Los Angeles: místo apokalypsy

Procházela jsem pozůstatky čtvrti Pacific Palisades a bylo mi pochopitelně strašlivě smutno. Spálené trosky na místech, kde ještě před několika dny stály lidské domovy. Ohořelé trupy aut, která zůstala na příjezdových cestách a parkovacích místech opuštěná majiteli, když v hrůze prchali před plameny. Nesmírná ztráta bezpočtu rodinných památek a vzpomínek, které se k nim vážou, pocitu bezpečí a jistoty, normálnosti. Bylo to nevýslovně tíživé a syrové. 

Když jsem se na chvíli zastavila mezi sutinami v Pacific Village – v srdci této kdysi idylické čtvrti, nyní spáleného prázdného města duchů – povšimla jsem ještě něčeho jiného, něčeho nečekaného. Jižní Kalifornie je proslulá svou „zlatou hodinkou“, měkkou, teplou září, která zahalí oblohu těsně před soumrakem. Tehdy vpodvečer v polovině ledna toto třpytivé sluneční světlo také prosvítalo skrz ohořelé rozvaliny, ale navodilo zcela překvapivý účinek. Díky němu trosky působily jaksi étericky a nadpozemsky, dokonce dojemně. Cítila jsem se provinile, že uprostřed té naprosté zkázy vnímám i krásu. Třeba měla znamenat naději a ujistit mě, že všechno bude v pořádku. 

Z jedné strany mohutné, spálené kopce, které i za nejlepších podmínek hrozí různými nástrahami, například sesuvy půdy, ze strany druhé trosky a naprostá devastace lidských obydli. Dálnice uprostřed této zkázy jako jediná poskytuje určitou úlevu. Avšak i na ní vážnost situace dokresluje všudypřítomnost hasičů, armády a dělníků, kteří neúnavně pracují na tom, aby se oblast co nejdříve zprovoznila. Klobouk dolů před všemi zmíněnými, protože pracovat v těchto podmínkách celé dny musí být o zdraví. 

Druhý den odpoledne jsem prozkoumávala sutiny v Malibu několik mil odtud na západ, ale to už jsem podobný dojem neměla. Z původních luxusních sídel v mnohých případech zůstaly jen mohutné ožehlé konstrukce, jindy se nad oceánem tyčí vraky ocelových poschoďových konstrukcí, někdy požár přečkalo jen pár zdí či ohořelé pračky, květináče. Všudypřítomná jsou roztavená luxusní auta. Světlo bylo stejné, ale ve vzduchu viselo cosi jiného – snad jedovatý dým stále stoupající z doutnajících trosek nebo rachot vojenských aut, která na dálnici Pacific Coast Highway hlídkovala kvůli rabování. Obojí dodávalo scenérii mnohem hrozivější atmosféru. Spíš než nadpozemské město duchů to tu připomínalo válečnou zónu. I já jsem s rabujícími přišla dvakrát do styku. Jednou mě dokonce lákali k sobě do auta, jestli prý nechci promítačku. Zájem asi spíše měli o můj foťák, ale naštěstí se nechali lehce odbýt.

Ikonické pobřeží Malibu patří k nejmalebnějším místům celé Kalifornie a jeho dlouhé písčité pláže zůstaly požáry nezasaženy. O to děsivěji však působila okolní zkáza. Ten toxický vzduch zřejmě znemožní na několik měsíců návrat domů i těm, jejichž dům zkázu přežil. Kvůli toxinům je prý většina věci v nich stejně na odpis. Výpary po požáru byly doslova ohromující a nepomohl ani respirátor. Kontrast nadále nádherného výhledu na oceán a pokroucených trosek trčících po celém pobřeží (z některých plážových domů v hodnotě mnoha milionů dolarů nezbylo nic než bortící se cihlové komíny a točitá kovová schodiště vedoucí do prázdna) byl tak zdrcující a tíživý, že si nejsem jistá, zda to fotoaparát vůbec dokáže pravdivě zachytit. Vím, že můj rozhodně ne.