Tváře ulice a umění zachytit jejich kouzlo

Někdy je to ostré protislunce, někdy pár desítek vteřin při přestupu vlaku. Nikdy to není dokonalé, a přesto mají pouliční portréty žen své kouzlo. Občas se v nich podaří zachytit ulici a nejrůznější subkultury, ale i modelkovské pózy okoukané z módních magazínů. Pokaždé jde však o rozhodný moment neopakovatelnosti, bez nějž by tyto okamžiky zanikly ve víru života. 

Veřejný prostor měst, kde se pouliční fotografie odehrává, je dynamickou scénou, na které se střetávají nejrůznější prvky společnosti. Pouliční fotograf jen čeká na onu zvláštní chemickou reakci, kdy se z nerozlišené, přemisťující se masy náhle vydělí subjekt, který jako magnet přitáhne jeho objektiv. Portréty z ulice však přinášejí více než svědectví o osobním vkusu. Zachycují autentické, nesehrané setkání a pohled na ženskou identitu v její nejsilnější i nejzranitelnější každodennosti. Pouliční snímky se podobají divadelnímu představení. Jsou neopakovatelným průnikem času, nálady a místa a jejich síla spočívá v kombinaci spontánnosti a společenské reflexe.

Náměstí, pomníky, památky. To jsou příklady míst spojených s kulturní pamětí, na jejichž pozadí se nejčastěji fotografujeme na Instagram či do cestovního alba. Vedle těchto míst však podle francouzského antropologa Marca Augého existují ještě takzvaná „nemísta“. Na těchto anonymních, neosobních prostranstvích se naopak příliš nezdržujeme, neboť nám zpravidla slouží k dopravě a rychlým přesunům. A právě na těchto „nemístech“ zpravidla nejčastěji dochází k setkání a pouličnímu portrétování. „Pouliční portrét dokáže zachytit příběhy, které městský prostor sám o sobě neukazuje,“ vysvětluje vizuální antropoložka Elizabeth Edwards, „ale vnášejí jej do něj lidé, kteří se jím pohybují.“

V pouličním portrétu je rovněž patrný posun od idealizace ženské krásy směrem k autentické realitě. Umělecký kritik John Berger ve své knize Způsob vidění upozorňuje na to, že ženské tělo bylo po staletí zobrazováno coby objekt pro mužský pohled, což odráželo mocenskou nerovnost mezi divákem a zobrazovaným. Street portrétování však tuto dynamiku převrací — ženy tak již nejsou pasivními objekty, ale aktivními subjekty, které vyprávějí své vlastní příběhy. Tento pohled z ulice umožňuje nahlédnout do jejich každodenního života, zachycuje jejich jedinečnost osobností, nálad a pocitů, které jsou přítomny v jejich přirozeném prostředí.