Osobní je politické: 4 návrhářky, které se nebály mít názor

Když se miliardáři vyjadřují k politice, bývá to přinejmenším cringe. Miuccia Prada, desátá nejbohatší žena Itálie roku 2021 podle magazínu Forbes, to ví. Ale netají se tím, že ji politika zajímá, stejně jako že jí nepřipadá správné, aby politiku dělal někdo, kdo je profesně zainteresovaný jinde. Politika se má dělat na plný úvazek. „Zamlada jsem se politice věnovala a dostala jsem i nabídku kandidovat, ale nemyslím si, že je správné, aby zaneprázdněná návrhářka šla do politiky – možná na stará kolena,“ řekla v rozhovoru pro La Stampa v roce 2008. Žena z dobré středostavovské rodiny, která na dětství vzpomíná jako na „nekonečně milou nudu, která se změnila až v mých šestnácti, když jsem se aktivně začala zajímat o politické dění". 

Politické vědy nakonec vystudovala a jako většina studentstva kolem roku 1968 se ani ona neváhala angažovat, zajímat a účastnit demonstrací, například za ženská práva. Už jako velmi mladá se zapsala do italské komunistické strany a levicové ideály a feminismus jsou jí blízké dodnes, ač si plně uvědomuje svou privilegovanou pozici. I proto se ohledně konkrétních politických otázek vyjadřuje rezervovaně a stejně opatrná je ve svých snahách dělat na molech na stará kolena revoluci: „Moje láska k estetice převážila tu k intelektuálnu,“ shrnula střízlivě rozhodnutí vstoupit do rodinného byznysu místo do kariéry v politice. Právě v rodinném podnikání ovšem nakonec jednu revoluci přece jen způsobila. Z jiskry v podobě nylonových kabelek (materiál, který byl považovaný za cokoliv, jen ne chic) vzešel plamen módy, která se nebojí být realisticky neestetická. Svou revoluci vetkala do oděvů, jimiž v devadesátých letech dokázala změnit celý módní průmysl a způsob, jakým se oblékáme.

Miuccia Prada není selfmade-woman, nikdy to o sobě ani netvrdila, ale její intelektuální přístup, rozhled a snaha vrátit oděvům významy, které půjdou za banální konstatování, že je to „hezké“, dokázaly dát světu – a ženám především – styl, který se nebál konfrontovat ani s tím, co se obecně nepovažuje za krásné. Její vize „ugly chic“ estetiky změnila svět módy už napořád a Prada se z radikální komunistky stala centrální figurou fashion avantgardy a to vše v době, kdy hlavním úkolem womanswearu bylo hlavně vypadat skvěle a nekomplikovaně (róby a další „hezkosti“).

Prada dokázala do oblečení dostat společenské významy a přesahy: „Jistá provinčnost světa módy mě vždycky fascinovala. Móda se totiž nestarala o nic dalšího kolem, bylo jí fuk zlo nebo ošklivost, které tu tak jako tak jsou a na které jsme vždycky ve světě umění, hudby a kinematografie naráželi. Jen v módě nikdy, přestože ta ze své podstaty nemůže být oddělená od klasického pojetí krásy. Ale mě nezajímají klišé spojená s krásou a ženskostí. Proto se nezabývám večerními šaty nebo róbami na okázalé příležitosti,“ uvedla ve velkém rozhovoru pro Vogue, a pokračovala: „Ženy by měly mít možnost chodit nahé, aniž by je někdo obtěžoval nebo zatýkal. Je to skoro až taková moje posedlost. Jakmile budeme moci chodit nahé, aniž by nás kdokoli otravoval, bude to znamenat, že jsme vyřešily většinu svých problémů. Jde hlavně o svobodu být přímé a sexuální.“ Svoji politickou dráhu si vykompenzovala založením instituce Fondazione Prada, která se od roku 1995 věnuje péči o umění. „Jde o kulturu, a to je vlastně taky politika.“ A politicky lze vnímat i její mecenášství v rámci značky Miu Miu – ta už od roku 2011 let tvoří krátké filmy pod hlavičkou Womens’s Tales, které kromě kostýmů značky dávají volnou ruku ženským režisérkám a kde představila díla tvůrkyň jako Agnès Varda, Ava DuVernay, Chloë Sevigny, Zoe Cassavetes nebo Janicza Bravo.

Když se v roce 2019 objevila Naomi Campbell v bílých kožených šatech, které měly na prsou iluzi krvavého průstřelu, stal se z toho virál. Šaty s jasným politickým poselstvím, které si většina vyložila jako komentář k problematice násilí páchaném na černošském obyvatelstvu, pocházely z dílny mladé návrhářky nigerijského původu Mowaloly Ogunlesi. „Moje oblečení má zpochybňovat a znejisťovat uvažování lidí. Šaty jsou z kolekce Coming from my blood, která vypráví o děsivém pocitu, co zná každý, kdo se zamiluje. Jde o nesmírně emotivní šaty, jejichž prostřednictvím ukazuji svoji žitou zkušenost černé ženy,“ napsala později na svůj Instagram. „Je jedno, jak dobře se oblékneš nebo jak moc jsi vzdělaná, stále se na nás pohlíží jako na chodící terče. Jsem velmi privilegovaná, a můžu tak nahlas mluvit o věcech, o kterých jiní mlčí. Nerovnost je stále velmi rozšířená a tisk, který se rozhodl strhat moji práci, je toho důkazem.“ 

Mowalola Ogunlesi je módní návrhářka s nigerijskými kořeny. Žije a pracuje v Londýně, kde studovala oděvní tvorbu na prestižní škole Central Saint Martin’s a debutovala bakalářskou kolekcí v roce 2018. Ta představila nový typ černošské maskulinity, která se radikálně odkloňovala od koloniálního pohledu a soustředila se na hledání nové, sexy a nebinární siluety. Inspirovala se nigerijským sedmdesátkovým rockem a bikerskou subkulturou z Lagosu, kde vyrůstala. Rok nato navázala magisterským studiem, které přerušila, aby se mohla naplno věnovat tvorbě svojí eponymní značky. Věnuje se mimo jiné také hudbě a umění: v roce 2020 představila instalaci Silent Madness v londýnské NOW Gallery i film stejného názvu s hudebníkem Yvesem Tumorem. 

Dělá si věci po svém, nekompromisně a má čich na to, co bude trendy. Právě Mowalola se stala jednou z průkopnic mikro-mini sukní, ještě dávno před tím, než je na světová mola dostala značka Miu Miu nebo Glenn Martens pod hlavičkou Diesel. Před dvěma lety sdílela na Instagramu obrázek svého tetování, na kterém stojí „God knows why“ (Bůh ví, proč). Nejde o nic jiného než o výstižnou odpověď všem z módního průmyslu, kteří se snaží pochopit její směřování, a kritice, jež často nedokáže najít v jejích věcech smysl. „Mám pocit, že budoucnost je strašně chladná a strašidelná ve smyslu nerovnosti a kontroly. Můžou tě cenzurovat nebo tě můžou dostat do pozice, ve které se budeš bát mluvit o věcech, o kterých je důležité nemlčet. Jako člověk s jinou barvou pleti než bílou jsem třeba zvyklá vídat umírat lidi a ta smrt projde kolem velmi lehce. Připadá mi to nelidské, jako bychom se stávali počítačovým softwarem.“

Přesně loni touhle dobou opěvovali Elenu Velez v tisku jako jeden z nejoriginálnějších mladých hlasů americké módy. Vogue nešetřil přívlastky jako „provokativní“, „překrásně vyšinutá“ nebo „výjimečně talentovaná“. Jen tři měsíce předtím vyhrála cenu pro vycházející hvězdy návrhářství na CFDA Awards – něco jako Oscara módní branže. Její dokonstruované korzety a asymetrické šaty vynosila nejedna celebrita na vlně současného edgy stylu od Rosalíy přes Solange po Julii Fox. Co víc by si mohla módní tvůrkyně přát? „No, peníze,“ napsal v květnovém čísle The New York Times. Na účtu měla tehdy podle novinářky Jessiky Testy pouhých 370 dolarů: „…a před hodinou jsem udělala prodej za čtyři sta.“ 

Móda není byznys, který by šel snadno pokořit. A udělat si z něj živobytí je o to těžší, pokud jste mladá návrhářka pocházející ze skromných podmínek bez bílého privilegia. Otec Velez je Portoričan, ale vychovala ji single máma, a tak moc dobře ví, co znamená prát se o přežití. Na Instagramu se potýkala s komentáři ohledně inkluzivity ve velikostech a vysvětlovala, že pro malou značku to není existenčně možné. Psala i o tom, jak ji vyhodili z fronty na MET Gala afterparty, protože ztropila scénu kvůli tomu, že její host nebyl vpuštěn dovnitř. Značku Elena Velez založila v roce 2018 a jen drobné příjmy sem tam jí dovolují udržet ji nad vodou. Výjimečně se jí povede mít zakázku pro klientky typy Beyoncé nebo Kanye West. „Ten udělal nákup za sedm tisíc dolarů,“ pousmála se Velez v rozhovoru s tím, že ani taková částka, pokud nechodí pravidelně, ji nespasí. 

Podle zavedených pravidel by mladá osmadvacetiletá tvůrkyně měla nejspíš „držet pusu a krok“. Ale ona se rozhodla udělat pravý opak – o tom, jak to chodí v módě, výkladní skříni bohatství a glamu, nahlas mluví. Poukázala tak na dlouhodobý a palčivý problém. Jen pár měsíců po šokujícím rozhovoru Velez pro NYT se newyorská módní scéna setkala s dalším obdobným scénářem: Z rozjetého vlaku pětileté značky Puppets & Puppets, která si dokázala vytvořit kultovní status, se rozhodla vystoupit talentovaná Carly Mark, zrušit oděvní část značky a ponechat brand jen jako řadu kabelek, což je její tak či tak komerčně nejúspěšnější produkt. I ona popisovala, jak je tvorba módy neudržitelná v rámci osobního podnikání. Jak jednu půjčku zaplácáváte další, přestože jste dostatečně šikovní na to, abyste přilákali movitou klientelu, což Mark rozhodně uměla. 

Velez se dokonce dostala do finálového výběru módní ceny Fashion Trust U.S., která vítězi vyplatila odměnu ve výši 150 tisíc dolarů, ale neuspěla. Vyhrála sice jiné ocenění spojené s 25 tisíci dolarů, ale to jí neumožnilo pokrýt všechny výrobní náklady, náklady na další přehlídku a otevřít vlastní továrničku ve svém rodném Milwaukee. To všechno stojí hodně, ale Velez nechce kompromisy. Hodlá i dál šít v USA a do tamní oděvní infrastruktury k New Yorku a Los Angeles přidat svůj rodný Středozápad, který ji inspiruje ani ne tak širými lány a jezery, ale hlavně svou drsnou průmyslovou tváří a tiráckými benzínkami. 

Její móda není snová a hravá, ale ostrá a temná. A na rovinu – není komerční. Najdete ji na prodejních platformách jako H. Lorenzo nebo Ssense zaměřených na avantgardnější tvorbu. Ale nevzdává se i přes veškeré trable, které jí podnikání v módě přináší. Přece jen obětovala svému snu hodně. Její matka prodala rodinný dům, aby jí mohla zaplatit studia na prestižní newyorské škole Parsons School of Designs. A tak jde Velez dál. Od menších i větších kontroverzí (její poslední módní přehlídka na téma hlavní hrdinky Jihu proti Severu se v New Yorku setkala s vlnou kritiky a zvednutého obočí), ale vždy naprosto věrná sama sobě a tomu, v co věří. Se dvěma malými dětmi, dluhy a prostředím, které se s ní nemazlí, je jistě odvážné rozhodnutí to nevzdat.

Snad nikdo ve světě módy nebyl nikdy tak odvážný, drzý a politický jako Vivienne Westwood. Žena, která se pohybovala mezi londýnskými subkulturami sedmdesátých a osmdesátých let a pomohla jim dát oděvní tvář, se nikdy netajila tím, jak ji pozlátko módy do jisté míry otravuje. V mládí prahla po revoluci a znechucovalo ji, že její pankáčské účesy módní magazíny vyprázdní, jakmile je publikují na svých naleštěných stránkách. 

Když zjistila, že punková mládež v jejím obchodě, tehdy provokativně pojmenovaném Sex, kradou oblečení, začala dotyčným děckám radit, aby si ho začala šít sama. Její punkové začátky jsou spojené s jejím tehdejším životním i pracovním partnerem Malcolmem McLarenem, manažerem kapely Sex Pistols, které právě ona navrhla a ušila ikonické looky. Jenže ten ji následně opustil, a navíc kvůli němu zůstala ve finančních problémech. Westwood tak v osmdesátých letech musela rozjet svoji značku v podstatě od píky, šila do noci, svítila si v showroomu svíčkami, když jí odpojili proud pro neplacení složenek. Ale dala to, přestože se jí tehdejší média vysmívala a její tvorba, která se inspirovala nejen divokými mladickými subkulturami, ale také piráty, barokem a neposlušnými děvčaty všeho druhu (mezi které se sama počítala), zůtávala dlouho nepochopená. Ještě na stará kolena se nebála poukazovat na aktuální politická témata, na klimatickou krizi a na potřebu ochrany přírody. A do poslední chvíle chodila na vysokých platformách. 

Na svém Facebooku publikovala mimo jiné svoje „revoluční desatero“, které je pořád inspirativní stejně jako život a dílo Vivienne Westwood.

1. Peníze jsou prostředek, ne cíl.
2. Kvalita, ne kvantita.
3. Nakupovat méně, vybírat si lépe. Jak řekl Oscar Wilde: „Peníze nikdy nevyhazuju, ale utrácím.“
4. Připravovat si vlastní jídlo.
5. Pokud to jde, vždycky eliminovat plasty.
6. Informovat se.
7. Nevládní a neziskové organizace: Je jich mnoho. Vybrat si „tu svoji“ a podporovat ji. Hodně se z toho naučíte.
8. Zohlednit odpovědnost za to, zda mít nebo nemít děti.
9. Být aktivní a účastnit se revoluce, která se právě děje.
10. Zajímat se o umění a kulturu.