Petra Ptáčková se vrací: Její nová kolekce je retrospektivou i přerodem zároveň

V oděvech Petry Ptáčkové se odráží především ona sama – její zkušenost kaskadérky a nekonvenční ženy, která o věcech dokáže soustředěně a do hloubky přemýšlet a jedním dechem spontánně tvořit, aniž by se nechala ovlivnit čímkoliv kolem. Popsala bych ji jako ženu, která je radikálně a autenticky svá – bez ohledu na fakt, jak moc to zní jako klišé – v případě Petry Ptáčkové to tak prostě je. Ještě dávno před tím, než se z udržitelného přemýšlení o módě stal trend, uvažovala a pracovala Ptáčková udržitelně. Její kousky jsou o patině, o tom, že se ony přizpůsobí vám (a ne vy jim) a hlavně – budete se v nich cítit dobře. Petra Ptáčková přemýšlí nad konzumem, nad cyklem reuse-recycle-repurpose, nad lokálním zpracováním. Její mistrovská disciplína je tvorba modulárních systému, jde o kousky, které lze customizovat, upravovat a doplňovat dle potřeb nositelů a nositelek. Netvoří trendové věci (podle svých slov to ani neumí), ale nadčasové a osobité modely, jež představují celé ekosystémy. Oděvy, které můžete nosit během apokalypsy i po ní a působí dojmem, že díky nim přežijete kdykoli, kdekoli a cokoli. Klíčovým slovem je zde přizpůsobivost, ta totiž dobře popisuje nejen její módu, ale i životní přístup: Ptáčková je neustále v pohybu, doslova i metaforicky. Je tak o to pozoruhodnější, že svou novou kolekci bere tak trochu jako ohlédnutí se za svou dosavadní tvorbou. Malé zastavení, zamyšlení a zhodnocení. A zároveň vykročení do nové éry.

Poprvé vlastně ani nevím. Najednou mi připadalo nedůležité kolekci pojmenovávat. Rozhodně ji ale vystihují výrazy jako návrat, přerod, konec a nový začátek, domov, boj, víra. Domov, protože jenom doma – což je metafora pro mě samotnou – teprve vnímám svět víc zeširoka, bez ohledu na skutečnost, kde jsem. Prostě být s plnou upřímnosti přítomná teď tady. Pokud jsem u sebe doma, cestování a útěk za něčím nebo někam najednou není nutný. Člověka najednou zaujme sebemenší detail, zvuk, pohyb větru, šmouha na zemi nebo na nebi. Přesně tímhle způsobem jsem se potřebovala navrátit domů. Je to o naději, o hrdinství, o tom, že prostě musíme spadnout na zem, abychom se pak mohli zvednout: silnější, šťastní díky tomu, co je, a ne nešťastní z toho, co není, případně co by mohlo být. Myslím, že ta kolekce je částečně i taková retrospektiva, zpětný chod, díky němuž naopak můžu popojít dál, bez stagnace v tom komfortním bodě.

Pokud se ráno budíš s tím, že se ti do té či oné činnosti nechce, že nevidíš smysl, je pro mě řešení jasné: Nedělej to. Moc si vážím každého dne na to, abych ho jen trávila a neprožívala. Proto bylo na místě dát si od značky pauzu. A jak už to často bývá – co si v hlavě ujasníš a vytvoříš, se najednou začne dít. Mě si tak zase přivolala moje kaskadérská filmová rodina – Filmka Stunt – a já cítila, že tam v tu chvíli chci a potřebuju být. Taky jsem si uvědomila, jak moc mi ti lidi tam chyběli, stejně jako svět iluze, triků, fantazie, mečů, pistolek a příšer. A taky všestranné trénování všeho možného. Prostředí módy je jaké je a já si dávno nedělám iluze, zároveň se to všechno snažím vidět nějak pozitivně. Je dobře, že společnost obecně vnímá témata, která dříve neviděla, protože jednoduše asi ještě nenastal ten čas a nebylo dost sexy se věcí zabývat. V tom dokážu vidět klady trendů – třeba, že je teď trendy stylovat šatník s kousky ze sekáče nebo ze skříně po babičce, sám si šít, háčkovat, plést, opravovat, patchworkovat. Rychlý konzument možná nepřemýšlí nad tím, jak dlouho tu tyhle principy existují a fungují, že to není zase takový objev, že už takhle jedou lidi po generace, ale nakonec je to vlastně jedno. Už to, že přivedou do praxe trošku jiné chování a pohled na délku života jednoho kusu výrobku je v dnešní extra rychlé době super.

Jak je to jednou součást tvého života, je to součást tebe už napořád, ať už více, nebo méně intenzivně. Já se díky téhle zkušenosti naučila praktičnosti, pragmatičnosti ve formě a zpracování, tak aby pohyb byla přednost. To všechno mi určitě v oděvu dává práce kaskadérky a vedle všech sportů, co dělám, se mi denně nabízí konfrontace s dalšími lidmi, před nimiž musím obhájit sebemenší designovou blbost. Někdy je omezující tvořit s takovým ohraničením, ale mě to, že mám pořád do čeho narážet, asi vlastně vyhovuje. (smích) Jinak myslím, že v módní branži jde o celkem sexy spojení. Kaskadér je takový malý splněný sen, je to hraní si v dospělosti, tvrdá práce, disciplína a přesnost. To všechno určitě přenáším do módy. A může tím být nějak nasměrován i způsob prezentace. A ještě k tomu si užívám to velké privilegium, že mám tyhle super lidi kolem sebe.

Entropie, míra neuspořádanosti. Onošené, oprané věci, patina… nejen oděv, ale předměty díky tomu získávají na ceně, jsou naše, máme k nim nějakou vazbu. Jsou součástí našeho pohybu, energie… Za mě je s tím spjato především dobré zpracování a nesetření na materiálu. Vyznat se v tom a najít si něco solidního, co s tebou pár kiláků ujde, je dnes nelehký úkol. Obklopujeme se věcmi, které jsou koncipované na to, že nemají ideálně moc vydržet. Oblečeni na míru, nebo průnik mezi konfekcí a custom-made je za mě další cesta. Oděv stojí sice víc, ale sedí perfektně, je skvěle zpracovaný a tím pádem si ho více vážíme, máme k němu vztah, podporuje nás a neomezuje. Pak třeba nemám zas tolik potřebu nebo ani možnost nakupovat tuny něčeho, co mi vlastně moc nesedí, nebo sedí tak nějak napůl. Mám všeho míň, jen je to líp kurátorované. Samozřejmě, že udržitelnost je náročné téma, klidně na pár speciálních vydání časopisu. Pokud ale budeme mít pořád takovou potřebu kupovat a obměňovat věci rychlostí, jakou se svět hýbe, bude oděv jen povrchová, konzumní záležitost. Jasně, i já sama dělám kolekce za účelem je prodávat, ale raději mám zákazníka, který nechodí každý druhý měsíc, ale třeba jednou za rok, za dva. S danou věcí žije, dokupuje si k ní další moduly a obměny. Proto se zabývám modulovým systémem, tedy konstrukcemi, kde má oděv víc možností a forem a snažím se o nadčasovost. Trendy ani hype věci mi nikdy moc nešly. Co můžu jako malý podnik udělat, je aspoň co nejvíc tvořit z lokálních zdrojů, i když vyrábět co nejblíž je někdy poměrně dost složité. Řešit, z čeho pletu, šiju, tkám... a ještě spravedlivě ohodnotit své spolupracovníky tak, aby měli chuť dělat věci pořádně.

Les, pes, běh, chůze, hudba. Potom se musím takzvaně rozkreslit: čmárám do poznámkových bloků, které tahám všude s sebou. To je ale jen zahřívací kolo, pak prostě jedu instinktivně a odvíjí se to od toho, čím zrovna žiju. Když budu běhat dva měsíce s pistolkami po lese, nebo jezdit denně na kole po městě jako v počítačové hře, kde se bojuje o přežití, na oděvu a přístupu se to ve výsledku propíše.

To je asi překvápko (smích). Modelové a modelky jsou takový mix, mám tam i své „miláčky“, někdo jsou zákazníci, někdo přívrženci, kamarádi... s nimi mě celá akce baví úplně jinak. Připadá mi, že se nacházíme ve fázi, kdy si každý dělá, co chce a jak to cítí. Vlastně ani nevím, jestli je v roce 2025 něco vyloženě špatně nebo no-go, „netrendy“. Vždyť to, co teď není trendy, je zase retro, a pokud návrhář ví, proč to či ono dělá a umí si svou činnost obhájit, je to ok – svoboda, volnost, absolutní chaos. Společnost je stejně už tak nějak všeho přejedená, že je to vlastně úplně jedno. 

Pleteniny, taková „mechostruktura“, která je něčím totálně roztomilá, měkoučká... působí jako, když jdou kluci z armády na výcvik do lesa v plné kamufláži (smích). Nadšená jsem z vlny, z české vlny od jedné super holky s ovečkami – Lindy Havrlíkové, a taky z propojeni s botama Prabos.

Miluju všechny, kteří tomu věnují ten krok navíc a přijdou blíž a zkoumají, protože moje věci nejsou úplně na mega efekt, nebo nemají super výrazné siluety. Jsou spíš o detailu, funkčnosti, komfortu, zpracování. Mrzí mě, že nemám čas obléct svou mámu, protože ta by mě potěšila nejvíc.