Michaela Coel: „Nikdy jsem necítila strach něco vyprávět.“

Sedím před laptopem a s osmi dalšími novináři z celého světa čekám, kdy se k Zoom callu připojí i ona. Než se na obrazovce objeví její tvář, uvažuju, jestli tahle forma roundtable rozhovorů, kdy vás moderátorka vyvolává jako žáky ve třídě a za každý doplňující dotaz jste bičováni pohledy ostatních, přetrvá i po karanténě. Taky přemýšlím, co o Michaele Coel vlastně vím. Ještě před pár dny toho nebylo moc. Ten necelý týden, který uplynul od nabídky na interview, nicméně stačil, abych zjistil, jak pozoruhodná je. Zamiloval jsem se jejího výběru témat i způsobu, jakým o nich vypráví. Do její přímosti. Tahle dvaatřicetiletá žena pro mě představuje hlas svojí, a tedy i mojí generace.

Už 8. června bude mít na HBO i HBO GO premiéru její nový seriál Můžu tě zničit. Z ochutnávky, jíž jsem měl to štěstí vidět, je jasné, že jde o provokativní show. Provokativní ve smyslu, že diváka podněcuje k zamyšlení, a to ještě dlouho poté, co vypne televizi. Michaela se tentokrát zabývá sexem a vztahy, konkrétně hranicí mezi tím, kdy si dobrovolně nezávazně užíváme, a tím, kdy jsme sexuálně vykořisťováni.

Děj ve zkratce: Arabella, plus minus třicetiletá Londýňanka, má nový vztah a slušně našlápnutou kariéru spisovatelky. Poté, co je v nočním klubu sexuálně napadena, začíná svůj dosavadní život přehodnocovat.

Místy bolestný a místy humorný seriál se řadí mezi ty, které vás buď chytnou a nepustí od obrazovky, anebo nechají zcela chladnými. (Spíš to první.)

A jak tu sedím a dochází mi, že důležité je nejenom mluvit o citlivých tématech, ale umět o nich mluvit správně – nepokrytě, můj monitor náhle patří jejímu širokému úsměvu. „Hello, I am Michaela!“ 30 minut, které na interview máme, právě začíná. Jestli stihnu položit dvě otázky, bude to hodně, říkám si. A dvě otázky to nakonec skutečně jsou. Dobře, tak dvě a jedna propašovaná. Zůstanu po škole?

Ne. Přemýšlím, jestli je to myšleno tak, že bych měla psát jenom o tom, čeho se bojím, nebo…

To se mi ani nikdy nestalo. Nikdy jsem necítila strach něco vyprávět.

Myslím, že promlouvám k té části nás všech, která si uvědomuje, že nám někdy v životě bylo křivděno. Že nám něco bylo ukradeno. Že nás někdo využil. Že námi bylo manipulováno. Někdy nám všechna ta bolest a zlost zkrátka nedá spát a já bych chtěla, aby lidé pochopili, že klidný spánek si zaslouží. Doufám, že když na seriál narazí někdo, kdo si prošel nebo prochází něčím hrozným, že mu dá pocit, že není sám. Vědomí, že v tom nejste sám, je hodně důležité.

Ale jak jsem psal v úvodu – na rozhovor nás bylo dohromady devět. A o odpovědi na některé dotazy, třebaže ne moje, by byla škoda se nepodělit.

„Neřekla bych, že jsem nutně usilovala o zachycení ženského pohledu na věc, ale usilovala jsem o to, aby v seriálu dominoval můj pohled na věc, a já žena jsem. Kameraman Adam (Gillham, pozn. red.) od samého začátku chápal, že mám specifický úhel pohledu a nikdy ho neshazoval, naopak z něj udělal přednost.“

„Jak jsem seriál psala, toaleta v mém textu postupně sehrávala čím dál tím důležitější roli. Když jsme totiž na toaletě, ocitáme se ve svém osobním prostoru. A celá tahle show je o tom, co se stane, když někdo náš osobní prostor naruší.“ 

„Vždy vycházím z toho, co se skutečně stalo. Někdy zaslechnu úryvek konverzace v autobuse a říkám si: ‚To je dobré, co bych s tím mohla udělat?‘ V případě Můžu tě zničit bylo psaní na základě vlastní zkušenosti velice instinktivní. Byl to pro mě způsob, jak se distancovat od něčeho traumatického? A pokud ano, psala jsem o tom, abych se mohla na trauma podívat z jiné perspektivy – strávit ho zpovzdálí? Právě to mi totiž psaní seriálu nakonec dovolilo.“

„Chodím na terapii a hodně mi pomáhá a nemyslím si, že proces tvorby seriálu by ji mohl nahradit, ale psaní je katarze. Taky je skvělé, když si uvědomíte, že píšete o něčem, co se vám v minulosti stalo, a cítíte, že ta bolest už je pryč. Dojde vám, že jste jinde, že jste to přežili.“

„Že něčeho můžu dosáhnout, jsem si asi poprvé uvědomila jako dítě. Když jsem byla malá, nedaleko našeho domu bylo divadlo, a pokud jste měli příjem pod určitou hranicí, mohli jste tam na sobotní výuku zadarmo. A tak zatímco máma chodila uklízet, já se sestrou navštěvovala divadelní školu. Občas přemýšlím, jestli to ve mně něco zanechalo. Něco, na co jsem pak zapomněla. Když mi bylo osmnáct, stala jsem se křesťankou. Už jí nejsem, ale jestli mi víra něco dala, byla to kreativita – díky víře jsem se stala básnířkou – a statečnost. Nikdy jsem se nestrachovala, že něco nedokážu. Strašidelné mi připadalo až to, když mi došlo, že jsem v pozici, kdy mi lidé důvěřují a dělají, co říkám. Díky tomu jsem se naučila všechny poslouchat a pořád se na všechno ptát, abych měla co nejvíce informací. Protože když jsem pak něco řekla, muselo na tom záležet, muselo to být důležité.“

„Čím dál byste v mém životě šli do minulosti, tím méně byste na televizní obrazovce viděli diverzity. Takže si ani nevzpomínám, že bych kdy v televizi viděla někoho, díky komu bych si myslela, že bych jednou mohla dělat něco podobného. Vzpomínám si ale, jak jsem viděla tančit londýnskou hiphopovou skupinu. Sledovala jsem je a tekly my slzy dojetím z toho, jak dokázali vyprávět příběh pouhým pohybem. To na mě hodně zapůsobilo a inspirovalo mě to vyprávět příběhy taky.“

„Baví mě při psaní překvapovat, a to i sebe samu. Můj proces psaní je tak tajemný, že si sama často nejsem jistá, kam vlastně směřuju. Píšu, píšu a najednou se úplně zděsím. ‚Hhh, cóóóže?! No to by mě zajímalo, jak tohle dopadne!‘ Anebo třeba zjistím, že se v ději vracíme v čase do Itálie. ‚Úúú, oukéééj!‘“ (směje se)

„Jednou jsem někoho zaslechla, jak o seriálu mluví jako o January 22nd a došlo mi, jak hloupý název to je. Říkala jsem si, jak jsem ho mohla takhle pojmenovat, když vychází v červnu. Vždyť bych všechny zmátla. Proto jsem se rozhodla přijít s názvem, který i lépe vystihuje, o čem seriál je.“

„Humor nepřidávám, humor v mém psaní zkrátka je, kdykoliv pracuju s bolestí. Objeví se. Není to záměr. Prostě si neumím představit, že by tam nebyl.“