Dirigovat orchestr BBC ve 23 letech? Vítězslava Kaprálová to zvládla jen tak mimochodem

Dirigovala Českou filharmonii i londýnský orchestr BBC, které v té době tvořili výhradně muži. Zkomponovala čtyřicet velmi hodnotných skladeb orchestrálních, komorních, písňových, klavírních i vokálních. Žena, jejíž 110. výročí narození a 85. výročí úmrtí si právě letos připomínáme, zanechala za svůj krátký život velmi výraznou stopu v české i světové hudební historii. O příběhu Vítězslavy Kaprálové dodnes vznikají i divadelní hry.

Narodila se 24. ledna 1915 v Brně. Matka Viktorie se živila jako sopranistka a učitelka zpěvu, přičemž otec Václav Kaprál byl známý skladatel, žák Leoše Janáčka, profesor skladby na brněnské konzervatoři a také majitel hudební školy v Králově Poli. Vítězslava hrála na piano a už odmala komponovala. V pěti letech uměla číst a už tehdy hrála s otcem čtyřručně na klavír. V devíti napsala první větší skladbu s názvem V říši bájí. Jejím druhým domovem se stala hudební škola, do které ji rodiče hodně tlačili, na učení ale mnoho klidu neměla. To vše způsobovalo, že dívka bývala často nemocná. V deseti letech se dokonce léčila v plicním sanatoriu ve Starém Smokovci na Slovensku.

Po skončení základní školy se Vítězslava rozhodla pro konzervatoř. Volba přitom padla na nejtěžší studijní kombinaci: skladatelství a dirigování. Otec jí to dokonce rozmlouval. Věděl, že tehdejší Česká filharmonie odmítala přijmout ženu. To však nebyla pro Vítězslavu žádná překážka. Naopak, motivovalo ji to. Zkoušky na konzervatoř úspěšně složila, aby následně studovala u Viléma Petržalky (skladba) a Zdeňka Chalabaly (dirigování). Od počátku byla originální, měla ráda hlavně Stravinského a zkoušela nové a neobvyklé postupy. Studium na brněnské konzervatoři zakončila v červnu roku 1935 klavírním koncertem, který sama dirigovala. Bylo to poprvé, co tu u dirigentského pultu stanula žena. Noviny přinesly výborné kritiky a bylo jasné, že se rodí hvězda. 

Vítězslava Kaprálová se rozhodla pokračovat v Praze na Mistrovské škole komposiční u Vítězslava Nováka. Mistrovskou školu absolvovala v roce 1937, ve stejném roce řídila koncert České filharmonie jako první česká dirigentka. Zároveň požádala o státní stipendium na École normale de musique v Paříži. Už tehdy znala Bohuslava Martinů, který ve Francii dlouhá léta pobýval a který se jí nabídl, že jí bude pomáhat. 

Do Francie tedy odjela na podzim roku 1937. Již tehdy ženatý Martinů se jí skutečně věnoval, radil jí s kompozicí. Jejich styky se ale pomalu proměňovaly. Ze žákyně se stávala nejen spolupracovnicí, ale i důvěrnou přítelkyní. „Že se vztah Bohuslava Martinů k ní měnil, nebyl žádný div,“ uvedl Jiří Mucha v knize Podivné lásky (Mladá fronta, 1988). „Každý se do ní snadno zamiloval, ale Martinů měl hned několik důvodů navíc. Byla Češka, milovala Vysočinu, jeho rodný kraj, a jako skladatelka byla přímo duší jeho duše. Stačilo přidat k jejímu zázračnému talentu jeho zkušenost a mohl z ní vypěstovat nejen velkého umělce, ale jakousi nástavbu své vlastní bytosti.“

Vítězslava však myslela i na další muže. V březnu 1938 psala domů, že dostala dvě nabídky k sňatku. Zajímal ji především inženýr Rudolf Kopec, který pracoval v letecké továrně a se kterým se setkala v pěveckém kroužku krajanů ve Francii. Komu dát přednost? Neuměla se rozhodnout. Nakonec je, i když ne najednou, oba pozvala o prázdninách k rodičům na Vysočinu. Politická situace se již komplikovala. Na podzim roku 1938 se Martinů vrátil ke své ženě do Francie. Kaprálové zase skončilo stipendium. Rudolf Kopec se čím dál více zabýval politikou. Jeho sympatie patřily radikální české pravici, která považovala prezidenta Beneše za zrádce. To se Kaprálové nelíbilo. Byla vychována v lásce k demokratickým tradicím a svou nejslavnější skladbu, kterou pojmenovala Vojenská symfonieta, věnovala Benešovi, vrchnímu veliteli ozbrojených sil. Premiérové uvedení Vojenské symfoniety se konalo 26. listopadu 1937 na výročním slavnostním koncertě Ženské národní rady v Lucerně a Edvard Beneš za skladbu autorce osobně poděkoval. V červnu 1938 odjela do Londýna, aby na Mezinárodním festivalu společnosti pro soudobou hudbu v Queens Hall Vojenskou symfonietu představila. Ve svých třiadvaceti letech tak řídila světoznámý symfonický orchestr BBC.

Bohuslav Martinů se ze všech sil snažil, aby se za ním mladá skladatelka mohla vrátit do Francie. Žádal pro ni další stipendium a na dálku ji přemlouval, aby si co nejrychleji vyřídila potřebné doklady. Kaprálová ho v některých dopisech o svém vztahu s Kopcem informovala, což samozřejmě vyvolávalo bouřlivé reakce. Nakonec skladatelka stipendium dostala a odjela v lednu 1939 do Paříže. Martinů na ni čekal, pomohl jí s ubytováním a naplánovali spolu program pobytu. Vítězslava tvrdě pracovala a komponovala například Elegii věnovanou památce Karla Čapka. 

Na scénu však vstupuje další osudový muž... básník Jiří Mucha, syn světoznámého malíře Alfonse Muchy, přispěvatel Lidových novin a později autor válečných reportáží i knih. Žil v Paříži, když tam Vítězslava poprvé studovala. Pobýval v Čechách v roce 1938, když se sem vrátila na prázdniny. Pracoval krátce na ministerstvu zahraničí, pak doprovázel novináře z časopisu Life, kteří popisovali druhou československou mobilizaci v září roku 1938, a nakonec odjel s Českou filharmonií do Anglie, odkud posílal články do pražských novin i do britského tisku. V listopadu už opět působil v Paříži. Bydlel postupně v několika ateliérech, ve kterých před lety žil jeho otec, pomáhal organizovat český společenský život a přátelil se s dalšími emigranty, kteří se po Mnichovu rozhodli nevrátit (těmi byli například Hugo Haas nebo spisovatel Egon Hostovský). Vítězslava Kaprálová se s Muchou poprvé setkala 27. dubna 1939 a navázala s ním milostný vztah. Dál přitom psala Kopcovi do Prahy a dál plánovala s Martinů, že by odjeli na turné do Ameriky. Chvílemi bydlela u Muchy, chvílemi sama. Martinů těžce nesl, když ji nemohl mít pro sebe. Stále spolu diskutovali, hráli a opravovali si skladby, což jim ztěžovalo život. Proto se také Vítězslava s Jiřím Muchou několikrát odcizili. Nechtěla ztratit ani jednoho, hledala rovnováhu mezi slavným, avšak ženatým skladatelem, a mladým bohémským novinářem.

 

Na podzim roku 1939 bydleli dokonce všichni u Martinů na venkově. Skladatel se ženou ve vile, Mucha s Kaprálovou v dřevěném přístavku. „Martinů byl rád, že má Vitku nablízku, a na mou existenci v jejím životě si už zvykl,“ napsal Mucha v knize Podivné lásky. „Byl ke mně milý a přátelský. Dnes, kdy znám lépe celou situaci, myslím, že se mu ulevilo, když ve mně poznal mimovolného spojence proti Kopcovu vlivu. Ten nejenže ji stále lákal do protektorátu, tedy z jeho dosahu, ale Martinů jasně vycítil, co jsem dodatečně rozpoznal i já – že manželství s ním mohlo pro Vitku znamenat konec umělecké dráhy.“ 

Vítězslava Kaprálová čím dál víc pronikala do povědomí veřejnosti coby talentovaná skladatelka. Dostala mimo jiné Smetanovu cenu za rok 1938 za Symfonietu, cenu Svatoboru za rok 1939, její kompozice se hrály doma i v cizině. S Dubnovými preludii op. 13 slavil Rudolf Firkušný úspěchy na koncertech. V prosinci 1939 dirigovala své Vánoční preludium ve francouzském rozhlase. 

Jiří Mucha o představení v dopise napsal: „Když jsme přišli do rozhlasu a postavila se na stupínek, podívala se na ni ta sebranka ostřílených hráčů s pobaveným, u někoho i pohrdlivým úsměvem… Když odklepala, zvedli liknavě nástroje a pohlédli jeden na druhého. A pak to začalo. Neodehráli ani tři takty, a jako by byl po nich šlehl bičem. Narovnali se, upřeli na ni oči, a už je měla v moci jako krotitel smečku tygrů… Rázně je zastavuje, stručně vysvětluje, kde byla chyba, kde vyžaduje změnu. Když skončí, řekne ‚merci‘ a celý orchestr začne tleskat. Velkým dirigentům se to po zkoušce stává, ale obvyklé to není.“ 

Na Vánoce 1939 jí Jiří Mucha věnoval zásnubní prsten s diamantem, v březnu 1940 pak narukoval jako člen zahraniční armády na čtyřměsíční výcvik do vojenského tábora na jihu Francie. Vítězslava mu posílala milostné dopisy, ale mezitím se zasnoubila s jeho přítelem, letcem Ivem Tondrem. Ten to v dopise oznámil Muchovi. Jiří Mucha viděl jediné řešení: okamžitě se s Vítězslavou oženit! Po velkých obtížích se mu podařilo dostat krátkou dovolenou a odjet do Paříže. 

Svatba se uskutečnila 23. dubna 1940, Mucha se po ní vrátil k regimentu. Kaprálová za ním měla přijet a ubytovat se v městečku nedaleko vojenského ležení. Vyměňovali si dopisy s plány do budoucnosti, chystali se na společný pobyt u moře. V jednom z dopisů často nemocná Vítězslava psala, že má opět nějaké zdravotní potíže. Tentokrát to však vypadalo vážněji. Měla bolesti v břiše, šla na vyšetření a lékaři navrhovali operaci, ale nebyli si jisti diagnózou. Mucha si vyžádal dovolenou a 12. května znovu odjel do Paříže.

Evropu zachvátil chaos, německá armáda útočila na Francii a postupovala od hranic do vnitrozemí. Okupace hlavního města se blížila. Mucha proto ženu odvezl s sebou na jih, kde byla přijata v nemocnici v Montpellieru. Měla vysoké horečky, velmi zeslábla. Po několika dnech ji konečně vzali na sál, Mucha jako bývalý medik dokonce asistoval. Operace neprokázala přesnou diagnózu. Většina lékařů se nakonec shodla na tuberkulóze s rozsevem do celého těla, proti které se v té době bohužel nedalo bránit. Vítězslava Kaprálová zemřela 16. června 1940, bylo jí pětadvacet let. Dones patří k našim nejlepším skladatelkám. V roce 1946 udělila Česká akademie věd Vítězslavě Kaprálové členství in memoriam. V té době se členstvím v instituci mohlo vykázat jen deset žen z celkových 648 členů Akademie. Od roku 2015 její tvář zdobí poštovní známky. 

Tip: Spisovatelka Kateřina Tučková o jejím životě napsala divadelní hru Vitka s podtitulem Symfonieta, kterou má dlouhodobě na programu Divadlo Husa na provázku v Brně. Nicméně na motivy jejího příběhu vznikají i další adaptace.