Helena Rubinstein: „Mé bohatství pochází od žen, a proto zase já podpořím jejich lepší život."

Na svět přišla v polském Krakově jako Chaja Rubinstein 25. prosince 1872 coby nejstarší z osmi dcer. Když jí v osmnácti letech rodiče domluvili sňatek, se kterým nesouhlasila, rozhodla se, že prchne do Austrálie. Do kufru si přibalila pár kelímků krému namíchaných podle domácí receptury a usadila se na ovčí farmě svého strýce. „Nenáviděla jsem Austrálii. Byla jsem ale ambiciózní. Chtěla jsem dokázat své rodině a celému světu, co všechno dokážu,“ vzpomínala budoucí byznysmenka, která nastoupila jako pomocnice do místní lékárny. Se svou bledou pletí Evropanky citlivě snášela australské přírodní podmínky a neuniklo jí, jak mají zdejší ženy zničenou pleť od ostrého slunce a větru. Chyběl tak už jen krůček k tomu, aby stvořila ochranný krém. Výchozí recept znala z krému, jenž si dovezla z domova, k němu přidala pár vlastních vylepšení, načež světlo světa spatřil její první produkt s názvem Valaze. Nutno přiznat, že Heleně do karet nahrála dávka štěstí, protože se v té době seznámila a posléze zasnoubila s novinářem a vydavatelem Edwardem Titem. Napsal několik oslavných článků na její výrobek, takže Helena během několika dnů obdržela přes 15 000 objednávek! Celé dny a valnou část nocí míchala krém a plnila kelímky. Brzy tak začalo být jasné, že domácí výroba představuje jen provizorní řešení. 

Helena si otevřela kosmetický salon Valaze v Melbourne. O několik let později se k jejímu podnikání přidala sestra Ceska, avšak ctižádostivá Helena mířila dál. Časem se vydala zpět do Evropy, kde se plánovala učit od vyhlášených dermatologů a biologů. „Chci znát všechno, co se dá o pleti vůbec vědět,“ nechala se slyšet. Po své studijní cestě se provdala za svého snoubence a usadila se s ním v Londýně, kde začala budovat kosmetické impérium. Otevřela další salon, který si oblíbila londýnská smetánka. Během deseti let tak pohádkově zbohatla. Stihla také porodit dva syny, vymyslet typologii pleti, která platí dodnes (suchá, normální a mastná), a vyvinout první masku proti akné. 

I když už patřila mezi nejbohatší ženy Evropy, stále pracovala velmi tvrdě. Londýnský salon přenechala pro změnu další ze svých sester, Mance (ostatní členy rodiny zaměstnávala v různých částech svého impéria), a sama roku 1912 ve francouzské metropoli založila další salon krásy — a opět sklidila úspěch. Paříž jí ale přinesla do života další obzor: umění. Seznámila se zde s nejznámějšími umělci své doby a stala se nadšenou sběratelkou a mecenáškou umění. Přátelila se například s Picassem, Renoirem nebo Dalím. Mnozí z nich ji i malovali a její portréty se vystavovaly po celém světě. Heleniny luxusní byty v Paříži a New Yorku začaly připomínat galerie. Mezitím vynalezla hydroterapii a do nabídky svých kosmetických salonů zařadila masáže a všestrannou kosmetickou péči.    

Do rozjeté kariéry ale vpadla první světová válka, která donutila Helenu k odchodu do Ameriky. Tady si musela zvyknout na úplně nový styl podnikání a tvrdou konkurenci značek jako Elizabeth Arden nebo Revlon. Vsadila tedy na jednoduchou strategii: nabízet to nejlepší za takovou cenu, aby si její kosmetické produkty mohli dovolit všichni. Její prodejci procházeli speciálním tréninkem, přičemž Helena kladla obrovský důraz na to, aby se každá zákaznice cítila jako královna. Firma nabízela už více než 240 kosmetických přípravků. Mezi ní a Elizabeth Arden panovala zuřivá rivalita. Elizabeth přetáhla do své firmy Heleninu obchodní ředitelku a Helena zase zaměstnala exmanžela své sokyně. Pak se stalo něco, co finanční analytici označovali za obchodní tah století: Helena se zčistajasna rozhodla prosperující firmu prodat. Zinkasovala za ni osm milionů dolarů a odůvodňovala to tím, že se chce víc věnovat svému manželství. Ať už byl důvod tohoto kroku jakýkoli, šlo o geniální rozhodnutí, protože jen pár měsíců poté nastal krach na burze. Za necelý rok odkoupila své impérium zpátky (za pouhé dva miliony). V soukromém životě se jí však tolik nedařilo. Byla příliš zaneprázdněná a autoritativní, než aby si mohla užívat pokojného a vyrovnaného manželství. Helena svého manžela nechávala průběžně sledovat soukromými detektivy (a mimo jiné zjistila, že jí byl nevěrný už během svatební cesty). Nejprve mu vyhrožovala tím, že ho přestane sponzorovat, a když jí definitivně došla trpělivost, po více než dvaceti letech manželství požádala o rozvod.

Jen o rok později si vzala o dvacet let mladšího gruzínského prince Artchila Gourielliho. Někteří tento krok považovali za mazaný reklamní trik, jelikož šlechtický titul přinesl značce Helena Rubinstein obrovskou reklamu. Později po svém choti dokonce pojmenovala řadu pánské kosmetiky. Poklidného života si ale příliš neužila, protože vypukla druhá světová válka a Němci jí zabavili veškerý evropský majetek. Helena to však vnímala jako výzvu a okamžitě po válce vtrhla zpátky na starý kontinent dobýt svá ztracená území. A ženy, které měly během války odříznutý přístup ke kosmetice, dychtivě nakupovaly v jejích obchodech. V roce 1953 Helena Rubinstein založila nadaci, která pomáhala ženám a dětem prosazovat jejich práva. „Moje bohatství pochází od žen, a tak by mělo jim a jejich dětem přispívat k lepší životní úrovni.“ Napsala několik knih o ženské kráse, vlastnila čtrnáct továren, hektary květinových polí a zaměstnávala přes 40 000 lidí. Přesto až do konce života zůstala šetrná, do práce si nosila vlastní svačinu. Zemřela jako multimilionářka roku 1965. Bylo jí třiadevadesát let.