Stručná historie pařížského fashion weeku

V počátcích pařížské módy si designéři jako Charles Worth (na konci 19. století) a Paul Poiret (na počátku 20. století) pohrávali s možností předvádět své modely naživo. Totéž ve stejné době napadlo lady Duff-Gordon (navrhující pod pseudonymem Lucile) v Londýně. Paul Poiret, známý svými bohatě zdobenými šaty, se rozhodl spojit obchod se zábavou a pořádal řadu opulentních plesů. Jeden z nejpozoruhodnějších se odehrál v roce 1911 na téma Tisíc a druhá noc, návrhář představil široké šaty a harémové kalhoty.

Paříž dvacátých a třicátých let se pojí se známými jmény: od nenápadné jednoduchosti Coco Chanel, surrealistických experimentů Elsy Schiaparelli až po splývavé řasení Madeleine Vionnet. Módní přehlídky se z velkých událostí staly komornější a osobnější, každý módní dům představoval své kolekce na modelkách, a to na akcích určených výhradně klientům. Aby nedošlo ke kopírování modelů, nebyli tehdy fotografové, na rozdíl ode dneška, vítáni.

Po druhé světové válce byly módní přehlídky v Paříži o něco více regulovány. V roce 1945 Chambre Syndicale de la Haute Couture vyhlásil, že všechny couture módní domy musejí v kolekci v sezoně předvést nejméně 35 modelů na den i večer. Oděvy byly tehdy pouze na míru, s dlouhým procesem objednávání a úprav.

Paříž zneklidňoval rostoucí vliv módního průmyslu v New Yorku, ale francouzské hlavní město mělo tajnou zbraň: Christiana Diora. V roce 1947 se uskutečnila první přehlídka jeho kolekce Corolle, které se zúčastnilo velké množství novinářů, dokonce bylo umožněno fotografovat, a obnovila zvýrazněné siluety. Diorův New Look se zbavil válečného pragmatismu a vrátil do hry objemné sukně, úzké pasy a podtrženou ženskost. Během několika příštích let Dior diktoval měnící se linie a tvary dámského oblečení a společně s dalšími návrháři, mezi nimiž byli Hubert de Givenchy, Pierre Balmain a Jacques Fath, vrátil Paříž na módní výsluní. 

V šedesátých letech se objevuje další důležité jméno. Yves Saint Laurent, který začínal u Diora, přišel v roce 1966 s prêt-à-porter kolekcí, ve které nechyběl proslavený smokingový kostým. Naznačil tím další posun v módě, a to směrem ke kultuře mladých lidí. Což se odrazilo také v „kosmických“ kolekcích Pierra Cardina a také André Courrègese, který povzbuzoval své modelky, aby se pohybovaly přirozeně. Ready-to-wear byla na vzestupu.

První oficiální fashion week v Paříži se odehrál v roce 1973 současně se založením Fédération Française de la Couture a zahájila ho Battle of Versailles Fashion Show. Tato bitva, samozřejmě pouze módní, na molo přenesla rivalitu mezi Paříží a New Yorkem. Pět největších francouzských návrhářů se postavilo pěti neznámým Američanům. Akce, jejíž výtěžek byl určen na obnovu paláce ve Versailles, představila Yvese Saint Laurenta, Emanuela Ungara, Christiana Diora (pod vedením Marca Bohana), Pierra Cardina a Huberta de Givenchy na francouzské straně, proti nim stáli Anne Klein, Halston, Oscar de la Renta, Bill Blass a Stephen Burrows zastupující Ameriku. Navzdory teatrálním efektům Francouzů, včetně karavanů vedených nosorožci a kočárů ve stylu Popelky, to byli Američané s afroamerickými modelkami a vystoupením Lizy Minnelli, kdo zvítězil.

Od té doby jsou přehlídky čím dál odvážnější, od extravagance Thierryho Muglera z roku 1984 na stadionu Le Zenith (s 6 000 diváky) až po tehdy šokující kónickou podprsenku Jeana Paula Gaultiera, která debutovala tentýž rok a kterou později na turné Blonde Ambition v roce 1990 proslavila Madonna. Obnova módního domu Chanel pod taktovkou Karla Lagerfelda v 80. letech vnesla na módní mola spoustu nezapomenutelných okamžiků a nová vlna japonských návrhářů, včetně Yohji Yamamota a Comme Des Garçons, mířila k revolučním změnám v pohledu na styl. 

V 90. letech se v Paříži prosadili Britové, od Johna Galliana, který se v roce 1996 stal uměleckým ředitelem Dioru, až po Alexandera McQueena v Givenchy (1996 až 2001). V červenci 2019 spojila své síly Stella McCartney s francouzskou skupinou LVMH a na mole se objevila luxusní udržitelná móda. 

Pařížské módní přehlídky byly vždy o kus dramatičtější než ty předchozí. Přinesly kulisy v podobě replik vlakových nádraží, supermarketů, letiště či kolotoče. Mnoho z těchto ambiciózních scénografií bylo počinem Karla Lagerfelda v Chanelu, přičemž každá nová sezona se pokoušela překonat tu předchozí. Teatrálnost najdete u Louis Vuitton, Balenciagy a Ricka Owense (ten v roce 2016 například ukázal lidské batohy). Dnes je Paříž zcela jiné město, než když tu před více než 100 lety Paul Poiret hostil své slavné plesy, ale výrazný smysl pro drama se nedá přehlédnout ani dnes, kdy designéři hledají nové způsoby, jak v době pandemie kolekce prezentovat.