Síla kalhotové sukně: Jak oblečení emancipuje filmové hrdinky

Většina kostýmů v Úsvitu, zejména oblečení, které nosí titulní hrdinka Helena, působí, jako že by se dalo nosit i v současnosti. Je to záměr a součást celkové moderní stylizace filmu. Zároveň ale vše, co mají postavy ve filmu na sobě, v dané době opravdu existovalo. Tento fakt jsem si hlídala, aby mi pak někdo nevyčítal, že neumím kostýmy správně historicky zasadit. I tak se ozývaly hlasy, které se nad oblečením ve filmu pozastavovaly, což se nejvíc týkalo postavy Saši, který nosí mikinu s kapucí. Přitom zrovna ta je přesnou replikou modelu z roku 1936: Přesně takové sportovní oblečení se tenkrát nosilo ve Spojených státech. Když obrázek té mikiny viděl Matěj, okamžitě věděl, že ji pro Sašu chce. A jak se dostala ke klukovi z vesnice pod Tatrami? To už je na každém, aby si ten příběh domyslel. Tahle hravost a svěžest mě na naší spolupráci baví. Já jsem potom objížděla second handy, abych našla hodně seprané mikiny ve správných barvách. Pak jsem je všechny rozpárala a ušila z nich novou podle předlohy.

Ano, tam je samozřejmě jasná inspirace Katharine Hepburn. Už během rešerší jsem věděla, že široké kalhoty budou v šatníku Heleny zásadním prvkem. Bylo ale poměrně náročné ušít funkční kostýmy pro těhotnou. V dobových módních magazínech se těhotenská móda moc neobjevuje, těhotné ženy jsou v nich vyfocené nebo nakreslené zpravidla štíhlé jako proutek a mají na sobě zavinovací šaty, které se pak spolu s rostoucím břichem daly povolovat. Při navrhování kostýmů pro Helenu jsem si tedy musela trochu domýšlet. Producenti ke spolupráci přizvali také Zuzanu Kubíčkovou, a tak Heleniny kostýmy vznikaly v jejím ateliéru. Podle mých návrhů jsme se Zuzkou hledaly správné tvarování těhotenských šatů, aby vše perfektně sedělo na postavu Heleniny představitelky Elišky Křenkové, která na natáčení měla na míru vyrobené těhotenské bříško. Všimněte si také, že Helena je jediná, kdo ve filmu výrazně nosí modrou barvu, které je stále přisuzována spíše mužům a v dané době to platilo ještě víc. To byl režisérův nápad.

Ne, ale já to mám takhle vždycky: Hlavní herečka kostýmy většinou vidí, až když už vznikají. V první fázi se sejdu s režisérem, aby mi sdělil svoji představu, pak sestavím moodboard, jak by to celkově mohlo vypadat, a nad ním si pak znovu s režisérem už vybíráme konkrétní věci. Představitelka titulní role vidí konkrétní kousky až pak. Ale já na ni při navrhování kostýmů myslím: Vždycky mi jde o to, aby to lidem v mých kostýmech nejen slušelo a cítili se dobře, ale také aby vypadali právě tak, jak jsou napsaní ve scénáři, což u Heleny znamenalo, že má být citlivá a křehká, zároveň ve své podstatě velmi silná žen, pevná ve svých rozhodnutích.

Zdeňka Havlíčková je výrazná, ale dnes trochu zapomenutá postava českých dějin. Chtěli jsme charakter postavy, Zdenčino rebelství, podtrhnout i v kostýmech. Už na první schůzce s režiséry producentku Maju Hamplovou napadlo, že by Zdeňka mohla nosit korzet i viditelně na kostýmu. V té době se to tak nosilo: Korzety byly součástí spodního prádla, ale objevovaly se také i jako vrchní část oblečení. Opět jsme oslovili Zuzanu Kubíčkovou, která je na korzety odbornice. A já začala kreslit korzety, které jsou na tu dobu moderní, nadčasové a vlastně nositelné i v současnosti. Svou funkčností ale zapadají do 19. století. Stylizované jsou i některé postavy obrozenců, které v příběhu hrají důležitou roli. Konkrétně se jedná o Františka Riegera, kterého hraje Jiří Langmajer, a Aloise Trojana, jehož ztvárnil Vladimír Javorský. Muži tenkrát nosili vysoké, naškrobené límce. Abychom to zvýraznily, přidaly jsme jim pod košile ještě rolák. Další obrozenci jako Palacký, Brauner nebo Hamerník jsou již kostýmově věrnější historické době, jejich stylizace spočívá v barevnosti, každý z nich má svou. To byl nápad Matěje, kterého nadchla jedna kolekce luxusních svíček. Já zase našla inspiraci v legendární přehlídce podzimní pánské kolekce Prada z roku 2012, kde modely předváděli představitelé slavných filmových padouchů. Ale to je výjimka, většinou se při tvorbě kostýmů jinam nedívám.

Mám pocit, že mě inspirace přehlídkami příliš strhává. Sama mám ráda nekonvenční návrháře jako Vivienne Westwood nebo Alexandra McQueena. Baví mě, když je klasika skloubená s něčím novým. Nejprve si tedy dělám vlastní rešerši v historických materiálech, načrtnu své návrhy, a až pak se třeba podívám na dobový film nebo na cizí tvorbu a případně se nechám mírně inspirovat. 

Natáčení začínalo se v listopadu a končilo se v únoru. Točilo se buď v exteriérech, anebo v interiérech různých zámků nebo vybydlených bytů. Byla opravdu hrozná zima a musím říct, že obléct termoprádlo nebo neopreny pod dobové oblečení z 19. století nebylo vždy jednoduché. Nejtěžší to bylo pro Antonii Formanovou, která coby představitelka hlavní role na place strávila nejvíc času. Ta musela třeba v rámci jedné scény skočit do ledové vody na rybníce, který byl ještě týden předtím zamrzlý. Zvládla to ale všechno skvěle a profesionálně, klobouk dolů.

Že se jich vždycky hrozně leknu. Režisér přijde s příběhem z nějaké éry, kterou jsem nikdy nedělala, a já se vyděsím. Mám navíc takovou povahu, že nechci nikoho zklamat a chci, aby byl výsledek perfektní. A tak se ponořím do rešerší, až mě dané doba nakonec úplně pohltí. Když jsem dělala Soudruhy, bylo to snažší v tom, že jsem normalizaci sama zažila. Všechny projekty projekty jako výzvy, ve kterých chci obstát. Nakonec je to obrovská radost, a když si pak vzpomenu na svoji první reakci, musím se sama sobě smát.

Mě oblečení provází celý život. Moje babičky šily, moje máma šila – ta mi ušila třeba i boty, byla v šití hodně progresivní. Jednou mi ušila trenčkot z doma obarvených prostěradel. A jedna z babiček, ta zase žila v maličkém bytě v paneláku, kde měla obrovské množství věčně roztahaných látek. Chaos, ale já to milovala. Vzpomínám si, jak mi vždycky říkala: „Pojď, ušiju ti něco prudce amerického." Tam jsem k hadrům poprvé přičichla. Pak jsme s kamarádkou, se kterou jsem se poznaly na škole, založily sítotiskový ateliér, kde jsme na látky ručně tiskly vzory, které jsme samy navrhovaly. Celkem jsme fungovaly deset let: Začínaly jsme obarvováním starých prostěradel v malém podkrovním ateliérku a vyráběly třeba prostírání. Postupně jsme se propracovaly k obchůdku ve Zlaté uličce, kde jsme prodávaly tašky nebo polštáře. A nakonec jsme si pronajaly prostor v Dlouhé, kde jsme začaly s módou, tiskly jsme na trička, která jsme zároveň samy šily.

To byl zásah osudu. Po mateřské s druhým synem jsem se s rodinou přestěhovala na Letnou. Já z našeho bytu vidím docela dobře do oken přes ulici, a tak jsem asi půl roku koukala do jedné domácnosti a pořád si říkala, že žena, co tam žije, vypadá jako Kateřina Štefková (kostýmní výtvarnice, která stojí například za filmem Zátopek, pozn. red.). Jednou jsme otevřely okna ve stejný moment – a skutečně to byla Kateřina. Známe se od školy, ale roky jsme se neviděly, tak jsme na sebe začaly nadšeně křičet přes ulici. A právě Kateřina mi pak navrhla, abych jí pomohla s kostýmy do reklamy Alice Nellis. Do té doby jsem to nikdy nedělala, ale zkusila jsem to. To mě vtáhlo do světa za kamerou. Můj muž zároveň u filmu pracuje, a když se pak objevila příležitost, doporučil mě kostýmní výtvarnici Janě Haresové, která sháněla asistentku. Pracovaly jsme spolu sedm let a dalo mi to hrozně moc. Díky ní jsem získala sebevědomí a naučila se v tomto byznysu chodit.

Cyril celou základní školu závodně plaval, hrál na kytaru, ale s výtvarnem neměl nic společného. V osmé třídě šli se školou na studijní veletrh a on domů přinesl jen prospekty grafických škol. Zeptala jsem se ho, jestli se zbláznil, že nikdy v životě nic nenakreslil, a najednou chce jít na výtvarnou střední! Tak kreslit začal a hned napoprvé se dostal na uměleckoprůmyslovou střední a pak i na UMPRUM. Nevím, jestli jsem ho přímo ovlivnila, ale vždycky jsem pro něj byla opora a člověk, se kterým se může přijít poradit. Roli v tom určitě sehrál i Cyrilův dědeček, který je celý život lékař, ale zároveň maluje a s mým synem mají velmi blízký vztah.

Ne, myslím, že jsme každý jinde, i když vkus máme stejný. Já mám tři děti, ještě dceru Antonii a druhého syna Františka, který krásně kreslí. Třeba s kluky někdy něco vymyslíme. Asi by to ale muselo napadnout Cyrila, abychom něco skutečně udělali.