Seán McGirr chce do značky Alexander McQueen nechat vstoupit světlo

„Pro mě jde o to nechat vstoupit světlo,“ říká Seán McGirr uprostřed závěrečných zkoušek v Paříži. Do jeho debutové přehlídky pro Alexander McQueen zbývají čtyři dny. Dole ve frontě se střídají modelky, dovnitř a ven z domu proudí krabice s oblečením a mrazivý vzduch chladí jinak zběsilou atmosféru. Nahoře, kde McGirr pracuje, však panuje úplný klid.

Proti jedné stěně jsou opřeny nástěnky s referencemi. V úhledných řadách jsou uspořádány malby Davida Hammonse, sochy Johna Chamberlaina, fotografie jeho vlastního iPhonu s obrazovkou rozbitou na milion kousků. Mezi tím vším jsou roztroušeny snímky mladých Londýňanů tehdy a dnes — třeba Kate Moss v éře Petera Dohertyho, Amy Winehouse s vysokánkým drdolem v kratičkých šatech a Bebe Parnell, aktuálně studentky Oxfordu, kterou plánuje zapojit do castingu své první přehlídky. Na policích stojí v řadě boty a kozačky včetně charakteristických bot s tlustou podrážkou vymodelované podle koňského kopyta. A na věšácích visí už vybrané modely — očekávané tartany a další umělecky a mistrně zdobené oblečení, které má naopak být překvapením.

„Začal jsem tím, že jsem se podíval na kolekci Birds,“ řekl mi McGirr minulý týden v londýnském studiu s odkazem na přehlídku Lee Alexandera McQueena z jara 1995, která na něj nejvíce zapůsobila. „Co se mi na ní líbí, je to, že všechno v ní je velmi jednoduché, ale zároveň lehce pokroucené. Jde o sako s výraznějšími rameny nebo o klopu, která je o něco výše, než by měla být. Ta myšlenka vytvořit něco krásného, a pak to přejet pneumatikou, aby vzniklo něco nového.“ McGirrovým úkolem je samozřejmě do módního domu přinést novou energii. „Myslím, že by měla odrážet Londýn, tu směsici mladé kultury, kterou tady neustále vídám. To chci zdůraznit.“ Také dodává, že „musí vyvolat reakci; to je DNA značky. McQueen je také o agresivitě, ale hravé agresivitě.“

Objeví se bumsters? Nízko posazené kalhoty s odhalenými boky a zadkem, díky nimž se McQueen proslavil, se letos vyjímají na mnoha jiných přehlídkách. Ale McGirr se nechystá na nic tak doslovného. Vzal jeden pár z archivu a s tím dlouze pracoval. „Pro mě je to moderní verze. Stále jsou super nízké, ale volné, a nosí se v pohodě.“ V novém McQueenovi, jak říká, „by nemělo být těžké žít“.

Zásadní částí práce je rozvoj ready-to-wear kolekcí; McGirr zmiňuje, že značnou část současného obchodu tvoří jedny tenisky. To nabízí spoustu příležitostí, zvláště pro někoho tak sebevědomého, jako je McGirr. „Vždycky jsem pevně věřil v to, co dělám,“ podotýká. „Přestěhoval jsem se do Londýna, když mi bylo sedmnáct, týden po škole, a rodiče mě moc podporovali, protože jsem jasně věděl, co dělám.“

Když McQueen v roce 2010 zemřel, McGirr byl v té době oním alternativním londýnským děckem, o kterých dnes ve svých pětatřiceti letech hovoří. Import z Irska, který se právě chystal podat přihlášku na Central Saint Martins. Dvě poslední McQueenovy kolekce Horn of Plenty a Plato's Atlantis na něj udělaly dojem. „Bylo mi dvacet, ten rok mě hodně formoval a ty dvě přehlídky mi vnukly spoustu inspirace. Platónova Atlantida byla velmi odvážná, s tak silným poselstvím. Celá show mě obrovským způsobem ovlivnila, měla spolu s Lady Gaga a její Bad Romance (premiéra songu proběhla právě na této přehlídce, pozn. red.) mimořádný dopad na celou kulturu.“

Seán McGirr vyrůstal na „docela fádním a konvenčním“ předměstí Dublinu s tvrdě pracujícími rodiči — jeho matka pracovala jako zdravotní sestra a otec jako mechanik. Na přehlídce ho doprovodí oba rodiče, mladší bratr i sestra. „Moc jsem se s módou nesetkával, dostal mě k ní film,“ vzpomíná. Jeho otec obdivoval Tarantina a ukázal mu filmy Pulp Fiction a Reservoir Dogs. „Tyhle postavy z okraje společnosti, outsidery, trochu nebezpečné — ty jsem považoval za opravdu cool.“ Původně chtěl být novinářem, ale filmy mu pomohly uvědomit si, že právě skrze oblečení lze říct cokoliv, co jen chcete. „Proto tak miluju McQueena, jeho oblečení v sobě vždycky nese nějaké poselství,“ říká MGirr, kterého s šitím seznámila babička. Ta v 50. a 60. letech pracovala jako aranžérka výloh. MGirr začal časem nakupovat vintage oblečení, předělávat ho a upravil si i svou školní uniformu. „Myšlenka improvizace — chtěl jsem něco říct skrze to, jak to sedí — to mě na tom opravdu dostalo.“

Po příjezdu do Londýna nastoupil do práce v obchodě s obuví na Oxford Street, ale nevydržel dlouho. „Zažil jsem tam tak trochu homofobní chování. Někteří zaměstnanci ke mně byli trochu hrubí, protože věděli, že jsem gay. Zavolal jsem mámě, která mi řekla: ‚Mazej pryč!‘ Tak jsem ještě ten večer vyrazil do gay baru a nechal se tam zaměstnat.“ Nicméně později, díky doporučení od legendární profesorky módního designu Louise Wilson z Central Saint Martins, se přihlásil o stipendium a v roce 2014 školu absolvoval.

Jeho spolužáci Simone Rocha, Christopher Kane a Jonathan Saunders, kteří vystudovali o pět deset let dříve, zakládali značky ihned po absolvování, ale McGirr a jeho vrstevníci vystudovali až po Velké recesi. Většina se ucházela o práci ve velkých společnostech a McGirr si vybral jednu z největších: japonskou společnost Fast Retailing, majitele Uniqla, kde pracoval na linii Uniqlo U s Christophem Lemairem. „Bylo to opravdu inspirativní žít v Japonsku,“ říká. „Jedná se o tak odlišnou kulturu, ale jsou to ostrovní lidé, stejně jako Irové. A taky jsme trochu divní.“

Po zkušenosti v Antverpách, kde pracoval pro Driese Van Notena, se McGirr vrátil do Londýna a připojil se k týmu JW Andersona. Začal s pánskou kolekcí, ale později převzal i tu dámskou a stal se vedoucím sekce ready-to-wear. Kromě Andersona obdivuje Johna Galliana, Ricka Owense a japonské designéry Junyu Watanabeho, Isseye Miyakeho a Rei Kawakubo: „Lidé, kteří vidí věci ne tolik konvenčně, se snaží posouvat nápady a měnit pohled na svět,“ komentuje.

O svém pracovním stylu říká: „Jsem zvyklý pracovat s týmy mladých lidí a dávat jim hodně prostoru, ale zároveň rád do všeho zasahuji.“ Kromě stylistky Marie Chaix a asistenta všichni do týmu nastoupili před jeho příchodem, a dokonce mnozí z nich pracovali přímo s Leem. „Všichni jsme nadšení, že můžeme dělat něco nového. Myslím, že jsem otevřený kreativním lidem a dokážu být flexibilní. Oni se seznamují s tím, co se mi líbí, a já se zase snažím zjistit, v čem jsou opravdu dobří.“

McGirr v civilu nosí volné kalhoty Dickies, úplet od Saint James a náušnice s diamanty, které zvýrazňují jeho modré oči. Při rozhovoru udržuje oční kontakt intenzivněji než kdokoli jiný, koho jsem kdy poznala, a po studiu se pohybuje s lehkostí atleta. Taky chodí plavat a v době před přehlídkou praktikuje jógu.

McGirrovo jmenování do funkce vyvolalo na internetu bouři nevole — byl to přece další muž na vysoké pozici v módním designu, který navíc nahrazoval oblíbenou Sarah Burton, jež se samotným McQueenem spolupracovala bok po boku až do jeho smrti. McGirr Burton respektuje. „Slovník, který McQueen zavedl, Sarah ovládala naprosto dokonale.“ A jeho reakce na pobouření, které jeho příchod vyvolal? „Je to velmi složité. Ale upřímně řečeno, jsem opravdu šťastný a hrdý na to, že moje jmenování vyvolalo diskuzi o diverzitě. Pracoval jsem po celém světě a vždy jsem viděl, že se z diverzity rodí kreativita. Myslím, že je opravdu důležité tuto diskuzi udržet.“

Minulý měsíc McGirr vyslal do světa krátkou kampaň, kterou nafotil s Tommym Malekoffem, Debrou Shaw a Frankie Rayder, obě jmenované přitom chodily přehlídky Leeho McQueena. Kampaň znovu uvedla logo načrtnuté McQueenem (to s písmenem C uvnitř Q) a vrátila ikonickou lebku. „Byla to trochu hra na gotické tradice značky,“ vysvětluje. „Chtěl jsem udělat něco syrového, trochu hravého, trochu agresivního.“ Stejně jako každý takový začátek, i toto vzbudilo online diskuze, reakce byly smíšené, ale McGirr opět reaguje vyrovnaně: „Trochu to lidi rozdělilo. Myslím, že to je cool, a to je to důležité. Lee McQueen v devadesátkách prohlásil: ‚Raději ať to lidi nenávidí, než aby necítili nic.‘ Myslím, že brand McQueen je v tomto ohledu trochu takový.“

McQueen byl od přírody provokatér a temnota mu vyhovovala, to ale od McGirra nečekejte. „Móda by měla lidi doopravdy nadchnout, a to optimistickým způsobem,“ tvrdí a dodává: „Splíny a chmury mě moc nezajímají. Upřímně myslím, že duševní zdraví ve světě je na velmi nízké úrovni. Móda by měla být schopna vyvolat pocity, které jsou trochu zvrácené“ — na pařížské předpremiéře použil slova „drsný půvab“ — „ale zároveň vás inspirovat.“

Aby si ve svém životě udržel rovnováhu, deaktivoval si v loňském roce profil na Instagramu. „Dřív mě to opravdu bavilo, ale pak jsem se rozhodl, že na něm nebudu, hlavně proto, že se chci soustředit na práci. Myslím, že pro mě je zdravější se tomu vyhnout.“ Také jednou týdně chodí na terapii. „Je docela fajn si věci uvést do souvislostí, pochopit, na co se snažím napojit a hluboce o věcech přemýšlet.“ Jeho terapeut je jungovský, nikoli freudovský, zdůrazňuje. „Docela mě zajímá lidská mysl. Jak fungujeme, naše psychika, proč k věcem nějak přistupujeme. Víte, žijeme v době, kdy jsme všichni velmi reaktivní. Vždycky je zajímavé přemýšlet trochu hlouběji, pochopit, odkud se to vlastně bere.“

Dnes večer nás McGirr zavede do Olympiadu, bývalého velkoobchodního trhu s potravinami v srdci pařížské čínské čtvrti. Chtěl něco trochu industriálního, co by ladilo s McQueenovou tradicí prezentovat se mimo buržoazní centrum francouzské metropole. V období před přehlídkou z něj tryskaly emoce. „Myslím, že McQueen byl opravdu ten nejlepší designér, který kdy žil. Je to tak vzrušující; jsem prostě nadšený z budoucnosti.“