Jsem posedlá mít všechno pod kontrolou a jsem na to patřičně hrdá

Mnozí žijí v představě, že lidé, kteří mají potřebu mít vše neustále pod kontrolou, musejí ohromně trpět. Samozřejmě, může to tak být. Zaujala mě ale myšlenka, kterou razí Kristen Stewart. Svou vlastní potřebu neustálého kontrolování přisoudila faktu, že je „rebelkou“. Někým, kdo druhé vede. Svým přiznáním tak nabízí zcela nový úhel pohledu na vlastnost, kterou většina lidí vnímá jako negativní. Jenže všichni nejsme upjatí, přehnaně čistotní, pořádkumilovní. Taky umíme udělat binec. Náš život není dokonalý, zato sršíme skvělými nápady! Zkrátka jen lpíme na pořádku v určitých oblastech svého života.  

A není to právě (možná až otravně) úzkostlivé zaostřování na detaily, které odlišuje lidi posedlé kontrolou od ostatních? A nejsou to právě lidé, mimochodem často osobnosti typu A (přehnaně soutěživí, silně zaměření na výkon a závislí na uznání), kteří prosazují nové a vzrušující nápady? Pochybuji, že by mnozí průkopníci prorazili, kdyby se báli se svými pocity ozvat. Dokonce bych si tipla, že i starý dobrý William Shakespeare byl tak trochu podivín, co se kontroly týče, minimálně měl tedy pod kontrolou způsob svého vyprávění.

Velikáni, kteří se zapsali do dějin svou touhu po kontrole, využili svůj rys ke konání dobra. To je bez debat. Téhle vlastnosti využívají i normální, relativně nudní lidé jako třeba já (a mnoho mých přátel a kolegů). Například mám dokonalý přehled o příchozích e-mailech, činím rychlá rozhodnutí ohledně úprav bytu (čas jsou peníze!), báječně mě uklidňuje sestavování podrobných seznamů. Moji přátelé tvrdí, že jim to pomáhá udržovat dobře vyváženou pracovní rutinu, stíhat sledovat zprávy na WhatsAppu (což nikdy není snadné) nebo organizovat společenská setkání. 

Instagramoví wellness influenceři tvrdí, že klid v duši a pocit štěstí si dopřejete, když se vzdáte posedlosti všechno kontrolovat. Je to vůbec pravda? Na názor jsem se zeptala Jodie Cariss, terapeutky a zakladatelky služby high-street terapie s názvem Self Space. „Tenhle termín se často užívá ve špatných souvislostech. Lidé posedlí kontrolou se snaží ovládat vnější svět, lidi, události, sebe či aspekty svých životů způsobem, který se může zdát odlišný.“ Tam, kde cítíme, že nemáme pod kontrolou své nejniternější pocity, se je snažíme vyjádřit způsobem, který ovládáme. To se přitom projevuje buď v touze mít perfektně uklizený dům, anebo striktním sledování příjmu potravy.

Problém přitom spočívá už v samotném názvosloví. Skutečně z vás dělá podivína to, že všechno děláte správně, jste zorganizovaní a máte situaci pod kontrolou? Jodie Cariss má jasno: „Nemyslím si to. Znamená to jen, že dáváme přednost pořádku. A tohle zjištění nám zlepšuje život. Jestli ale cítíme, že za své chování platíme vnitřním utrpením a nedostatkem kontroly nad jinými aspekty svých životů nebo pocitů, pak je na místě výraz ‚šílenec posedlý kontrolou‘. Jak z toho ven? Zachovejte si zdravý rovnovážný přístup.“ 

Není třeba mít všechno neustále pod kontrolou, jak uznala před pár lety na Instagramu Elizabeth Gilbert, autorka knihy Jíst, meditovat, milovat. Její zápisník zdobí fotografie s následujícím vzkazem: „Bojíš se kapitulace, protože nechceš ztratit kontrolu. Nikdy jsi ale neměla nic pod kontrolou. Jediné, co jsi měla, byla úzkost.“ Pocit, že mám všechno pod kontrolou, mi přináší pocit bezpečí. Uklidňuje mě to, když jsem ve stresu nebo v období nejistoty. 

V každém případě je potřeba umět rozpoznat, kdy vás vaše touha po kontrole začíná negativně ovlivňovat. „Když se vám nepodaří věci kontrolovat nebo uděláte chybu, vybízí vás to k tomu, abyste se bičovali, nebo dokonce na sebe byli naštvaní?“ ptá se Cariss. „Otázky, které je třeba položit si, jsou: jaký je to pocit a jak to ovlivňuje váš život? Bojíte se nechat věci plynout a být zranitelní? Anebo potřebujete ovládací mechanismus, který by to pro vás všechno držel pohromadě? Vždy nabádám klienty, aby prozkoumali opak toho, co jim přijde přirozené. Pokud je to kontrola, zkuste si opačný extrém. Mějte všechno v nepořádku a uvidíte, jak se kvůli tomu budete cítit. Možná se vám při tom povede najít zlatou střední cestu.“ 


Celá věc je samozřejmě na delší povídání. A je jasné, že pokud má taková vlastnost vliv nejen na vás, ale i na vaše okolí, je zkrátka nepřijatelné. My, kteří ztělesňujeme soft verzi neustálého kontrolování, ve své posedlosti nacházíme značná pozitiva. Co by to ostatně bylo za svět, kdyby v něm nežili lidé s občasnými výstřelky?