Aurora: Mám silnou vůli, i přesto, že jsem stydlivá, drobná a mluvím potichu

Než jsem na začátku našeho rozhovoru zprovoznila mikrofon, kamera na druhé straně snímala éterickou mladou ženu, jak si při čekání zpívá ve studiu. Znělo to bez nadsázky jako hlas princezny Krasomily z Pyšné princezny. Mohl to být okázalý show-off. Ovšem daleko více to působilo jako autentické prožívání dlouhé chvilky. Aurora má totiž auru člověka, který je neskonale autentický. Drobná blondýna se severskými rysy odpovídala na mé otázky citlivě a promyšleně. Přemýšlela nejen nad svojí tvorbou, ale především na tím, co sama říká na svět, ve kterém žijeme. Navzdory tomu, jak křehce působí, jde o umělkyni s názorem, silnou v textařině i v dokonale propracované image. Ani ta ovšem nepůsobí jako kalkul, spíše se jedná o pečlivě propracovaný styl, kterým se svým okolím hvězda komunikuje. Když se Auroře hned ze začátku omlouvám, že mě bohužel skrze nefunkční kameru neuvidí, odvětí s úsměvem: „To nevadí, mám dobrou představivost.“ 

Zatím moc ne. Jen co jsem dokončila desku, tak o ní píšu a teď o ní budu navíc hodně mluvit. Takže ano, čeká mě poměrně dost práce, ale nabíjí mě to, je to vlastně zábava. Taky jsem dost dobrá v relaxování, stačí mi klidně hodina. Dokážu usnout prakticky kdekoli, klidně i během toho, co si s někým povídám – „puf“ a je to! (smích)

Myslím, že je to hodně metaforické. Jedna rovina je o stabilitě, kterou s sebou nese pocit toho, když se cítíme naplnění láskou. V tu chvíli se stáváme nejméně sobečtí. Když jsme zamilovaní, vidíme se jako opravdu krásní a máme pocit, že jsme na správné cestě a děláme správná rozhodnutí. Jen bohužel nemám pocit, že bychom byli momentálně láskou prostoupeni — stačí se podívat, co se děje všude kolem nás. Myslím, že je důležité si tyto otázky v hudbě pokládat. Jsem tu, abych dala lidem něco, co je poháněné láskou. Podívejte se například na aktuální polické dění — většina je poháněná spíše nenávistí. Ta ovšem také spojuje, protože vytváří dojem toho, že jde o „my versus oni“. Mnoho z toho, co se děje, těží z našich strachů a vzájemné nenávisti. A umění je jedna z mála věcí, kterou tenhle sentiment nepohání. Ta deska je tedy o tom být znovu pohánění láskou a dle toho se i chovat.

Já dlouho netušila, že je moje umění politické. Ale když vidím něco, co není správné — a vidíme to každý den všichni — nevidím důvod, proč o tom nemluvit. Umění by mělo především být reflexí doby, ve které žijeme. Umění promlouvá do srdce (art speaks to the heart), což může znít hloupě, protože se to rýmuje (smích) a politika promlouvá k mozku, i přesto, že by měla být zajedno s emocemi. Vždyť politické otázky jsou neskutečně emocionální! Mluvíme tady o rovných právech, o respektu, o životě a smrti — to všechno jsou velmi emocionální témata. Ano, lidé o mně referují jako o politicky angažované umělkyni, ale je to prostě proto, že ve mně tyto otázky probouzejí emoce. Máme tendenci řešit je bez citů a bez srdce, záleží nám daleko více třeba na penězích; lidé, kteří moc mají se chtějí hlavně ujistit, že tu moc neztratí, místo toho, aby se raději starali o ostatní. I my máme politickou moc, ale nějak jsme na to zapomněli, nevím přesně, kdy se to stalo, ale stalo se to.

Určitě je stále rozdíl mezi tím, jestli jste mladá žena, nebo muž. Ženy mají tu cestu o něco těžší, ale nejde jen o gender, roli hraje také barva pleti, země původu nebo náboženství. Opět to souvisí s našimi hodnotami. Vnímám, že aktuálně se nacházíme v situaci, kdy se svět nějakým způsobem snaží omluvit za mnoho věcí z minulosti, což je dobře, je to zlepšení. Jsem žena a z těch zmíněných faktorů se musím potýkat jen s tímhle jedním. Každopádně cítím rozdíl a zlepšení, ale také jsem teď v daleko lepší pozici než ve svých začátcích, kdy mi bylo šestnáct. A je také možné, že díky svojí povaze jsem si ani neuvědomovala, jestli jsem někdy byla diskriminovaná. Jsem dost neúnavná, jdu si za svým. Je štěstí, že mám silnou vůli, i přesto, že jsem vlastně stydlivá, drobná a mluvím potichu. Ale beru to tak, že i to mě dělá silnou. Společnost má tendenci upřednostňovat a oceňovat jedince, které pohání lačnost po moci, a já mám tendenci být spíš emocionální, pečující, ne příliš hlasitá. To jsou atributy, které  potřebujeme daleko více. Nechali jsme muže vládnout tisíce let a řekla bych, že se nám úplně dobře nevede. Není v tom rovnováha, kterou tak moc potřebujeme.

Oblečení si chystám sama s mojí sestrou, která nedávno porodila, takže ji nechávám trochu odpočinout. Společně jsme začaly dělat oblečení, cokoli nám přišlo dostatečně hravé, zábavné a v duchu toho, co právě dělám. Aktuálně jsem dostala i nějaké kousky od palestinského designéra jménem Aziz Bekkaoui — z toho jsem nadšená. Ale móda pro mě není to nejdůležitější, obvykle mi vyhovuje cokoli lehkého, protože u zpívání trochu tančím, takže pokud se můžu v něčem vznášet po pódiu jako medúza, je to dobré. (smích). Ale samozřejmě jsem stvořila takový svůj svět a nemůžu se dočkat, až ho budu moct ukázat, jak nejlépe umím.

Trendy mi nepřijdou moc zajímavé. Svět módy vnímám na jednu stranu jako nudný a krutý, ale na druhou také zábavný. Možnost nechat vyjádřit sebe samu... ta kreativní stránka věci mě moc baví, něco rozstříhat a vytvořit sama nebo něco najít, je to jako lov pokladů! Cokoli, v čem se můžu cítit jako bojovnice, elfka nebo vesmírná bytost je moje věc!

Nejdřív upálím nějakého muže (smích). Ne, teď vážně, když jsem bývala před vystoupením nervózní, opakovala jsem si dětské říkanky, ale už je to tak šest let, co ze mě ta tréma spadla. Takže teď se snažím vždycky pořádně protáhnout a připomenout mantru „vím, že to dělám každý den, ale dnešek je důležitý“. Jen abych věděla, že je to důležité, i když se to někdy může zdát repetitivní. Beru to vážně a chci, aby každá show byla svým způsobem nová. Je to pro mě tedy spíše mentální cvičení, ani se nerozezpívávám, i když bych měla (smích).

Leonard Cohen a The Prodigy.