Fejeton Martina Váši: Jako nevím, jestli jsem zrovna bronzová bohyně

Je mi osm. Léto u prarodičů. Sedím ve stínu a stále truchlím nad odchodem Geri ze Spice Girls. V tom slyším dědečka volat: „Macíku, sundej si to tričko a pojď na sluníčko, vždyť vypadáš jak ředitel vápenky!“ Nechápu, žádného ředitele vápenky jsem v životě neviděl, ale rozkaz vykonávám.

Je mi deset. Panikařím. (Trpím obsedantně-kompulzivní poruchou, ale nemám o tom ještě ani tušení, protože u nás doma nikdo neví, že nějaká obsedantně-kompulzivní porucha vůbec existuje.) Na levé ruce mám o sedmnáct pih víc než na pravé. Teta Ivetka říká, že to jsou jarní pihy, které vylezou s prvním sluníčkem, a pak zase zmizí. Následující týdny nosím přes levou ruku přehozenou bundu. Nefunguje to.

Je mi čtrnáct. Teta Ivetka mi aplikuje vrstvu padesátky na čtyři nejarní pihy, co podle ní mohou, ale nemusí být rakovina. Maminka mě objednává na chirurgii. No stress, viď.

Je mi šestnáct. Strach z rakoviny ustupuje bezmezné fascinaci modelkou Gisele Bündchen na přehlídce Victoria’s Secret. Po škole chodím do solária, kde utrácím kapesné za to, že se griluju jako kuře. Zbytek dne podivně páchnu a jsem pruhovaný. Jestli právě teď nedostanu milionový kontrakt se značkou spodního prádla, tak nevím kdy.

Je mi sedmnáct. Rodinná dovolená u moře. Maminka mě s přehnanou pečlivostí matlá opalovacím krémem, který mi na těle zanechává bílý film. Kolem hlavy mi motá bílé triko do turbanu. Po mé pravici si bratr patlá na chleba paštiku (krůtí s vejci), po mé levici se obnažuje strejda Pavel, za což později pod vchodovými dveřmi naší vily najdeme vzkaz od sousedů, že takhle teda fakt ne. Ne že bych se styděl, ale vzdaluju se do vedlejší zátoky, kde sexy místní skáčou do vody. Skáču taky. Poctivý nátěr nepouští. Naopak. Krém mě štípe v očích a vpíjí se do mých černých plavek, na nichž nechává podezřele vyhlížející bílé fleky. Pokud se mnou místní nechtěli kámošit předtím, tak nyní jistě umírají touhou. Zahanbeně sbírám ze země „turban“ a jdu si zpět na karimatku číst knížku Báry Nesvadbové o tom, že bestií se žena nerodí, bestií se stává.

Je mi devatenáct. Kamarádka trvá na tom, že trendy je být bílý, klidně dozelena nebo domodra (podle fototypu), v ideálním případě navíc vypadat, jako by měl člověk poruchu příjmu potravy. Mám za sebou rok na vysoké daleko od mamahotelu, takže si už rok musím vařit sám, takže si nevařím, takže v poho.

Je mi dvaadvacet. Opálení je znovu v módě. Dostávám od kolegyně zdravou alternativu – samoopalovací krém, jehož obal mi slibuje, že mě vmžiku promění v bronzovou bohyni. Vmžiku je ze mě Ernie ze Sezame, otevři se. Ernie, co právě vylouskal pytel vlašáků.

Je mi třiadvacet. Od té samé kolegyně se nechávám přesvědčit, že vůbec nejlepší je nástřik. V dobré víře se svlékám do spodního prádla a nechávám slečnu, aby na mě nasprejovala opálení v odstínu kakaa. Kdo by řekl, že kakao může být i oranžové? „Aspoň dvacet čtyři hodin se nesprchujte, jinak to smyjete a budete flekatý.“ Navzdory traumatu z nedostatku hygieny se večer nesprchuju, jen abych byl nazítří příjemně překvapen, že flekatý nejsem jen já, ale i povlečení. To je od něj, myslím, velice solidární.

Je mi šestadvacet. Každý den se mažu padesátkou, protože se říká, že tak je to správně.

Je mi sedmadvacet. Přestávám se každý den mazat padesátkou, protože se říká, že to až tak správně není.

Je mi devětadvacet. Krize víry. Už nevím, co mám dělat, a tak nedělám nic. Ležím v písku barcelonské pláže. Nejsem namazaný. (Řekl bych, že jsem spíš v náladě.) Následující týden se mé tělo loupe tak, že bych si z vší té kůže mohl nechat ušít kabát. Dobrou chuť, pokud právě obědváte.

Příští měsíc mi bude třicet. Neopaluju se, ani se slunci nevyhýbám. Mé opálení je všelijaké, jen ne souměrné. Na čele mám opálené zapínání kšiltovky, na nártech popruhy pantoflů, na zápěstí náramek a na krku límec košile. Jacquemus nechal vizážisty, aby něco obdobného vytvořili modelům na jeho poslední přehlídce pomocí make-upu. Já to mám přirozeně.

Konečně jsem trendy. A ještě k tomu o dvě sezony napřed.

Tenhle fejeton je samozřejmě jinotaj.