kultuře, plné různých výročí, prostě daří, tak proč neoslavit dvacet let od vzniku jediného filmu, ve kterém si Francouzi jakž takž zvládli vystřelit sami ze sebe. (Nebo vám snad Amélie z Montmartu nepřijde jako přiléhává satira na francouzství? Sorry, if I am wrong.) A mimochodem, jsme svědky nové vlny jakési francouzské konfekce? Ami nebo třeba i Officine Générale jakoby útočily na stejnou pozici.

No a samozřejmě Dior Homme. Kim Jones je trochu šprt. Možná hned po skončení každé show zalízá do knihovny, archivu a muzea a vytahuje jeden odkaz za druhým. Ale takhle se to asi má dělat. Jen mi někdy ten tok myšlenek přijde lehce nefiltrovaný. Granville a Duncan Grant a Normandie, zahrada a západní Sussex a do toho mohutné stylingové nánosy pánských kabelek, ledvinek a batohů. Kim Jones mě nutí ke sprintu, zatímco já chci odpočívat. 

Christophe Lemaire mě naproti tomu dojal. „Není krásné sledovat lidi jen tak v mezičase, když se na něco chystají?“ Návrhář pozval fanoušky a novináře do Musée des arts et métiers a nechal je ztratit se v davu dalších návštěvníků muzea oblečených v jeho kolekci. Není to nic nového. Lemaire to ale povýšil svým smyslem pro lehkost a poetiku.   

A teď ve zkratce Miláno. (Krátce proto, že stálo tak trochu za prd.) Prada je Raf a Fendi je hodně fluidní a hodně denimové. Jediným highlightem byla přehlídka Johnatana Andersona. Na italský sever se letos vydal, aby odlišil svou práci pro LOEWE a pro svou vlastní autorskou značku. Inspirován divadelní hrou The Pitchfork Disney, v níž sám chtěl ještě coby student hrát, udělal z modelů nosiče na skatebordy. A Donatella Versace zopakovala vtip z roku 2015, kdy poprvé nechala interiérovou kolekci prolnout do té pánské ready-to-wear. Jen tentokrát neměl cast v ruce talíře, ale vázy. #groundbreaking!