Kdo byla ve skutečnosti dívka, která dala světu Deník Anne Frankové?

„Odkaz Anny Frankové je stále živý,“ pronesl v roce 1994 Václav Havel o dívce, která se narodila 12. června 1929 jako Annelies Marie Frank ve Frankfurtu nad Mohanem do rodiny bankovního úředníka Otto Franka. Měla o tři roky starší sestru Margot. Byly jí čtyři roky, když se Adolf Hitler stal říšským kancléřem. V Annině deníku čteme (Anne Franková: Deník, Triáda, 2004): „Protože jsme Židé, odešel můj otec roku 1933 do Holandska. Stal se ředitelem nizozemské společnosti na výrobu marmelády Opekta. Moje matka Edith Franková Holländerová odjela v září taky do Holandska a Margot a já jsme zůstaly v Cáchách, kde bydlela naše babička. Margot odjela do Holandska v prosinci a já v únoru, kdy mě posadili na stůl jako dárek k Margotiným narozeninám. Brzy jsem začala chodit do mateřské školky při škole Montessori. Tam jsem byla do šesti let, pak jsem přešla do první třídy. V šesté třídě jsem se dostala k paní Kuperusové, ředitelce. Koncem školního roku jsme se srdceryvně a s pláčem rozloučily, protože jsme v září 1941 přešly s Margot do židovského lycea, ona do čtvrté třídy, já do první.“ 

Rodina žila v Amsterdamu, ovšem ani v Nizozemí nebyli její členové v bezpečí. Němci zemi napadli 10. května 1940. Anne píše (Anne Franková: Deník, Triáda, 2012): „Od května 1940 to s dobrými časy začalo jít z kopce: nejdřív válka, potom kapitulace a vpád Němců, a pro nás Židy začala bída. Jeden židovský zákon stíhal druhý a naše svoboda byla strašně okleštěna. Židé musejí nosit židovskou hvězdu; Židé musejí odevzdat jízdní kola; Židé nesmějí jezdit tramvají; Židé nesmějí jezdit autem, ani soukromým; Židé smějí nakupovat jen od 15 do 17 hodin; Židé smějí jen k židovskému holiči; Židé nesmějí od 20 hodin večer do 6 hodin ráno na ulici; Židé nesmějí do divadel a do kin a nesmějí se zdržovat ani na jiných místech určených k zábavě; Židé nesmějí na plovárny a stejně tak na tenisová, hokejová a jiná sportovní hřiště; Židé nesmějí veslovat; Židé nesmějí na veřejnosti sportovat; Židé nesmějí po osmé hodině večer sedět na vlastní zahradě, ani u známých; Židé nesmějí navštěvovat křesťany; Židé musejí chodit na židovské školy a podobně a podobně. Tak probíhal náš život a my nesměli tohle a nesměli tamto.“ S pomocí přátel nežidovského původu se Otto Frankovi podařilo obchod udržet. Byl si ale vědom toho, že se situace může začít zhoršovat, proto začal budovat tajnou skrýš –⁠⁠ v zadním traktu domu, ve kterém sídlila Opekta. Do celé záležitosti zasvětil čtyři její zaměstnance, kteří mu přislíbili pomoc. 

12. června 1942 oslavila Anne třinácté narozeniny. K nim dostala deník vázaný v bílé a červené látce a zabezpečený malým zámečkem. První zápis je datovaný 12. června 1942. O osm dní později si zapsala (Anne Franková: Deník, Triáda, 2012): „Mám příbuzné a dobrý domov. Ne, nechybí mi navenek vůbec nic, až na pravou přítelkyni. Se svými známými se jen bavím a žertuji, mohu s nimi mluvit jenom o všedních věcech a nikdy s nimi důvěrněji nesblížím. A v tom je ta potíž. Snad si za tenhle nedostatek důvěry mohu i sama, v každém případě je to bohužel fakt a nedá se to změnit. Proto tenhle deník. Abych tu představu vytoužené přítelkyně ve své fantazii ještě posílila, nebudu jen tak obyčejně zapisovat události do deníku jako všichni ostatní, ale chci, aby tenhle deník byl přímo mou přítelkyní, a ta přítelkyně se jmenuje Kitty.“ Anna svěřuje imaginární přítelkyni své pocity, myšlenky, názory. Do deníku zapisuje i povídky.

„Dostávám strach, když myslím na všechny, kteří mi venku byli tak blízcí a kteří jsou nyní vydáni do rukou nejsurovějších katů, jací kdy žili. A to všechno proto, že jsou Židé,“ zapsala si do deníku poté, co zahlédla odvádět Židy do transportu do koncentračního tábora.“ (Anne Franková: Deník, Triáda, 2012). 5. července 1942 dostala povolání do transportu i její sestra Margot. Otto Frank rozhodl, že hned následujícího dne se rodina přestěhuje do úkrytu za obchodem a kancelářemi firmy. O týden později k Frankovým přibyl otcův obchodní partner Hermann van Pels s manželkou Augustou a synem Petrem. Posledním obyvatelem úkrytu byl od 16. listopadu zubař Fritz Pfeffer. Anna si po celou dobu zapisovala výjevy každodenního života. Její záznamy představují pohled dospívající dívky na svět. Její deník popisuje velmi podrobně napětí mezi osmi lidmi, kteří museli zůstat doma v klidu, aby nebudili podezření zaměstnanců pracujících ve skladu v přízemí. Vchod do jejich tajného úkrytu byl schovaný za regálem s pořadači dokumentů. V době, kdy v domě před tajným úkrytem pracovali zaměstnanci, neseznámení se situací, muselo se všech osm ukrývaných osob chovat velmi tiše. Nesměli pouštět vodu nebo splachovat, i kroky by je prozradily. V domě tak platil přesný časový plán, kdy se co smí, a kdy ne.

Když se 28. března 1944 Anne zaposlouchala do programu Radia Orange, ve kterém hovořil Gerrit Bolkestein, ministr vzdělávání nizozemské vlády v exilu, zaujala ji pasáž o tom, že po válce bude potřeba shromáždit a uveřejnit všechny dokumenty o utrpení nizozemského lidu za německé okupace. Jako příklad ministr uvedl deníky. V tu chvíli měla Anna jasno: Po válce chce vydat knihu a její deník poslouží jako podkladový materiál. Začne ho tedy přepracovávat do knižní podoby.  Anne ale neprožívala v domě, ze kterého nemohla nikam ven, jenom tíživé okamžiky. Radostné chvíle zažila, když se dozvěděla o vylodění Spojenců. Zapsala si (Anne Franková: Deník, Triáda, 2012): „Úterý 6. června 1944. Nejdražší Kitty, ‚This is D Day‘, oznámilo ve 12 hodin anglické rádio, a právem. Kitty, nejkrásnější na invazi je pro mne pocit, že se blíží přátelé. Možná, říká Margot, budu moci v září nebo v říjnu přece zas chodit do školy. Tvoje Anna.“ 

O necelé dva měsíce později byl ovšem jejich úkryt prozrazen. Na základě anonymního telefonického udání vrhlo 4. srpna 1944 do domu gestapo. Všichni obyvatelé úkrytu byli zatčeni a deportováni do koncentračních táborů. Během razie se gestapo snažilo shromáždit cennosti a peníze. Použili k tomu aktovku, do které si Anne ukládala své deníkové sešity i spoustu popsaných papírů. Obsah aktovky skončil rozházený na podlaze. Tam po razii našly deníkové zápisky. Miep Gies, jedna z dvou žen, které s ukrýváním pomáhaly (druhou byla Bep Voskuij), deníky uschovala u sebe s tím, že je vrátí Anne po válce. 

Život sester Anne a Margot Frankových skončil v koncentračním táboře Bergen-Belsenu. V březnu 1945 tam obě podlehly epidemii tyfu. Anne bylo patnáct let. O měsíc později, 15. dubna 1945 tábor osvobodila britská armáda. Jejich otec Otto Frank byl jediný, kdo válku přežil. Do Amsterdamu se vrátil začátkem června. Miep Gies, která uchovávala deníkové zápisky v psacím stole, mu je předala, když bylo jasné, že Anne nežije. Otto Frank se rozhodl, že splní přání své zesnulé dcery a že její deníkové záznamy vydá knižně. Kromě původní verze deníku vypracovala Anne i jeho přepracovanou verzi. V ní upravovala některé pasáže, škrtala a doplňovala. Když nizozemské nakladatelství určilo konečný rozsah knihy, sestavil Otto Frank z obou verzí třetí, zkrácenou verzi. Vypustil ale pasáže, které se týkaly sexuálních témat. Chtěl tak chránit památku své dcery, své ženy a ostatních lidí z úkrytu. 

Kniha vyšla v Nizozemí v roce 1947, v Československu o devět let později. V roce 1961 vzdal hold Anne Frank americký prezident John F. Kennedy. Jeho vzkaz přečetl ministr práce Arthur Goldberg poté, co položil věnec k domu, kde se rodina Frankových dva roky skrývala před nacisty a kde si Anne Frank psala deník. V projevu zaznělo (Daily News Bulletin, Jewish Telegraphic Agency, vydáno 22. 9. 1961): „Svým deníkem zanechala mladá holandská židovská dívka dar, který přežije její nepřátele. Její humor, její lidskost a její naděje nám ukazují směr a osvětlují naše srdce.“