Potkají se v baru mileniálové a generace Z a... dají si nealko drink

Mladá generace pije méně, což je trend, který se někdy označuje také jako sober curious a který to dotáhl až do seriálu Emily v Paříži. Nutno podotknout, že jeho hlavní hrdinka z nealkoholického vína nebyla bůhvíjak nadšená, ale nová řada je teprve v půlce, takže se možné dočkáme i střízlivé Emily, která vymění šampaňské za luxusní mošt. Jenže skuteční zástupci generace Z a alfa v souboji s fiktivní markeťačkou z Paříže vyhrávají na plné čáře, je jim totiž docela fuk, jestli si z nich scénáristé budou utahovat. Jejich přesvědčení a zkušenost života bez alkoholu jim totiž, zdá se, prostě vyhovuje. A nastavuje nám daleko zdravější společenské zrcadlo – z mé generace mileniálů by asi nejspíš během dospívání i později jen málokoho napadlo, že nepít může být cool. Společenské normy a nastavení nám totiž vždycky tvrdily pravý opak. Připadá mi bezva, že už to tak být nemusí a že rčení, že tělo má jít do hrobu zhuntované (jak jinak než alkoholem), už můžeme nechat spát. Benefity nepití totiž zdaleka převáží večer plný piv. O ránech ani nemluvě.

My mileniálové jsme především v Česku vyrůstali zatížení pivní kulturou. Pivo je u nás všudypřítomné a jen těžko se lze z náruče tohoto kulturního dědictví vymanit, když je nám odmalička vštěpováno, že jde o národní poklad. Namáčení dudlíku do piva dětem, které dospělí se stoickým klidem nechávají i lízat pivní pěnu, je v nás pevně zakořeněné, stejně jako pití doprovázející pubertu. Popíjení bylo součástí zábavy dětských kolektivů (já jsem s partou tajně popíjela zhruba od třinácti), točily se kolem něj přechodové rituály (jak jinak ukázat, že jste cool a zasloužíte si uznání) i velká část „zábavných" historek. 

Hierarchie naší coolness stála tehdy, v první polovině nového milénia, na vodce s džusem a vínu z diskontu, stejně jako na skejťáckých teniskách Adio, batozích Quicksilver a krátkých tričkách Roxy Life. Na konci základní školy a v nižších ročnících gymnázia se pro nás Praha stala mapou míst, kde nám nalili. Nejrůznější „intelektuální“ kavárny si nezadaly s trojkovými hospodami, nonstopy ani kluby, kam jsme se zkoušeli (většinou úspěšně) dostat. Večerka o půlnoci nehrála roli – pít jsme mohli klidně odpoledne. Později, ve vyšších ročnících gymnázia, si ti otrlejší dávali „pivko“ i během poledních pauz. Při domlouvání jakékoli akce byla vždycky na prvním místě otázka na alkohol – co kdo koupí za pití a kolik ho bude. 

Když jsem coby čerstvá dvacátnice odjela na pár let studovat do ciziny, byla jsem asi nejvíc překvapená tím, že tu pití alkoholu byla spíše doplňková aktivita. Ne snad, že by vysokoškoláci v Římě pili méně, ale v mém okruhu se to dělo tak nějak mimovolně. Na prvním místě během plánování akcí stálo vždycky jídlo. Pro mladou ženu, která se spokojila s brambůrky, nakládaným hermelínem a tousty v hospodě, to byla rozhodně změna perspektivy. O pití se kolem mě nikdy moc nepřemýšlelo, bylo součástí každodennosti, víkendových rituálů, setkání přátel, rodiny. 

Slovo „alkoholismus“ jako by žilo jen mimoděk a nikoho z našich kruhů se přímo netýkalo. Alkoholismus byl ohraničený dokumenty vysílanými v České televizi a spadal tam, kam my ne: do nižší společenské třídy, do příběhů selhávajících jedinců, umělců a dalších rozervanců. 

Dost dlouho jsem dokázala žít ve světě zabarikádovaném před celospolečenskými problémy, sociální nerovností a hlavně ve světě, kde alkohol znamenal nejen zábavu, ale také status, kultura a něco, co se neřeší a prostě jen je. Samozřejmě že se alkohol tematizoval, ale někde mimo moje zorné pole. Mě se alkoholismus přece netýká, vždyť nezačínám den panákem vodky a neschovávám si láhve vína v krabicích od bot. Navíc čím starší jsem byla, tím vybranější moje pití bylo – láhve cheneta nahradily ty dražší s hezkými etiketami, vodku s džusem vystřídala mimosa s freshem (ta se přece nepočítá) a „houbu“ sofistikované koktejly. Lepší pití se totiž považuje za součást statusu. Nikoho nepohorší podnikatel, který si dá v dokonale padnoucím obleku na jednání v deset dopoledne skleničku, zato dělník v montérkách svačící desítku ano. To, že se mi častokrát i lepším alkoholem povedlo opít pod obraz, mít výpadky paměti a dostat se do potenciálně velmi nebezpečných situací, jsem brala jako standart, dokonce coby veselou historku. Otlučená kolena, hlava v toaletní míse, šrámy na duši – a proč vlastně?

Později se v mé společenské bublině městských liberálních mileniálů začala otázka pití řešit – postupně, krok za krokem, velkou měrou i díky popularizaci iniciativy Suchý únor. Můj tehdejší kolega, novinář Jonáš Zbořil, mileniál, jehož životní zkušenost s alkoholem, troufám si tušit, nebude tak moc odlišná od té mojí, už v roce 2016 popsal, jak se s měsícem dobrovolného nepití popasoval nejen on, ale i další respondenti. A navázali další – i díky slušnému PR zmíněné iniciativy jsme od jisté doby na Instagramu dopodrobna informovaní o průbězích experimentů s nepitím alkoholu influencerů a dalších osobností. Jedním z nejzajímavějších osobních textů na toto téma byla esej novinářky Apoleny Rychlíkové, která v mnohém zrcadlila i moji zkušenost. V posledních letech, obzvlášť těch postpandemických (otevřít si doma láhev a zoomovat patřilo k pandemii podobně jako kompulzivní pečení chleba), tato tendence ještě o něco stoupla. A ukázal se i jiný, pro mě daleko zajímavější jev, totiž že pití alkoholu a jeho pohled na něj se pomalu, ale jistě začíná měnit a mladší generace na něj nahlíží jinak. Že ho dokáže problematizovat. 

Alkohol ztrácí na své symbolické hodnotě. Zkušenosti a důvody se u každého liší, ale převládající motivy můžeme najít především v rostoucím zájmu o fyzické a psychické zdraví, v zájmu o wellness a wellbeing u mladších generací. Výzkumník Ladislava Csémy také uvádí, že za poklesem konzumace alkoholu u mladých mohou stát jak nové technologie, jež v mozku mohou sytit centra odměny, tak ztráta puncu „jízdenky do dospělosti“, kterou alkohol oplýval, jak zmiňuje pro Radio Wave. Podle studie Světové zdravotní organizace publikované začátkem letošního roku nepije alkohol ve Velké Británii na 28 % mladých dospělých. Podobná čísla vykazuje i studie publikovaná v Journal of the American Medical Association z roku 2020: 28 % amerického vysokoškolského studentstva v roce 2018 uvedlo, že alkohol nepije, zatímco v roce 2002 jich bylo jen 20 %. A ruku v ruce s tímto trendem se také zvyšuje nabídka nealkoholických alternativ pití – od typického nealko piva či vína se výrobci zaměřili i na nealko modifikaci tvrdého alkoholu a koktejlů. Poptávku tak aktuálně nabídka pomalu dohání – téměř každý slušný bar vám namíchá nealko drink a alternativy k alkoholu se začínají vyskytovat i na nejrůznějších akcích a v běžné distribuci. 

A kde jsem aktuálně já? Mám za sebou experimentální nepití, bez alkoholu jsem se obešla téměř celý rok 2019. Žádné hlasité proklamace na sítích jsem kolem toho nedělala, i přesto jsem neustále narážela na protireakce – normalizace alkoholu ve společnosti totiž také znamená, že vybočení z normy je podivnost, která s sebou nese otázky, často osobní a nepříjemné: Jsi těhotná? Stalo se něco? Máš s alkoholem problémy? Jsi nemocná? Ty se nechceš bavit? Mám pocit, že i tohle se ovšem pomalu mění. Začínáme daleko citlivěji vnímat hranice své i druhých lidí, zbavovat určité návyky nálepky normálosti – třeba jako pití. Nedat si skleničku začíná být normální, stejně tak jako si ji dát. Ostatně i v tom tkví podstata toho, být sober curious: Nemusíte abstinovat, ale pít občas, vědomě a tak, jak chcete vy. Ne jak vyžadují normy, vaše okolí nebo stresové situace. Nejde o náboženské ani filozofické přesvědčení a o nic, co by souviselo s přímými hrozbami alkoholismu. Jde prostě a jednoduše o veškeré výhody, které plynou z rozhodnutí dávat přednost nealku. Moje tělo není chrám, který musím konzervovat, jako by mě mělo přežít, což je z podstaty legrační ve své nemožnosti, zároveň nemusí být neustálým bitevním polem. Je to vlastně jen dost dobře sestrojený funkční nástroj, který si za to, co už si se mnou užil (a vytrpěl) zaslouží péči i zábavu. Klíč tedy pro mě tkví v umění rozpoznat, kdy a proč mám chuť dát si skleničku. Bylo úlevné zjistit, že dokážu psát a bavit se bez ní, stejně jako se odměňovat i jinak. 

Alkohol se pro mě také ukázal jako slepá ulička řešení stresu nebo úzkostí, na obojí má totiž z dlouhodobého hlediska negativní dopad. Napiju se ráda, ale dokážu rozpoznat, kdy mi to neudělá dobře a bude lepší si dát nealko. Zároveň si nechci vyčítat, když se párkrát za rok probudím s kocovinou. Ovšem kocovina, drazí příslušníci generace Z i alfa, je po třicítce ještě větším peklem, než si umíte představit. Právě myšlenka na ni mě od pití často odradí. Naučila jsem se také pít k alkoholu hodně vody (vypadá to logicky, ale po dvou drincích logika častokrát opouští mysl i tělo, něco o tom vím). Na druhou stranu mě hřeje vědomí, že se napít můžu, ale nemusím, a samozřejmě taky nabídka nealko drinků, protože, jak jistě potvrdí kdokoli, kdo se venku mohl tak maximálně spolehnout na nealkoholické pivo, pít jej celý večer není žádná hitparáda. A ani sebelepší perlivá voda vám nenahradí dobrý koktejl. Naštěstí už nemusí.