Anna Ondráková: První česká herečka, která dobyla Hollywood

Anna Sofie Ondráková se narodila se 15. května 1902 v haličském Tarnově, kam byl převelen její otec, rakousko-uherský důstojník a vrchní správce vojenských skladů. Bohumil Ondrák, rodák z Miličína u Tábora, se společně se svou moravskou chotí Annou přesouval mezi posádkovými městy rakousko-uherské monarchie, díky čemuž sourozenci Ondrákovi vyrůstali i v chorvatské Pule či v českém Terezíně. Po skončení 1. světové války se rodina přestěhovala do Prahy, kde malá Anna na přání otce navštěvovala klášterní školu voršilek a chodila do baletních kurzů. Úřednická kariéra ji však nelákala, a tak již jako sedmnáctiletá zběhla k Švandovu divadlu a posléze si zahrála světákovu přítelkyni v němém filmu Dáma s malou nožkou. „Radím upřímně všem kolegyním, které proti vůli rodičů filmují,“ svěřila se Anna s odstupem času přátelům, „aby si celé tělo, hlavně tam, kde záda ztrácejí své poctivé jméno, vyložily polštáři.” Marná sláva, kinohérečky – jak se tehdy tradovalo –  neměly právě dobrou pověst a o tom, jak se Anna dostala na stříbrné plátno, se šířily nejrůznější fámy opěvující krásu jejích nohou. Podle režiséra Karla Lamače si však roli vybojovala svou odhodlaností: při natáčení si sedla na lavičku v záběru, ze které se i přes opakovanou žádost kameramanů odmítala posunout či zvednout. 

„Karel byl neuvěřitelně vitální muž,“ uvedla v roce 1991 Lída Baarová. „Stíhal spoustu věcí, včetně žen. Každý muž, jenž se zamiloval do některé české herečky, dříve nebo později zjistil, že už je přinejmenším druhý. První byl vždycky Lamač. Týkalo se to Anny a týkalo se to i mě.” Karel Lamač byl především všestranná osobnost moderní české filmografie, která se věnovala nejen režii, ale i herectví. S Annou Ondrákovou však nehráli milostný pár pouze před kamerou. V jeho režii natočila více než polovinu ze svých 46 filmů a díky němu se z ní po filmu Bílý ráj stala Anny Ondrak – budoucí hvězda, která záhy vystoupala na mezinárodní filmové nebe. Součástí tohoto vzestupu byl i promyšlený hollywoodský star vehicle, tedy natáčení a propagace filmů zaměřené na hlavní hvězdu a její osobnost. Anny si postupně vytvořila vlastní styl, jehož součástí bylo charakteristické líčení (rty do tvaru srdce), gesta i oblékání a její předností byla pro ženu té doby nezvyklá sportovní všestrannost. „Plavu jako ryba, jezdím jako kovboj a ráda bych to vše u filmu uplatnila,“ představila se Anna v roce 1921 ve vídeňských ateliérech Sascha - Film. Tento neformální tón si mohla dovolit, jelikož jejich zakladatelem byl její starý známý, hrabě Alexander Joseph Kolowrat-Krakowský. Saša, jak se mu přezdívalo, se proslavil jako český automobilový závodník a zakladatel rakouského filmového průmyslu, který odstartoval filmovou kariéry i božské Marlene Dietrichové.

„Byla jako rtuť, ani v přestávkách natáčení ji nikdo neudržel v klidu,” vzpomínal na Annu herec Otomar Korbelář. „I když se měla tvářit vážně, zdálo se, že se potutelně usmívá.” Anny Ondráková měla přirozený komediální talent, který uplatnila v žánru populárních situačních komedií. Vzhledem k tomu, že kdysi tančila, plavala či krasobruslila, osvojila si navíc i mnohé artistické prvky a vysloužila si přezdívky jako Ženský Frigo či Žena-gag. V době největší slávy byla označována za jediného ženského klauna a o to větší bylo překvapení, když při točení jedné z Lamačových rozverných komedií zaujala mistra napětí a hororu, Alfreda Hitchcocka. „Tak, slečno Ondrová, žádala jste mě, abych pro fil-mo-vý zá-znam za-chy-til váš hlas,“ deklamuje na dochovaném snímku Hitchcock, který Anny v roce 1928 obsadil do dramatu …a neuveď nás v pokušení a rok nato do prvního britského ozvučeného filmu Její zpověď. Hitchcockova blondýna, kterou Anny ztělesňovala, nebyla prvoplánově vyzývavá, naivní ani hloupá. Jeho ideál byla křehká blondýnka v nesnázích, o kterou se podle jeho zkušeností diváci obávali více než o brunetu, černovlásku či zrzku. Musela okouzlit muže a zároveň vzbuzovat sympatie u žen, což Anny Ondra v začátcích kariéry hravě splňovala.

Max Schmeling si v době, kdy Anna Ondráková točila své první filmy, vydělával na živobytí jako estrádní silák ohýbající podkovy. V roce 1924 se mu konečně začaly vyplácet hodiny boxu. Opustil amatéry a svůj první zápas v profesionálním ringu vyhrál technickým k. o. Anny Ondrak zahlédl Max poprvé na plátně při premiéře filmu Sensace (1930) a byla to láska na první pohled. Schmeling byl stejně odhodlaný jako Anna v začátku své filmové kariéry a nedal si pokoj, dokud mu jeho dohazovači nevyjednali schůzku. „Dala jsem se přemluvit,“ přiznala Anny,  „že se s panem Schmelingem setkám na patnáct minut v jedné kavárně. A čekala jsem neotesaného hrubiána. Jak jsem se mýlila. Naprosto jsem užasla. Byl to dokonalý gentleman.“ Rande podle všeho dopadlo dobře a sympatie byly oboustranné, ale slečna Ondráková se do nového vztahu nehrnula. S Karlem tvořila oblíbenou dvojici a spojovalo je i podnikání v nově založené firmě Ondra - Lamac - Film. Karloušek, jak svému partnerovi láskyplně říkala, se však na rozdíl od ní do svatby nehrnul, a tak nakonec v pomyslném ringu zvítězil Max, který si Anny v roce 1933 vzal za ženu. Oba sokové si zápolení v lásce nijak nedarovali: Lamač si ve svém díle neodpustil četné narážky na box a Schmeling jej na oplátku jen okrajově zmínil ve svých 550stránkových pamětech. 

Skutečně osudový zápas však na Schmelinga čekal až v roce 1936, kdy se připravoval na boj o titul mistra světa s černošským boxerem Joem Louisem. Boxerské utkání z New Yorku přenášel rozhlas, jehož vysílání poslouchala Anny v domácnosti manželů Goebbelsových. V Německu Maxovi nedávali proti boxerovi známému jako „hnědý bombarďák” velké naděje, ale on dokázal po tvrdém boji soupeře ve 12. kole knockoutovat a stát se profesionálním mistrem světa všech vah. Jeho slavné vítězství vydávali nacisté za důkaz nadřazenosti árijské rasy a po jeho návratu ze Spojených států ho bouřlivě oslavovali. Max byl společně s manželkou Anny pozván k Hitlerovi do říšského kancléřství a jejich setkání zachytily propagační fotografie, které se rozletěly do celého světa. Nový, novináři obletovaný pár byl na světě a dral se s podporou říše na vrchol. Anny byla u Goebbelse jako doma a Schmeling přiznal, že jeho egu dělala pocta od říšského kancléře dobře. Možná se obě strany využívaly navzájem, protože když došlo na lámání chleba, Schmeling navzdory žádosti Hitlera nevyhodil svého židovského manažera a pravou povahu nacismu podle svých slov pochopil až na konci 30. let: „Vědělo se o mně,” prohlásil Max, „že jsem nezdravil nacistickým pozdravem, nebyl jsem v NSDAP, odmítl jsem řadu nacistických vyznamenání včetně čestné dýky SA. A za Křišťálové noci v listopadu 1938 jsme s Anny ukrývali dva židovské chlapce.“

Hvězdný pár Max und Anny se na vrcholu slávy vyhříval až do roku 1938, kdy Schmeling prohrál odvetný zápas s Louisem v prvním kole. Oba dva se rázem dostali do nemilosti nacistických pohlavárů a šlo to s nimi z kopce. Po vypuknutí druhé světové války musel Schmeling na rozdíl od ostatních prominentů narukovat na frontu. 20. května 1941 se jako výsadkář zúčastnil operace Merkur na Krétě, kde onemocněl úplavicí a skončil v lazaretu. Na konci druhé světové války byl zatčen a britští vyšetřovatelé se mu marně snažili dokázat, že se aktivně podílel na šíření nacismu. Manželé přišli o majetek a neutěšená finační situace donutila Maxe, aby jako veterán nastoupil k několika lukrativním zápasům. Za vyhrané peníze si koupili pozemek s domem u Hamburku, kam se posléze přestěhovali a založili chov norků na luxusní módní kožešiny. Anny, která potratila při autonehodě, již nemohla otěhotnět, a přestože zvládla přechod k zvukovému filmu, nedokázala se vrátit na herecké výsluní. Prvním barevným a zároveň posledním filmem, který natočila, bylo Zasnoubení v Curychu (1957), kde si zahrála po boku svého Maxe. Oba manželé však byli na své venkovské farmě šťastní a přáli si, aby zemřeli společně jako Filémón a Baucis a nemuseli jeden oplakávat druhého. Poslední přání však nebylo vyslyšeno; Anny Ondra zemřela 28. února 1987 a Max Schmeling se dožil téměř sta let.