Caroline Lebar o Lagerfeldovi a koláčích

Když děláte telefonický rozhovor s Caroline Lebar, nevoláte vy jí. Volá ona vám. „Omlouvám se, že volám pozdě,“ ozývá se ze sluchátka spolu s ruchem města. „Musela jsem na jednu aukci.“

„To vůbec nevadí,“ odpovídám a snažím se neznít, jako že Caroline Lebar mi může volat, kdykoliv si bude přát, klidně v půli noci. Což samozřejmě může. „Šlo to hladce?“

Namísto odpovědi se nejprve směje. „Aukce se nakonec nekonala. Spletla jsem si datum.“

Takhle nějak si představuju pravou Pařížanku. Moment, vždyť ona je pravá Pařížanka. Pokud tedy nejde pouze o klišé, které upekli mazaní obchodníci a my všichni se jím dále s chutí krmíme. „Já myslím, že typická Pařížanka existuje,“ oponuje mi Lebar. „Podle mě je vcelku androgynní, vypadá žensky a zároveň trochu punk, ale je to spíš o přístupu. Pařížanka je velice nezávislá a nebojí se vám to ukázat. Připadá mi snadné ji poznat. Nedávno jsem třeba byla v USA a u vedlejšího stolu v restauraci seděla žena. Sice jsem ji neslyšela pronést jediné slovo, ale ihned jsem věděla, že to je Pařížanka. Vyzařovalo to z ní.“

Ano, určitě, naše značka je odrazem jejího stylu. Taky je třeba nezapomenout, že Karl byl jedním z těch, kdo tuhle představu Pařížanky vytvořil.

Sen, absolutní sen. Pracovala jsem s ním od svých devatenácti let, radila jsem mu s komunikací, a to nejen mediální. Zaštiťovala jsem také projekty s Coca-Colou, Mattel nebo třeba H&M. Nikdy jsem nedělala pro Chanel ani pro Fendi, ale vše ostatní šlo přese mě. Pokud vám důvěřoval, měl jste spoustu svobody a cítil jste se díky tomu supersebevědomý. I když získat jeho plnou důvěru trvalo klidně i deset let spolupráce, stálo to za to. Když totiž pracujete s géniem, jako byl on, učíte se něco nového každý den.

To se mi těžko vybírá. Nicméně jedna z nejdůležitějších věcí se netýká jen práce, ale i osobního života, mé rodiny. Karl byl velice zaneprázdněný, a kdykoliv jsem za ním šla s nabídkou nového projektu, měla jsem dvacet vteřin na to, abych mu vysvětlila, o co jde. Pokud jsem ho během té doby zaujala, chtěl vědět víc. To vás naučí všechno velmi rychle analyzovat, musíte být přesní a podávat věci jednoduše. Takže je to tahle lehkost, co mě naučil. Karl nikdy nedával znát, že by něco bylo obtížné. Nic nesmělo představovat problém. Chtěl, aby na něj lidé nahlíželi jako na zábavného a bezstarostného. To já bohužel nejsem. Jsem pravá Pařížanka, neustále si na něco stěžuju.

Carine už v týmu je! Znám ji přes pětadvacet let, vždycky tu více či méně byla. Je to výjimečná stylistka. Znali se s Karlem moc dobře, rozuměla jeho tvorbě a dokázala z ní vytěžit co nejvíc. Dávala jeho kolekcím duši, vždy do nich vnesla něco nového.

Rozhodně nechceme kopírovat Karlův styl, to opravdu není náš cíl. Respektujeme jeho odkaz a zároveň se chceme posunout vpřed. Carine je na to ideální. Jednak už je součástí téhle rodiny a jednak má vizi. A pro mě je to ten nejsladší člověk na světě.

(směje se) Čirá náhoda. Koupila jsem si dům na venkově v Le Perche a na zahradě byla spousta ovocných stromů. Říkala jsem si, že toho musím využít, tak jsem zkusila upéct koláč. To bylo asi před pěti lety. Vyfotila jsem si ho, dala na Instagram a byl to okamžitý úspěch. Tak jsem začala koláč dělat každou neděli. Pak jsem jednoho dne dostala nabídku udělat knihu receptů. Já jsem přitom v životě žádný recept nenapsala. Ale zkusila jsem to a stal se z toho bestseller ve Francii, prodávaný po světě v pěti jazycích. Nyní už je venku i druhá kniha. Já přitom jen chtěla zužitkovat švestky, co mi rostly před domem...

Ale to byly dioptrické brýle, i když měly tmavá skla. Karl byl krátkozraký. Nebylo to o tom mít na sobě sluneční brýle, ale o tom vidět! (směje se) Abych byla upřímná, já tomu nikdy nevěnovala moc pozornosti. Zvykla jsem si, že je to součást jeho vzhledu, a ani by mě nenapadlo to komentovat. Navíc jsem ho viděla častěji bez brýlí. Na práci si je sundával.

Nezdržujete! To já se cítím provinile, že vám volám s takovým zpožděním.

Bez svého iPadu. Jsem geek. Dokonce vám z něj nyní telefonuju. A taky malý notes, který otevírám každých čtyřicet pět vteřin, protože toho mám tolik a všechno si musím psát, jinak to zapomenu. Jsem vlastně docela staromódní geek.