Po deváté večer nikam nejdu aneb Proč vyšlo ponocování z módy

Stalo se to i před pár měsíci na neuvěřitelném večírku k oslavám 60. výročí italské Vogue – ano, na tom, jež je zvěčněný na titulkách a stránkách prosincového čísla italského vydání. Jako správná after party ovšem všechno začínalo poměrně pozdě a jedna z přítomných modelek projevila lehké znepokojení: „Vždyť já musím mít naspáno aspoň devět hodin, co si zítra ráno počnu?“ To, co by se na první pohled mohlo zdát jako hvězdná manýra, ve skutečnosti ukrývá daleko více, než se na první pohled může jevit: jde o generační potřebu. Jestli je vám mezi třiceti a čtyřiceti (ale klidně i méně) úplně postačí, když si sami uděláte rychlý průzkum mezi svými nejbližšími whatsappovými kontakty. Jen od málokoho z nich uslyšíte, že by se rád vracel domů nad ránem, a větší část vám na rovinu řekne, že chodit ven na akce, které začínají po deváté či desáté večer, je děsí. Alternativy představují poklidné domácí večeře s přáteli (končící striktně o půlnoci) nebo ještě pohodlnější večery ve stylu Netflix & chill s bylinkovým čajem a dekou. Do trendu se dostávají také pozvání na aperitivy, nejlépe začínající v sedm večer a končící v devět.

Co by se na první pohled mohlo zdát jako přehánění ze strany mileniálů (nebo snad gen Z), je ve skutečnosti poměrně rozšířeným a univerzálním fenoménem. Všem nám tak nějak došlo, že se třemi (nedejbože čtyřmi) křížky na krku je jistá kafkovská metamorfóza nevyhnutelná. Kocoviny teď trvají celé dny, ačkoli nám dříve stačilo pár doušků bublinkové minerálky, šumivý aspirin a trocha toho povzbuzení. Počet restaurací, kde vaří do pozdních nočních hodin, se pomalu, ale jistě redukuje spolu s tím, co vše ještě dokážeme strávit (sbohem, staré časy, kdy jsme si za svítání dávali kebab s bůhvíčím), a naše víkendové řádění v klubu do čtyř do rána nahradily úplně jiné priority od lekcí tibetské jógy přes sbírání odpadků ve veřejných parcích po ranní návštěvy lokálních trhů, kam musíte vyrazit pomalu za rozbřesku, jinak přijdete bezmála o celý den. Kdyby nám kdysi někdo předpovídal, jak bude vypadat náš dospělácký život, asi by nás napadly děti a hypotéky, rozhodně ne dopolední filmové projekce nebo víkendové horské výstupy, které začínají, když je za okny ještě neproniknutelná tma a ranní mlha.

Faktem zůstává, že jestli nás kdysi při pomyšlení, že bychom v pátek nebo v sobotu večer měli zůstat doma, přepadal pocit selhání a děsu, dnes čekáme s úzkostí a zatajeným dechem na jediné – na nic. Ideální je moci si zalézt, lelkovat a čekat na pravidelný splín z nedělního odpoledne (mně se dostavuje s pravidelností švýcarských hodinek přesně mezi půl a tři čtvrtě na šest). Musím ovšem uznat, že je tu také docela velké množství těch, kteří se navzdory naší kolektivní intuici snaží vrátit do módy raveové party na nejrůznějších post-industriálních lokacích. Kdy ale probíhají? Odpoledne! Nedávno o denních ravech psal i magazín Guardian: divoké taneční akce probíhající na místech tak šerých, že by klidně mohly být čtyři hodiny ráno, jenže ve skutečnosti jsou čtyři odpoledne: „Celý život jsem byla clubberka. V devadesátkách jsem na raves chodila pravidelně jako do kostela aspoň dvakrát do měsíce, pak jsem byla pár dní úplně rozbitá a bylo mi hrozně. Čím jsem starší a moudřejší, tím více dokážu ocenit důležitost spánku,“ vypráví pro Guardian Joyce Harper (61), která se aktuálně účastní denních rave parties v londýnských klubech Fabric nebo Ministry of Sound.

Ti skuteční milovníci a milovnice papučí a pyžámek hromadně mění zvyklosti a potřeby: někdo vrací do hry brunche, samozřejmě s alkoholickými drinky jako mimosa, aby se mohl ještě za dne vrátit s lehkou špičkou a zalézt si do postele, jakmile se objeví první náznak západu slunce. Stejně tak kvete popularita festivalů, divadelních akcí a seminářů nabitých programem klidně na celý víkend, které ovšem pravidelně končí s úderem šesté večerní společným aperitivem. Guardian dále zmiňuje mnoho barů, které zaznamenaly posun časů, kdy se chodí pít – z obvyklé večerní happy hour se stal čaj o páté, tedy mezi čtvrtou a šestou odpolední. Všechno předsouváme v čase, ale bylo by pošetilé myslet si, že jde o generační nešvar. A tenhle jev se ani nedá dostatečně vysvětlit coby zrcadlo doby, ve které žijeme. V roce 2022 se The New York Times ptal, jestli je New York stále ještě městem, které nikdy nespí, čile žijícím každou denní a noční hodinu. Zjistil, že jedním z důsledků pandemie byla skutečně poměrně radikální změna otevírací doby klubů a restaurací, která se proměnila v důsledku uzavření v době covidu a s ním spojených ekonomických omezení. Mnohé z nich následně omezily svůj noční provoz.

„Nedokážu přesně uvést konkrétní událost, která mě vedla k rozhodnutí hibernovat,“ psala Otessa Moshfegh v knize Můj odpočinkový rok, jakémsi paradoxním manifestu, v němž chce hlavní hrdinka celých dvanáct měsíců prospat. My ovšem konkrétní události máme: v obecném trendu posouvání volnočasových aktivit hraje roli také globální omezení možnosti utrácet. Ve městech, jako je Miláno, vás kombinace večeře venku a následné návštěvy klubu bude stát pěkně tučnou částku, a to ani nepočítám taxíky a další drobnosti. I proto se mnohem více lidí uchyluje k lehčím obědům, prodlouženým snídaním nebo odpoledni stráveném v divadle a pak šupky dupky domů, daleko od ze všech číhajících platebních terminálů, před nimiž nás popadá skoro pavlovský reflex vytahnout kartu a „pípnout“.

Do hry také vstupuje to, že se daleko více soustředíme na vyvážení rytmu mezi prací a soukromým životem, mezi aktivitou a odpočinkem. Často pracujeme v zaměstnání, které vyžaduje nepravidelnou pracovní dobu. Začínáme velmi brzy ráno a končíme velmi pozdě večer (e-maily a další komunikační kanály navíc tyto hranice ještě více stírají). A tak když už můžeme, velmi často hledáme způsoby, jak se totálně odpojit. Stále více studií ukazuje, že klimatická úzkost, starosti a také neustálé vystavení obrazovkám a vizuální a informační stimulaci má vliv na nižší kvalitu spánku (spíme méně a hůř). Studie vedená pod Harvard Medical School například ukázala, že modré světlo ze smartphonů a tabletů až třikrát zvyšuje možnost nepravidelnosti cirkadiánních rytmů, které regulují náš spánek a bdělost. Stále více vystresovaní a unavení se pak snažíme co nejvíce chránit své zásoby odolnosti, tedy především spánek a šlofíky. 

I když se nám povede vyhnout se večerním povinnostem jako dobře mířeným střelám a zůstaneme v poklidném lůně svých domovů, existuje dost velká pravděpodobnost, že půjdeme spát nad ránem ať už proto, že budeme bingeovat seriály, scrollovat TikTokem, nebo hledat výhodné nabídky na Vinted. Ale i to se zdá být téměř psychologickým důsledkem sebeurčení: zabalení v dece pořízené nad ránem na Etsy, ponoření do svých problémů jsme konečně páni svého času, dokonale odříznutí od fronty před nejnovější trendy restaurací, od návalu před barem na koncertě, od nekonečných tří hodin strávených v kině na nové marvelovce, od zpoždění MHD, od univerzální nepředvídatelnosti čehokoli. A jako páni svých vlastních osudů si vymýšlíme ty nejnepravděpodobnější výmluvy, abychom nemuseli z domu, a pomalu mačkáme šipku s pokynem play u nejnovějšího dílu Odloženého případu: Kdo zabil JonBenét Ramsey, u něhož pomaličku usínáme. Usínáme a sníme o tom, že to budeme my, a ne jako vždy postarší sousedka trpící nespavostí, kdo ráno ukořistí ty nejhezčí květiny na farmářském trhu.