Skuteční lidé a opravdová móda ve fotografiích Kariny Golisové

Pamatujete si na japonský streetstylový magazín Fruits? Vycházel od roku 1997 a mapoval mladické subkultury, které se soustřeďovaly kolem tokijské čtvrti Haradžuku. Začátkem nultých let pak nakladatelství Phaidon vydalo nejdříve jeden a pak druhý coffeetable book s výběrem fotek z tohoto dnes již kultovního časopisu, a díky tomu rozšířil povědomí o světě barevné kreativity, která minimálně v Evropě působila jako absolutní zjevení. Lidé ve Fruits nevypadali jako nikdo, koho bych znala. Jako by neexistovaly limity toho, co je možné si na sebe vzít, a žádné poučky, na něž jsem byla od dětství zvyklá. Žádné ladění bot s kabelkami, žádná omezení v kombinování barev a vzorů. Kluci v sukních, dívky v pestrobarevných outfitech plných mašlí, pon-ponů a minibatůžků. Gotické lolity. Absolutně jsem propadla kouzlu Fruits a fascinaci subkulturami. A především faktu, jak a proč se oblékají tak, jak se oblékají. Fruits skončil v roce 2017. Vydavatel časopisu prohlásil, že „už tu nejsou žádná cool děcka k nafocení.“

Ta věta mi vytanula na mysli, když jsem si listovala instagramovým feedem Kariny Golisové. Její fotky mě rovnýma nohama vrátily do dob puberty, zpět do dní, kdy jsem objevila Fruits. Byl rok 2024 a já po dlouhé době při pohledu na módní fotku cítila, že jsem svědkem něčeho autentického. Vtip je v tom, že její fotky nespadají primárně do kategorie módní fotografie. Podobně jako kdysi Fruits zachycující obyčejné lidi na ulici, objektiv Kariny nám odhaluje subkultury, o nichž možná nemáme vůbec tušení, že vůbec existují. Po letech, kdy jsem si lámala hlavu nad tím, jak v době sociálních sítí a mikrotrendů vznikajících především na základě algoritmů zaměřených na prodej produktů, vypadají a žijí subkultury, mi daly Karininy fotky odpověď. Vrátily mi dětské nadšení z módy a z nespoutané kreativity. Jsou intimní, blízké a nejsou módní, ale síla módy z nich sálá daleko víc než z vyumělkovaných editorialů, které jsme zvyklí vídat. Karininy fotky jsou živým důkazem, že „cool děcka k nafocení“ tu jsou a žijí mezi námi. Jen je hledáme na špatných místech.  

V aktuálním únorovém čísle Vogue CS věnovaném tématu radikality se můžete s Karininou tvorbou a pohledem na médium fotografie seznámit prostřednictvím intimního rozhovoru, který vedla se svým partnerem, režisérem, performerem, autorem a zpěvákem post-punkové kapely Berlin Manson Adamem Dragunem. Vezmou vás na procházku noční Bratislavou, aby probrali tvůrčí krize nebo to, co a proč vlastně Karina ve svých fotografiích zachycuje. „Věřím, že fotografie může dělat i něco jiného než apropriovat a ,estetizovat' radikální myšlenky, které jsou například v punku silně přítomné. Věřím, že sama může být radikální,“ říká Golisová. Její fotky fungují jako živá voda dokumentující život alternativních komunit generace Z a alfa a zachycují úplně jiný odstín, než jsme zvyklí si s těmito generacemi spojovat: punkový, nekompromisní, DIY a bytostně autentický. Děcka na jejích fotkách jsou neučesaně sexy, podobně jako o tom zpívá právě Dragun – poor but sexy. Jsou to skuteční lidé a skutečná móda, která dýchá odspodu, vzniká navzdory systému a ukazuje, že ještě pořád dokáže mít vysokou výpovědní hodnotu. Její fotky jsou radikální odpovědí na hlad po autenticitě a lékem na apatii a vyčerpání, které nás v době všudypřítomné vizuální stimulace čím dál častěji postihuje. 

Golisová mimo jiné spolupracuje se slovenskou platformou Kunterakt zaměřenou na upcyklaci a letos budete mít možnost její tvorbu zhlédnout na chystané výstavě Come To Dust ve Fotograf Gallery. Svá fotografická díla tu představí pětice vystavujících, kteří byli v roce 2024 nominováni oraganizací Fotograf Zone do prestižního projektu Futures. Jde o výběr nejzajímavějších umělců a umělkyň nastupující generace ze střední Evropy, již ve fotografii reflektují aktuální společenská a kulturní témata.