Flapperky i mikádo: Trendy, které definovaly bouřlivá 20. léta

20. léta 20. století: bouřlivá éra svobody a změn. Mikádo hrdinky Bernice z Fitzgeraldovy knížky symbolizuje novou ženskou nezávislost. Art deco proniká do módy a Coco Chanel navrhuje revoluční „malé černé šaty", které Vogue v roce 1926 označuje za „šaty, které bude nosit celý svět.“

Nové desetiletí Vogue na titulních stranách oslavuje ilustracemi mistrů, jakými byli Georges Lepape, Benito či William Bolina. Jejich linie ve stylu art deco působí jako náčrt ikonického mrakodrapu Chrysler Building. Móda se přitom odívá do opulentních klobouků, odvážných obdélníkových siluet, přičemž sukně poprvé odhalují ženská lýtka.

Zatímco typická žena 20. let ještě zdaleka nepropadla kouzlu pánského oblečení (to se stalo až o několik desetiletí později s Le Smoking od Saint Laurenta), zatraceně toužila po vzhledu „la garçonne“, který byl chlapecký, ale ne mužný. Žádné vycpávky, ani zdůrazňování ženskosti. Součástí vzhledu byla i kratší sukně, dříve vyhrazená pouze mladým dívkám, které ještě nedospěly do fáze, kdy by svou ženskost vyjadřovaly oblečením.

Klíčovou roli v prosazování této estetiky hrál módní dům Premet. V únoru 1924 se Charlotte Révyl, která v něm pracovala, vyjádřila k tomuto genderově vyváženému vzhledu v celovečerním pořadu Interview with Couturiers: „V dnešní době, s ostříhanými vlasy, malými kloboučky staženými přes oči, zakrytými dekolty, límci, dlouhými rukávy a chlapeckými siluetami, nám nezbylo absolutně nic ženského, až na kotníky.“

I před F. Scottem Fitzgeraldem a jeho ikonickou povídkou Bernice Bobs Her Hair z roku 1920 se odvážné ženy nebály experimentovat s krátkými sestřihy. Už v roce 1915 si tanečnice Irene Castle ostříhala vlasy po uši a jejímu střihu s ofinou se brzy začalo přezdívat „castle band“. Další průkopnicí se stala Louise Brooks, hvězda němého filmu. Ta se svým uhlově černým mikádem zazářila ve filmu Všude jiné děvče (A Girl in Every Port) z roku 1928. Herečka a tanečnice Josephine Baker zase okouzlila fanoušky svojí kudrnatou verzí mikáda. 

Krátký střih byl prostě hitem nejen ve filmech a na jevišti, což potvrdila i Vogue v roce 1926, kde se psalo: „Po týdnech strávených v elegantních restauracích Paříže nebo New Yorku byste sotva spatřili ženu s dlouhými vlasy. Mikádo vládne!“ 

Mnoho lidí si myslí, že flapperky nosily krátké šaty a odhalovaly nohy. To ale není pravda. Nohy se totiž v té době stále považovaly za intimní partie a běžně se rozhodně neukazovaly. I odvážné flapperky je odhalovaly jen výjimečně, například při sezení. Trend krátkých sukní se rozvíjel postupně. V roce 1926 se lemy šatů a sukní začaly zkracovat — nejprve ke kotníkům, pak k lýtkům, aby se nakonec ustálily těsně pod koleny. Nohy přitom stále zakrývaly punčochy tělové barvy.

Flapperky, mladé ženy v módních šatech, které symbolizovaly trendy 20. let. Původ označení této skupiny není zcela jasný, někteří ho spojují s volnými galošemi, které při každém jejich kroku plácaly (anglicky „flap"), jiní zase s viktoriánským výrazem pro prostitutky. Zpočátku tak slovo flapperka neslo negativní konotaci, ale to se brzy změnilo. V roce 1917 ve Vogue uvedli, že slovo již nenese žádné stigma a film The Flapper z roku 1920 s Olive Thomas v hlavní roli zpopularizoval tento styl i touhu stát se flapperkou.

Elegantní dáma 20. let by bez klobouku nevyšla ven za bílého dne, avšak po setmění ho odkládala. Po šílenství obřích klobouků ve stylu palačinek na počátku století se ve 20. letech kloboučky zmenšovaly až na elegantní „cloche.“ Tento styl, který v roce 1908 zpopularizovala modistka Caroline Reboux, dostal své jméno od francouzského slova pro „zvon.“ A byl dokonalým doplňkem právě k populárnímu mikádu.

Chanel v roce 1926 navrhla elegantní a decentní malé černé šaty z krepdešínu a způsobila revoluci. Černou barvu, dříve spojovanou s truchlením, totiž pozvedla na módní trend. Oproti přezdobeným stylům té doby se malé černé vyznačovaly jednoduchostí a siluetou, která se dala snadno napodobit z různých materiálů. To vedlo k demokratizaci haute couture a tento módní vynález se stal stálicí, vhodnou na den i na večer.

Robe de style, další nová silueta 20. let, představovala ženskou alternativu k chlapeckému stylu la garçonne. Sukně šatů splývaly do bohaté linie a rafinovaně skrytý pas zdůrazňoval ženskost. S touto siluetou je sice nejvíce spojována francouzská návrhářka Jeanne Lanvin, ale byla jen jednou z mnoha tvůrkyň, které nabídly dívčí protipól chlapeckému stylu. Ve Vogue v roce 1923 vyšel článek, v němž o francouzské herečce a módní ikoně Regině Camier bylo uvedeno: že „s podporou Lanvin Camier získala pro robe de style mnoho obdivovatelek.“

Gabrielle Chanel, Elsa Schiaparelli, Jeanne Lanvin, Callot Soeurs, Jean Patou, Madeleine Vionnet, Madame Chéruit, Paul Poiret, Norman Hartnell, Sonia Delaunay, Jane Regny, Jeanne Paquin a Premet.

Pánské módě ve 20. letech kraloval Londýn, a to především díky princi z Walesu, pozdějšímu králi Eduardovi VIII. Třídílné obleky nahradily elegantní dvojdílné. Muži s oblibou nosili vzorované obleky z jehlového použku, tweedu a flanelu, které symbolizovaly krejčovské umění Savile Row a anglický venkovský život. Oblíbené byly kalhoty typu oxford bags inspirované veslaři z Oxfordu a plus-fours pro hru na golf. Na hlavě se pak nosil cylindr.

Harlemská renesance rozzářila svět a vtiskla mu rytmus. Jazzoví hudebníci a kapelníci jako Duke Ellington udávali soundtrack 20. létům. Broadwayská show Runnin’ Wild z roku 1923 obohatila svět o jazzový tanec charleston. V Paříži zase publikum uchvacovala Josephine Baker ve Folies Bergère. Ve světě tenisu zase zářila francouzská senzace Suzanne Lenglen, která se spojila s módním návrhářem Lucienem Lelongem, aby předvedli módní kreace, které se brzy staly dostupné i široké veřejnosti.