Suzanne Renaud: Proč francouzská básnířka žila v českém Petrkově

Suzanne se narodila 30. září 1889 v Lyonu. Jejímu narození ale předcházela tragédie: první manžel její matky Félicie Tartari zemřel brzy po svatbě a mladá vdova po čase přišla i o svou první dceru Suzanne. Znovu se vdala za dělostřeleckého důstojníka Abela Renauda a porodila další dítě, které opět pojmenovala Suzanne. Budoucí básnířka si proto velmi dlouho připadala jako náhradnice. Když jí byly čtyři, rodina se přestěhovala do Grenoblu, kde Suzanne vystudovala dívčí gymnázium. Záliba v umění ji po maturitě přivedla na Université Grenoble-Alpes, konkrétně na filozofickou fakultu. Během první světové války pracovala v lazaretu, kde také prožila první lásku, ale její milý návrat na frontu nepřežil. Další rána? V roce 1917 jí umírá otec. 

Po válce tato mladá Francouzka přednášela na univerzitě literaturu, překládala z angličtiny, psala verše. Ve svých třiatřiceti letech vydala prvotinu Za tvůj život… / Ta vie est là… Sbírka se okamžitě vyprodala. Její verše nadchly i českého básníka, grafika a překladatele Bohuslava Reynka, který se její dílo rozhodl převést do češtiny. Když se pak spolu ti dva v roce 1923 setkali v Grenoblu, náklonnost byla vzájemná. „Chci Vás z celého srdce milovat a učinit šťastným,“ napsala Bohuslavovi zamilovaná Suzanne. Tři roky si spolu psali, načež se vzali v březnu 1926 v bazilice Saint-Joseph v Grenoblu. Ještě předtím, o dva roky dříve, však zemřela Suzannina maminka. „Matka ji během celého života nepřestala nikdy doprovázet, stala se jejím stínem a myslím, že se přímo i nepřímo objevuje v celém básnickém díle,“ napsal po letech Suzannin syn Jiří. 

Suzanne spolu se svým mužem kočuje mezi Grenoblem a Vysočinou. Tam pobývají na petrkovském statku z 18. století. Suzanne se tu však cítí osamoceně, uprostřed zarostlé zahrady. Mluvit může jen se svým mužem. Na matku myslí obzvláště během zdejších zim, které jí nahánějí hrůzu. Reynkovi se naopak nelíbí v Grenoblu, přestože v tamní galerii s úspěchem pravidelně vystavuje. Dva roky po svatbě Suzanne s odstupem roku porodí dva syny, které rodiče pojmenují Daniel Václav a Jiří Michael. Své nové zkušenosti intelektuálka vkládá do poezie, kterou píše mezi péčí o děti a domácnost. 

Suzanne překládala do francouzštiny nejen manželovu poezii, ale i díla českých básníků, jako byl Vladimír Holan a František Halas. V roce 1932 vyšla její báseň Křídla z popele (Ailes de cendre), o rok později Reynek vydal vlastním nákladem francouzsko-českou knížku Poésies, která obsahuje Suzanniny verše. 

O čtyři roky později spatří světlo světa Suzannina poéma Vrány, která však předznamená těžké časy: na jaře roku 1938 je Suzanne zdrcena zradou své rodné země, která spolupodepsala mnichovskou dohodu. Stydí se za Francii a uvědomuje si, že se svou druhou vlastí srostla více, než si připustila. Hlavě státu dokonce poslala svou sbírku s věnováním: „Prezidentu Edvardu Benešovi, který nikdy neztratil naději ve Francii navzdory hořkému zatracování, věnuji tyto básně, ve kterých šeptá pravá duše mé země…“ Verše, které později Reynek vydal v překladu pod názvem Chvála oběti, nazval básník Josef Florian „památníkem na přelomu doby“. Po letech je francouzská kritika ocenila jako „projev vyhraněného literárního odboje“. 

Za války je Suzanne zcela odříznuta od Francie a její rodina žije v chudobě. V roce 1944 musí dokonce dům na rok uvolnit německým úřadům. Těsně po válce ještě Suzanne vydá sbírku básní a krátkých próz s názvem Dveře v přítmí. Vinou úředních obstrukcí se do Francie může podívat až koncem roku 1946. Naposledy. V roce 1948 spadne železná opona a kniha básnířky z nekomunistické země nesmí vyjít. A cesty do Francie? Příštích dvacet let bude Suzanne na rodnou zemi jen vzpomínat.

V roce 1949 je jejich statek znárodněn a hospodaří na něm někdo jiný. Reynkovi sice svůj domov opustit nemuseli, ale žilo se jim tam těžce. „Z domu se stával ledovec a lidem v něm nebylo o moc příjemněji než vrabcům venku. Do domu vstoupila bída, látání a přešívání záplat strašilo básnířku, stejně jako celá chudá domácnost, na kterou byla sama. Tento stav, který se před svými přáteli ve Francii snažila spíše skrývat, trval mnoho let,“ psal Jiří Reynek, přičemž Suzanninu poezii pomalu zavaluje každodenní dřina. „Kdybych začínala znovu, nepsala bych už poezii, cvičila bych hlas a zpívala,“ posteskla si básnířka, kterou při životě držely dopisy od francouzských přátel, občas doprovázené knihami a kávou. 

Na přelomu 40. a 50. let 20. století do Francie propašovala jediný necenzurovaný dopis: „Od loňského roku se naše situace citelně zhoršila... Soukromá nakladatelství zmizí, vše zůstane v rukou dvou tří podniků, které budou vydávat naučnou literaturu.“ Suzanne se utěšovala novou literární zálibou – objevila české a moravské lidové básně a rozpomněla se na své někdejší překladatelské úspěchy. Poslední vlastní básně psala Suzanne v pokojíku vedle kuchyně. Cítí se osamocená, s manželovým životním řádem se zcela míjí: Bohuslav vstává kolem jedné hodiny po půlnoci, aby vařil řepu na ráno prasatům, u čehož se věnoval svým básním a grafikám, zatímco pro Suzanne ve stejnou dobu končí den. „Občas jsme se potkali, jenže ona měla ještě večer a já jsem měl ráno,“ poznamenal Reynek. 

Rok před smrtí Suzanne potěšila poslední návštěva z rodné vlasti. Mladá francouzská autorka Annick Auzimour k nim přijela na týden, ale zůstala měsíc a dílo Reynkových ji nadchlo. Po letech se manželům za jejich pohostinnost odvděčila – právě její zásluhou vyšla ve Francii Suzannina posmrtně uspořádaná sbírka Nokturna a překlady české lidové poezie Romarin ou Annette et Jean. V Čechách se spolu s Barborou Bukovinskou podílela na vydání souborného díla. Ani to už se Suzanne nedozvěděla. Zemřela 21. ledna 1964 v nemocnici v Havlíčkově Brodě. Bylo jí 74 let.         

Tip: Představení s názvem Suzanne Renaud můžete vidět v Městských divadlech pražských na scéně divadla Rokoko. Nejbližší představení se konají 26. ledna nebo 16. února 2025.