Šéfredaktor Vogue Ukraine: Jak jsem musel poprvé v životě utéct

Na Ukrajině, tehdy Ukrajinské sovětské socialistické republice, konkrétně na Krymu, jsem se narodil. V žilách mi tak koluje z poloviny ruská, z jedné čtvrtiny ukrajinská a z jedné čtvrtiny běloruská krev. Po rozpadu SSSR jsem si občanství nevybral sám, ale moji rodiče. Kdybych měl nyní možnost volby, zvolil bych si ukrajinské.

V Kyjevě jsem byl šťastnější než kdekoliv jinde. Krásné město, práce snů, milující pes, tak vypadal můj život. 24. února, v den, kdy Ruská federace napadla Ukrajinu, jsem v tomto městě byl, ale nedolehl na mě strach jako spíš šok, hněv a stud. Země, která mi vydala pas (a já se rozhodl nenazývat tento stát jinak než takto), připravila, pokud se Putin rozhodne nazývat to „vojenskou operací“, miliony Ukrajinců a lidí pobývajících na Ukrajině o jejich právo na hledání štěstí.

Od roku 2014, kdy byl Krym anektován Ruskou federací, jsem vždy, když se někdo zeptal, odkud jsem, odpověděl, že jsem Rus, ovšem s dodatkem: „se sídlem na Ukrajině“, jako bych se omlouval a distancoval od země, kde jsem vyrostl. Před několika dny mi ve výtahu varšavského hotelu, sotva jsem pohladil svého psa, jedna dáma položila stejnou otázku. Bez zaváhání jsem jí odpověděl, že jsem Ukrajinec. Poprvé v životě. Stejně jako to bylo poprvé v životě, co jsem musel utéct. A tak jsem se ocitl v Polsku.

Jsem hrdý na to, že mám ukrajinské přátele, skutečné přátele. Několik z nich totiž mně i mému psovi pravděpodobně zachránilo život. 25. února mi brzy ráno, po bezesné noci, kdy se okolím rozléhaly zvuky vybuchujících granátů, zavolali. Řekli, že za patnáct minut přijede taxík, aby nás odvezl do jejich domu za Kyjevem. Zabalil jsem si tedy doklady, pár triček a svetrů, elektrický kartáček na zuby (zapomněl jsem k němu nabíječku) a hromadu psího žrádla. Ve třináct hodin téhož dne jsme se už s kamarády, jejich kamarády, mým psem vydávali k moldavským hranicím. O čtyři dny později jsme po hodinách a hodinách čekání na hranicích Moldavska, Rumunska a Maďarska konečně dorazili do Polska.

Někteří z nás zůstali na místě, někteří cestovali dál do EU. Já a moji přátelé, osm lidí v exilu a naši čtyři psi, jsme se zdarma ubytovali v domě na venkově u přátel. Snídáme a večeříme všichni společně u velkého stolu, sledujeme a probíráme zprávy, voláme příbuzným a přátelům, kteří zůstali na Ukrajině, pracujeme — a cítíme bezmocný stud. Ukrajinci se stydí za to, že opustili svou zemi, své příbuzné, své blízké a přátele. Já se stydím za vše, co slyším v souvislosti s tím, že země, která mi vydala pas, napadá a ničí velký národ, který tolik miluji a vážím si ho. Z nás všech to nejlépe zvládají psi; zdá se, že se uklidnili a konečně spolu vycházejí.

Ne že bychom tu byli zbyteční. Vůbec ne. Moji ukrajinští přátelé pomáhají svým lidem evakuovat se či přežít tam, kde aktuálně jsou; pomáhají těm, kteří se rozhodli zůstat ve své vlasti a bojovat. Pracují na fundraisingových projektech a dělají vše pro to, aby se o této válce zvýšilo povědomí. Já nadále řídím tým Vogue UA, který je však rozptýlen po celém světě. Je zřejmé, že v tuto chvíli nebudeme moci vydávat tištěná čísla, takže se soustředíme na naši digitální prezentaci, vytváření užitečného a inspirativního obsahu, který dodá sílu Ukrajincům, zatímco světu nabídne určitý pohled na zemi, o níž si kdosi dovolil říct, že nemá právo existovat. Mnoho kolegů na Ukrajině i v zahraničí se přes den věnuje dobrovolnictví a po nocích píše pro vogue.ua. Jsem na ně moc pyšný. Bůh jim žehnej.

Tato esej je pokusem o očištění od mého studu. A pomoci mým ukrajinským přátelům, kteří teď sedí vedle mě, aby se také očistili. Protože na světě je někdo, kdo by se měl stydět místo nás. A my mu posíláme veškerou svou hanbu.

Nezbývá než prohlásit, že neztratíme naději — spravedlnost musí zvítězit. A doufáme, že i vy budete nadále doufat.