Nabízím Putinovi noc vášně výměnou za mír: Cicciolina je ikona, která předběhla dobu

„Vždycky jsem byla sexuálně svobodná žena a se správným partnerem jsem si dokázala sex užívat. Dlouho jsem se nevdala, manželství jsem považovala za klec, která mi byla malá. Možná jsem nikdy nenašla toho pravého a rozhodně už ho nehledám. Můj sňatek s Jeffem Koonsem trval dva a půl roku a narodil se z něj můj překrásný syn Ludwig Koons, pro kterého žiju. Mám štěstí, že jsem se narodila jako krásná a okouzlující žena – pomohlo mi to v kariéře modelky, herečky a umělkyně,“ stojí v mailu, který mi napsala Ilona Staller (*1951), známá po celém světě jako Cicciolina, legenda, jež v mnohém předběhla dobu a ukázala, že emancipace může vést skrze tělo a sex i v tak konzervativním prostředí, jako je Itálie. Bořila dobové konvence a povedlo se jí mnoho věcí, jež se i z dnešní perspektivy můžou zdát neuvěřitelné a nemyslitelné: například stát se aktivní političkou i coby pornoherečka. V nedávné glose jsem řešila slut-shaming, který se objevuje v české soutěžní reality show Bachelor. Při té příležitosti jsem si nemohla nevzpomenout na Cicciolinu. Je totiž důkazem toho, že jde o hluboce zakořeněný předsudek a že sexualita je něco, co se proti ženám jako zbraň používá od nepaměti. Jakožto modelka aktů a herečka z filmů pro dospělé si během své dlouhé kariéry vysloužila posměch, pohrdání a často i nedůvěru ve své schopnosti, a to především v období, kdy byla aktivní poslankyní italského parlamentu. Nic z toho jí ovšem nezabránilo jít dál.

Do širšího povědomí italských domácností vstoupila nenápadně v první polovině 80. let, kdy se její nahé fotografie začaly objevovat mimo jiné v magazínu Playmen, italské odpovědi na americký Playboy. Playmen se však nedával na odiv, četl se spíše potají, ale s o to větší jistotou se následně mladá blonďatá dívka s květinovým věncem a nevinným výrazem ve tváři stala všudypřítomnou entitou pánských šuplíků, a především jejich fantazií. Staller spolu s fotografem a manažerem Riccardem Schicchim, jenž v ní od samého začátku viděl potenciál a sám neskrýval ambice stát se prvním mužem rodícího se italského pornoprůmyslu, vyladili její image k dokonalosti. Šlo o jakousi novodobou variaci na nahou bohyni úrody s již zmíněným, všudypřítomným květinovým věncem a nevinným úsměvem, který kontrastoval s pornografickým záměrem fotografií. Ilona na fotkách vyzařovala hippie energii, provokovala a strhávala na sebe pozornost především kontrastem až dětské naivity a vědomé sexualizace. Dokázala vnést romantiku i do těch nejobscénnějších póz, ať už při tom byla částečně, nebo zcela nahá, ale ve své podstatě popírající pornografický záměr fotek. Její věnec fungoval jako symbol biblické rajské zahrady i pohanských bohyň úrody a její náklonnost k přírodě a ke šemu, co faunu ztělesňuje jako například zvířata, která představovala svébytnou podobu tehdejší hippie a new age filozofie. Právě její vizualita je dodnes hojně citovaná – ve světě módy i umění: V roce 2013 například na motivy jejích fotografií vyšel ve V Magazine editorial s hvězdou modelingu Mirandou Kerr.

V 70. letech neexistovaly podcasty. I tuhle cestičku ovšem svým způsobem Ilona Staller vyšlapala. V tehdejší podobě šlo o pořad na soukromém rádiu, právě ty se totiž tehdy šířily napříč západní Evropou jako hlásné trouby absolutní a necenzurované svobody slova: „V roce 1976 se zrodilo Radio Luna a s ním také moje alter-ego Cicciolina. Můj hlas zněl v nočním proudu, přičemž nikdo netušil, kdo se za ním skrývá. Byla jsem bloďatá holka z Východu s očima v barvě moře a obličejem teenagerky; byla jsem sladká i odvážná a posílala jsem polibky všem, kdo právě poslouchal, a především těm, kdo měli chuť do života. Můj slogan byl „když se stanu tvou, budu i sama sebou,“ a pro Itálii jsem se rázem stala symbolem sexu v éteru, kde se mi povedlo rozbít rozhlasovou monotónnost –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ díky tomu, že jsem lidem povídala o sexu. Skrze rádiové vlny jsem šířila poselství lásky, něhy a snažila se rozdávat posluchačům radost,“ vysvětluje exkluzivně pro Vogue CS Ilona Staller alias Cicciolina. To jméno vzniklo právě v této době: své posluchače oslovovala „ciccini a ciccine“, hravou variací oslovení pro kočičky a další roztomilá zvířátka, která si nezadá se slovníkem malého dítěte. 

Radio Luna, a především Schicchiho a Ciccioliny noční kontaktní pořad „Voulez-vous coucher avec moi?“  byl přelomový i v jiném ohledu: dokázal Staller propojit s posluchačstvem od puberťáků po seniory. Právě tyto hovory s lidmi napříč sociálními vrstvami ji později inspirovaly k sepsání několika novel zákona zaměřených na sexuální osvětu ve školách a možnost sexu ve věznicích a nápravných zařízeních. Prostřednictvím rádia vlastně nahrazovala partnerky vězňům, kteří ji ve velkém tajně poslouchaly a psaly jí dopisy. V rádiu šířila v konzervativním italském prostředí nejen to, co bychom mohli považovat za audio erotiku, ale v podstatě supluje sexuální výchovu: slyšíte ji vzdychat, šeptat i vysvětlovat (například co je to masturbace, a že z ní opravdu nebudete mít chlupaté dlaně). Netrvalo dlouho a sladký sexy hlas si brzy novináři spojili s kráskou z Playmena a nová hvězdička byla na světě. Hlas dostal tvář a tělo a od té doby přebýval mezi námi. „Sedmdesátá a osmdesátá léta byla skvělá – žilo se poklidněji a mohli jste si plánovat budoucnost,“ vzpomíná Cicciolina na dobu svého vzestupu. V 80. letech pak natočila několik italských lechtivých komedií a naplno vplula do pornoprůmyslu. Doba tomu ostatně maximálně přála: rozmach videa porno globálně rozšířil a dostal do domácností po celém světě: „Pornoherečka jsem byla krátce a moje umělecké jméno je celosvětově známé nejen díky tomu, ale proto, že jsem všestranná umělkyně. Dodnes se účastním reality a talk shows po celém světě, dělám reklamy a zpívám vlastní písničky na diskotékách. Také mi vyšla autobiografická kniha Per amore e per forza a doufám, že se již brzy stane námětem na televizní seriál nebo film.“

„Už během svých vystoupení jsem mluvila o politice: o sexualitě a sexuální svobodě a šířila informace o důležitosti toho mít chráněný styk. Veřejně jsem hovořila o AIDS a snažila se na tuto problematiku upozorňovat. Byla jsem všestrannou umělkyní a inteligentní politika mě vždycky fascinovala. Účastnila jsem se demonstrací, které jsem i organizovala, a to jak v Itálii, tak v zahraničí, zastávala jsem se slabších, vystupovala proti korupci a válkám,“ popisuje začátky své politické kariéry a pokračuje: „Cicciolina se stala symbolem mnoha feministek, věřím, že jsem byla revoluční osobností, šla jsem proti proudu a v mnohém předběhla dobu, i co se týče vystoupení, kde jsem, mimochodem, zpívala vlastní repertoár obsahující na padesát originálních songů, které jsem si i sama zprodukovala. Byla jsem dobová Lady Gaga, včetně propracované scénografie a pohádkových kostýmů,“ popisuje Staller. Ale neplatila jen za občansky aktivní popovou hvězdu (jako později mnohé jiné), její zájem o politiku jí nakonec – k překvapení veřejnosti – dostal do italského parlamentu. Její poslanecký mandát trval od roku 1987 do roku 1992 a během těchto pěti let přišla s dvaceti návrhy zákona, a to i přes to, že to ze začátku vůbec nevypadalo, že se do poslanecké sněmovny dostan

O politické dění se začala zajímat už koncem 70. let. Koketovala s proudy blízkými pozdější italské verze strany zelených či s feministickými a socialistickými proudy. Ale až v 80. letech se seznámila s Markem Pannellou, hlavou Transnacionální radikální strany, anarchistou a pozoruhodným člověkem: „Byla jsem poslankyní za stranu, jejímž lídrem byl právě Pannella, a jsem na to pyšná. Zvolili mě tehdy zásluhou dvaceti tisíců preferenčních hlasů a po Pannellovi jsem byla druhá s nejlepším výsledkem,“ popisuje pro Vogue CS. Za jejím úspěchem stála jistě i její kontaktní kampaň: dávno před sociálními sítěmi a sofistikovanými strategiemi politických marketérů tu byla Cicciolina, která sjezdila Itálii a její meetingy praskaly ve švech. Byla milá, s lidmi se ráda bavila a zároveň si držela svou pověstnou image – nosila odvážné modely a pořádala vystoupení, kde se svlékala a zpívala téměř nahá nebo v průsvitnách šatech, které připomínaly závoj. Spojovala autenticitu a dokázala vytěžit maximum z šumu, jenž kolem ní vířil bulvár. Šušká se, že ji Pannella na kandidátku nasadil trochu na truc, její pozice na dolní části kandidátky by této spekulaci nahrávala, ovšem díky systému preferenčních hlasů dokázala všem, že, když jste Cicciolina, můžete dokázat cokoliv. „Vždycky jsem měla ideály a vize lepšího světa,“ píše mi ve svém mailu. Ve své autobiografii zase uvádí následující: „Svět je vážně divné místo. Není správné, aby existovalo na jedné straně tak bezbřehé bohatství a na straně druhé extrémní chudoba. Kdo ví, zda někdo udělá něco proto, aby se to změnilo.“ Takto si vybavuje své pocity z dob, kdy se začátkem 90. let, tehdy jako nastávající žena celosvětově známého umělce Jeffa Koonse, vrátila na pár týdnů do rodného Maďarska: „Do italského parlamentu jsem první den přišla v národních barvách, měla jsem zelené šaty a vypadala jako italská vlajka,“ vzpomíná na fotku, která obletěla svět. 

„Vždycky jsem bojovala za práva žen, stejně, jako za práva LGBTQ+ lidí. V italském parlamentu jsem vznesla návrh, který by zaručoval sexuální styk vězněným se svými partnery či partnerkami aspoň jednou týdně a dobu jsem předběhla také s inovativními návrhy zákona, na ty jsem velmi pyšná,“ píše Cicciolina a přikládá vyčerpávající seznam, kde mimo jiné figuruje návrh na povinnou školní sexuální výchovu, na ekologickou daň na auta, na zákaz výroby a prodeje zvířecích kožešin a experimentů na živých zvířatech a na různé formy legalizace sexuální práce. Svůj mandát už podruhé neobhájila, ale politický boj vedla i dál tak, jak to uměla jen ona sama. Během televizního přímého přenosu například navrhla noc plnou vášně diktátoru Muammaru Kaddáfímu a Saddámu Husajnovi výměnou za mírové dohody. Hádáte správně – nabídku nepřijali: „Tu stejnou nabídku bych teď ráda udělala caru Putinovi: noc sexu výměnou za mír,“ píše Cicciolina, které nelze upřít kuráž ani v současné době. Takovou kuráž bych přála každé z nás –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ stejně, jako to, aby se v aktivní politice objevovalo více žen: jejich počet ve sněmovně nebo v senátu u nás totiž rozhodně neodpovídá rozložení mužů a žen v populaci. Dokud se to nezmění, bude jen velmi těžké bořit stereotypy, předsudky a vymýtit slut-shaming a hlavně pomáhat tam, kde je to nejvíce potřeba: například matkám samoživitelkám. Kdo by to jen řekl, čeho všeho se jedna „obyčejná“ pornohečka stane průkopnicí a v čem může být inspirací, že?