O tom, proč jsou hory dnes pekelně v módě, ale dříve děsily

Film House of Gucci zdobí působivé scény z Cortiny d’Ampezzo a dalších částí italských Alp. Stylové roláky, kožené kombinézy, excesivní zlaté šperky a kožešinové čepice předurčily, co to dnes znamená užívat si hory s plnou parádou. Podobnou libost, jakou vyvolávají tyto záběry, odehrávající se v luxusních zimních letoviscích před několika dekádami, však lidé ve vztahu k horám ve skutečnosti dlouho nepociťovali.

Biblické hory Ararat, Tábor či Sinaj sice sehrály stěžejní roli v dějinách křesťanství, ale v bibli o jejich stvoření nenajdete ani slovo. Na hory se tradičně konaly náboženské pouti, ale až do 17. století bylo horstvo podle teorie teologa Thomase Burneta (1635 – 1715) považováno za ošklivé vrásky či bradavice na hladké tváři země. Tyto zbytečné hromady kamení vznikly podle Burneta po potopě, kterou Bůh potrestal lidstvo. Na vrcholcích hor se davy věřících srocovaly proto, že z nich bylo blíže k nebesům i Bohu, a lidé se tak mohli zachránit před další  katastrofou. Takovéto poutě na hory se v době husitské konaly od Velikonoc 1419 do roku 1420. Na vrcholu hory Tábor kázali kněží o brzkém konci pozemského světa a o příchodu království nebeského. Biblická apokalypsa sice nenastala, ale hory se stále setkávaly s nezájmem či nedůvěrou. Podle obyčejných lidí je ostatně stvořil sám ďábel, po němž i v dnešní krajině zůstaly nejrůznější kameny či břemena. 

Do divoké přírody vyslal lidi z měst až francouzský myslitel Jean-Jacques Rousseau (1712 – 1778). Člověk, který opustil přirozený stav, totiž podle Rousseaua zdegeneroval a měl se z civilizace vracet zpátky do přírody alespoň prostřednictvím pravidelných výletů či vycházek. Pro duchovního otce ušlechtilého divocha již příroda představovala chrám, jedinečné a vrcholné dílo boží nádhery, kterému se měli lidé obdivovat. Rousseauovo dílo strhlo na starém kontinentu lavinu zájmu o hory a divokou přírodu. Lidé díky němu objevili půvab v doposud odmítaných horských scenériích, za nimiž se již začínalo na hory jezdit. Vzrůstající zájem o přírodní krásy i pobyt v nespoutané krajině se však zatím týkal pouze nejvyšších společenských vrstev, vědců, malířů a intelektuálů. Prostému člověku, jak dokládají dobové cestopisy z Alp, ještě nebylo možné obdiv pro ledovce, strmá skaliska či vznešené horské štíty nějak rozumně vysvětlit. 

Kromě Alp se první turisté objevovali zejména na svazích Krkonoš, kam se vydávali především pod vlivem romantismu (cca 1790 – 1850). Turistická privilegia, která ještě v 18. století držela intelektuální šlechta, se postupně rozšiřovala i mezi německé a později i české měšťany. V odlehlých místech, kam ještě v roce 1786 maximálně mířila přírodovědecká výprava věhlasného Tadeáše Haenkeho, se náhle začínají budovat turistické rozhledny, stezky a boudy. Ke konci 18. století se ke dřevorubcům či těžařům drahého kamení přidávají cestovatelé, kteří v horách nacházeli estetické zalíbení. Do té doby nevídaný druh návštěvníků, přicházejících do hor za malebnými výhledy, zaznamenal sběratel a mecenáš umění Josef Hoser. Ve svém průvodci po Krkonoších (1804) píše, že tito turisté se v horách chtějí „bavit, těšit a prožívat”. A to již představovalo něco, co je našemu „ježdění na hory“ srozumitelně blízké.