Maria Callas: dramatický život operní divy, která se nedočkala lásky

Žena, kterou skladatel a dirigent Leonard Bernstein nazval „biblí opery“, se narodila 2. prosince 1923 v New Yorku jako Cecilia Sofia Anna Maria Kalogeropoulos. Její řečtí rodiče se do Ameriky přestěhovali z finančních důvodů, ale ani za oceánem se jim moc nevedlo. Na světě už byla šestiletá holčička Yakinthi, ale jejich prvorozený syn Vasil zemřel ve třech letech na tyfus. Když se jim místo očekávaného syna, který měl být náhražkou zemřelého dítěte, narodila další dcera, matka se několik týdnů odmítala o děvčátko starat. Maria ve svých pamětech vzpomínala: „Matka dostávala záchvaty vzteku, kdykoliv se na mě podívala. Zato otec o mě koutkem oka nezavadil. Štvalo je, že se jim nenarodil syn, ale dcera.“

Marii bylo třináct let, když se po rozvodu rodičů vrátila s matkou a sestrou zpátky do Řecka. Tam sestry začaly společně navštěvovat hodiny zpěvu u známé španělské pěvkyně Elvíry de Hidalgo. Zatímco se Yakinthi musela skladby dřít, Marii šel zpěv lehce. To ještě více zahustilo už tak značně nepřátelskou atmosféru v rodině. Maria později vzpomínala: „V tomto období byli mými jedinými přáteli David, Stephanokos a Elmina. Kanárci.“ Ačkoli chovala matka k Marii zášť, vycítila, že pokud má dcera talent, mohlo by se to finančně zúročit. Přihlásila ji proto na athénskou konzervatoř, kde Maria strávila tři roky pod vedením operního pěvce Trivella. O téhle etapě svého života později napsala: „Můj kanárek David mě naučil stokrát víc než celá konzervatoř. Byla to naprostá ztráta času.“ Po úspěšném ukončení studia zpívala v několika představeních v Řecku. Měla velký úspěch, ale byla přesvědčená, že její pěvecký talent vynikne nejvíc v Americe. V roce 1945 se vrátila zpátky do New Yorku. Tam v krátké době dostala nabídku hned na dvě role v Metropolitní opeře, ale odmítla. Nechtěla totiž zpívat anglicky kvůli svému přízvuku a navíc se cítila na obě úlohy příliš korpulentní. Rozhodla se, že se na prkna slavné operní scény vrátí až jako světoznámá operní diva, a vydala se dobýt Evropu. 

Její vstup do operního nebe započal v italské Veroně. Italové byli z řecké sopranistky nadšeni. Tři měsíce po svém úspěchu se provdala za Giovanniho Battistu Meneghiniho, muže staršího o více než třicet let. Svatba se konala 21. dubna 1949 ve Veroně a Giovanni se stal jejím impresáriem. Krátce po sňatku si Maria naordinovala drastickou dietu, skládající se z miniaturních porcí čerstvé zeleniny a syrového masa. Tímto způsobem dokázala shodit během jedenácti měsíců téměř třicet kilo. Publikum slavné milánské opery La Scala si podmanila výkonem v roli Violetty v opeře La Traviata. V hledišti tehdy nechyběla německá sopranistka Elizabeth Schwarzkopf, která se po představení nechala slyšet, že už nikdy nebude zpívat part Violetty, protože v porovnání s nenapodobitelným provedením Marie bude znít už vždy nedokonale. Zajímavým faktem je, že Maria byla silně krátkozraká. V případě textů se mohla stoprocentně spolehnout na svoji paměť, po celou operní kariéru ale narážela do různých nádob a nábytku na jevišti. Kontaktní čočky pro ni později znamenaly spásu. 

Když roku 1956 získala Maria vytouženou roli v Metropolitní opeře v New Yorku, do života jí znovu zasáhla matka. Časopisu Time poskytla rozsáhlé interview, v němž své dítě vylíčila jako odpornou nevděčnici. Kvůli tomuto článku přijalo newyorské publikum Marii velmi chladně. Když do lóže usedala její kolegyně, která se na představení přišla jen podívat, zazněl mnohem větší aplaus, než když se na jevišti objevila samotná Maria Callas. V průběhu večera se ale Marii podařilo svým úžasným hlasem okouzlit Newyorčany natolik, že děkovací poklonu před oponou musela pro jejich ovace opakovat šestnáctkrát. Aby svou matku umlčela a předešla napříště podobným příhodám, zasílala jí od té doby pravidelně na účet „malý finanční příspěvek“. O své matce s novináři nikdy nehovořila. Výjimku udělala, když v interview pronesla: „Jen jednou jsem si přála vidět svou matku: a to když ležela v rakvi, abych se ujistila, že je mrtvá.“ 

Ačkoli se svou nezdolností stala první dámou operního světa, v soukromém životě jí štěstí příliš nepřálo. Po desetiletém manželství přijala pozvání na jachtu miliardáře Aristotela Onassise. Zamilovala se do něj a během několika týdnů opustila svého manžela. Idylka ale neměla dlouhého trvání. Onassis slavné zpěvačce několikrát denně volal, a pokud někam letěla, mohla se spolehnout, že místo vedle sebe najde obsazené kyticí růží. Trávili spolu celé noci na jeho jachtě, kde si povídali řecky a vzpomínali na Řecko. Žárlivá a majetnická Maria však často dělala svému partnerovi scénky. V té době byl totiž stále ještě ženatý (navíc se zajímal i o jiné ženy než jen o Marii). Milenci se neustále hádali a posléze usmiřovali. Když ji Onassis po devíti letech opustil, aby se oženil s Jackie Kennedy, dozvěděla se o tom až z novin. Maria se z jeho zrady nikdy nevzpamatovala a tahle událost se odrazila i na její kariéře. V jednom rozhovoru uvedla: „Nejprve jsem ztratila hlas, potom postavu a nakonec Onassise.“  

Na nešťastnou zpěvačku se od té doby valila jedna pohroma za druhou. Italské publikum jí nemohlo odpustit rivalitu mezi ní a Renatou Tabeldi, která kvůli Marii odešla z La Scaly. Navíc Mariino poslední účinkování v La Scale dopadlo málem katastroficky. Nebyla v dobré hlasové kondici a už v průběhu prvního dějství začalo publikum syčet. I přes slabý výkon ji ale na konci zahrnuli ovacemi. Ačkoli byla vážně chorá, odmítala přestat zpívat. Dřela až na samou hranici svých možností, několikrát na zkouškách dokonce omdlela, ale nikdy se nevzdala. Konečnou ránu její kariéře zasadila role Normy v opeře Norma, kterou zpívala v pařížské Opeře s Fiorenzou Cossotto. Maria byla indisponovaná a její hlas slabý. Tohoto faktu se Fiorenza rozhodla využít – na Mariu totiž žárlila a nenáviděla ji. Záměrně držela tóny déle než Maria a poslední duet pojala jako souboj ve zpěvu, který musela nemocná Maria nutně prohrát. Na konci představení, jen co spadla opona, Maria zkolabovala a musela být přenesena do šatny. Nehodlala se však vzdát a pustila se do natáčení filmu Médea. Málem při něm vypustila duši v důsledku absolutního vyčerpání. Snímek ale u publika propadl. Definitivně posledním pokusem vzkřísit ztracený hlas bylo světové turné. Maria se ale na pódiu jen trápila. 

16. září 1977 pocítila prudkou bolest na pravé straně hrudníku a omdlela. Zemřela ještě před příjezdem lékaře na srdeční selhání. Bylo jí 53 let. Na jejím pohřbu 20. září se tleskalo a skandovalo: „Bravo, Callas! Bravo, diva!“ Žena, jejíž garderoba se skládala z 25 kožichů, 130 párů bot, 200 kostýmů, 300 klobouků a 50 večerních rób, však nenašla klid ani po smrti. Urnu s jejím popelem někdo ukradl. Když se ji konečně podařilo najít, byla vypravena velká loď, ze které měl být její popel vysypán do Egejského moře, jak si umělkyně přála. Náhlý poryv větru však vrhl Mariin popel do tváře lidem na palubě. Těsně před smrtí se vyznala: „Buď se člověk narodí jako umělec, nebo ne. A umělcem zůstáváš, jestliže tvůj hlas oslňuje nejméně jako ohňostroj. Umělec je tu pořád.“

Tip: Do českých kin právě vstoupilo životopisné psychologické drama Maria. V roli legendární sopranistky září Angelina Jolie. Film vznikl v mezinárodní koprodukci Itálie, Německa a Spojených států, režie se ujal Pablo Lorrain.