Kdo je Klara Kristin, dívka z obálky nového vydání?

26. května jste na obloze mohli sledovat superúplněk – pro svou nezaměnitelnou barvu přezdívaný krvavý. Právě té noci, když už Praha utichla, se jedna dívka vydala na procházku jejími tajuplnými zákoutími. Tou dívkou byla Klara Kristin. Nebyla ovšem sama. V patách jí byl fotograf Branislav Šimončík, a kde všude se ukázala v poslední tvorbě českých a slovenských návrhářů, se tak nyní můžete podívat i vy. Stačí zalistovat aktuálním vydáním československé Vogue. Jak je patrné už z jeho obálky, mezi řadou nádherných míst nechyběla ani střecha Národního divadla.

Ale kdo je vlastně Klara Kristin?

Klara Kristin je modelka. Mimo mnohé jiné jste ji mohli vidět v kontroverzní kampani Calvin Klein.

Klara Kristin je herečka. Možná i vás oslnila v ještě kontroverznějším snímku Láska od Gaspara Noého.

Klara Kristin je písničkářka. První album vydala loni, jmenuje se Lullaby & Drum Machine a není kontroverzní ani trochu. Z jejích šansonů by se něha dala ždímat. Klařin první koncert proběhl teprve minulý týden, a to v Jazzhus Montmartre v Kodani, kde se narodila a vyrostla. Myslím v Kodani, ne v Jazzhusu.

A nakonec je Klara Kristin také dívkou, která se právě připojuje na Zoom.

Ano, ale prošla jsem si ji s týmem Vogue. Město už spalo a bylo moc, moc krásné, ty jeho staré mosty a jimi protékající řeka… Navíc jsme fotili za svitu superměsíce, což se mi ještě nikdy předtím nepoštěstilo. Opravdu se chci do Prahy vrátit.

Už jsem tam byla asi ve dvanácti se školou, ale moc si toho nepamatuju, takže jakoby ano.

Upřímně řečeno se mi skutečně líbil styling jako celek, ale něco konkrétního? Možná ten velký klobouk s kabátem (od Zdeňka Marka, pozn. red.). Myslím, že móda je nejlepší, když je zároveň zábavná, a tenhle look zábavný byl. Taky se mi líbilo, že jsme ho fotili na autobusové zastávce. Bavila mě ta představa, že by v tomhle někdo čekal na autobus. Úplně jako z nějakého podivného filmu.

Když nad tím teď přemýšlím, tak jsem většinu svých písní napsala v noci, protože má zvláštně klidnou energii. Napíšu slovo a mám dojem, jako by znělo jinak, jako by mělo ozvěnu, jako by mělo větší váhu.

Nejraději se nechávám inspirovat svým životem a lidmi kolem mě, ačkoliv pokaždé přidám něco smyšleného, ale psaní písní je způsob, jak se s věcmi vypořádat. Když jsi zamilovaný, je fajn o tom napsat píseň. A když máš srdce zlomené, pomůže ti to zahojit se. Pokud píšu o něčem, co se mi opravdu stalo, můžu si být jistá, že se v tom někdo další pozná. Na konci dne jsme všichni stejní.

Ano, pro mé první album byla 60. a 70. léta rozhodně velkým zdrojem inspirace, takže jsem ráda, že to říkáš, protože toho jsem chtěla docílit. Na dalším albu spolupracuju s jazzovými hudebníky, kteří tu dobu milují také, dokonce máme drum machine z roku 1968. Takže i tohle album bude trochu retro. Na druhou stranu v textech reflektuju to, co zažívám právě teď, a tím bude o něco modernější.

Já se snažím brát věci tak, jak přicházejí, a hledat na každé situaci to dobré. Samozřejmě třeba zrovna nahrávání bylo komplikované, protože jsem nemohla odjet z Paříže, zatímco moji hudebníci byli v Kodani, ale nakonec jsme našli způsob, jak fungovat na dálku. Oni si zabookovali studio v Kodani, já byla ve svém studiu v Paříži a trávili jsme celé hodiny na Face Timu, jako bychom byli ve stejné místnosti. Pak jsem jim poslala svou nahrávku, oni s ní pracovali a poslali mi zpátky výsledek. Vlastně mě dost překvapilo, jak skutečně to působilo, přestože vše probíhalo skrze technologie. Něco mě to naučilo.

Ano, napsala jsem píseň, co pro mě hodně znamená, bude se jmenovat po ní, Mars Honeymoon. Připadá mi, že vydávat album je jako přijet na Mars. Nevíš, co čekat. Přistáváš, dotýkáš se země a uvažuješ, co tam najdeš. Je tam někde život? Zároveň se poslední dobou cítím, jako bych se vdávala za hudbu, proto ty líbánky. Vlastně je to takový začátek jedné velké love story.

V březnu 2022, alespoň doufám.

Těžko říct, protože byla každá jiná. Každá práce dokáže inspirovat a něco ti dát. To je jako bych měla vybrat jen jednoho oblíbeného návrháře nebo jednu oblíbenou značku. Víš, já miluju hraní a móda pro mě není o tom, co bych si chtěla obléct, ale o objevování různých příběhů a myšlenek a vesmírů. Ráda je prozkoumávám. Když dělám pro Louis Vuitton, musím být odhodlaná žena, co je lehce chlapecká, ale pořád ženská. Když pro Isabel Marant, proměním se v pravou Pařížanku, musím být sexy.

Celé to byla náhoda, ale úžasná, Gaspard mi ukázal, co jsem ani netušila, že bych mohla dokázat. Objevila jsem jinou stránku sebe samé a došlo mi, že nejsem člověkem, kterým jsem si myslela, že jsem. Že k mé osobnosti vede spousta dalších dveří, co dosud zůstávaly zavřené.

Ta zkušenost mi otevřela brány do nového světa, najednou jsem měla pocit, že když jsem natočila film, musím být herečkou. Ale brzy jsem zjistila, že to je ještě trochu jinak. Chodily mi scénáře a já nedokázala vždy najít chuť, abych si je přečetla. Došlo mi, že možná jsem herečka, ale také je pro mě moc důležitá umělecká stránka věci, estetika pro mě hodně znamená, a tak potřebuju pracovat s lidmi, kteří se nebojí experimentovat, ať už se světly, nebo s kostýmy. Dává to vůbec smysl?

Zkrátka jsem byla zmatená. A pak jsem si uvědomila, že i hudba je o hraní. Když přece napíšu smutný song, musím při jeho interpretaci působit smutně. Připadalo mi, že tahle forma hraní mi sedí lépe. Už jenom to, že se vydržím učit text písně celé hodiny, ale k tomu, abych se celé hodiny učila scénář, nemám motivaci.

Ano. Někdy si ráno hned po probuzení sednu k pianu a hraju a zpívám třeba pět hodin a jsem šťastná, nic víc nepotřebuju.

No, hodně na tom makám! (směje se) Moji prarodiče se v 60. letech přestěhovali do Paříže a od té doby tady žijí. Moje máma se tu narodila. Takže ačkoliv jsme Dánové, většina rodiny mluví francouzsky a má ráda francouzskou kulturu. Možná proto mi připadalo tak přirozené přijmout ji za svou a odstěhovat se sem.

Já bych se šla projít podél Seiny. Paříž je v noci klidná, žlutá světla se odrážejí od hladiny řeky, do toho všechny ty krásné budovy okolo. A ani u Eiffelovky tou dobou nebývají žádní turisté.

Já miluju jídlo!

V případě francouzského to je snadné, ale mám dva. Můžu říct dva?

Zaprvé île flottante, doslova plovoucí ostrov, což je dortík s krémem okolo. A zadruhé makronky.

Jsou tak dobré! Mohla bych je jíst pořád!

Do Ladurée, miluju Ladurée.

Hm… Znáš lagkage? To je takový vrstvený dort. Vrstvy piškotu prokládáš krémem a ovocem a nakonec ho dozdobíš podle toho, co máš rád.