Elizabeth Taylor: Exkluzivní rozhovor z archivu Vogue z roku 1987

V roce 1987, těsně před vydáním své knihy Elizabeth Takes Off: On Weight Gain, Weight Loss, Self-image and Self-Esteem, se legendární herečka Elizabeth Taylor odhodlala k upřímnému rozhovoru s Anne Taylor Fleming. Podělila se o intimní detaily ze svého života včetně boje se závislostí, o nalezení svobody a o svém neutuchajícím nasazení v boji proti HIV/AIDS spolu s charitativní organizací amfAR. Rozhovor si můžete připomenout níže.

Američané zbožňují své filmové divy v nadživotní velikosti a Liz Taylor se do tohoto světa ponořila už ve svých dvanácti letech. „Přiznejme si to," říká, „byla jsem trochu divná." Dnes se však hvězda bulvárních fantazií vrací v novém a odvážném světle – jako aktivistka v boji proti AIDS, vyléčená alkoholička, podnikatelka, spisovatelka, svobodná žena a okouzlující kráska, která v pětapadesáti září více než kdy dříve. Otázkou ovšem je, zda jsme na Liz Taylor v roli feministické hrdinky připraveni.

Jak vnímá Elizabeth Taylor svou novou roli hrdinky? „Není to nelichotivé," říká, „ale je to spíše pro pobavení." Kdysi byla vnímána jako karikatura glamouru, potýkala se s démony. Pak se proměnila v inspirativní bojovnici za střízlivost a boj proti AIDS. Její proměna byla výrazná a vyžadovala neúnavné úsilí. Zároveň v nás vzbudila naději a pochopení. Její okázalost nám připomíná, že ať už jste ikonou, nebo ne, život dokáže být chaotický. A když se cítí dobře jako teď, okouzluje nás svou odolností a nakažlivou radostí ze života. V tomto příběhu není žádná oběť, nikdo není podvedený a není tu ani žádná tragická hrdinka à la Marilyn Monroe. Taylor je vitální, i když někdy obscénní žena, která o sobě dokáže mluvit upřímně a s humorem. 

„Ty mrcho," řekne mi s úšklebkem na tváři, zatímco v očích jí jiskří pobavení, když jí řeknu, že jsem polovinu noci strávila čtením knihy o ní od Kitty Kelley. „Ty mrcho," opakuje.

Na tváři má velký úsměv a vypadá ohromně – opálená a bez vrásek, vehementně ale popírá jakékoli kosmetické zákroky, včetně faceliftingů. „To rozhodně ne," odpovídá, když se jí na toto téma zeptám. „Když jsem zhubla (něco kolem sedmadvaceti kilogramů od doby, kdy v roce 1984 přestala pít), zbavila jsem se tuku, který mému vzhledu zrovna neprospíval a to v obličeji i na těle. Nesmírně mi pomohlo i cvičení. O mé proměně si můžete všechno přečíst v knize Elizabeth Take Off: On Weight Gain, Weight Loss, Self-image and Self-Esteem, která vyjde začátkem příštího roku." (Uvádí na trh i novou vůni Elizabeth Taylor’s Passion.)

Náš rozhovor se odehrává v jejím útulném obývacím pokoji. Okna nabízí panoramatický výhled na venkovní bazén v luxusní čtvrti Bel Air. Stěny zdobí skvosty francouzského impresionismu a v další místnosti jsou zase zarámované rodinné fotografie, na kterých nechybí ani muži z jejích sedmi manželství. O těch ale mluvit nechce, jak jsem byla upozorněna předem. Teď má nový život, novou roli. Střízlivá a nezávislá Elizabeth Taylor. „Je to nejdéle v mém dospělém životě, co jsem svobodná," říká. „A vdávat se už nehodlám. To je ten hlavní rozdíl. Dříve jsem vždycky potřebovala muže. Teď si užívám klid a čas o samotě. Baví mě introspekce a otevírání se novým zkušenostem. Cítím, že teprve teď začínám dospívat."

Součástí jejího nového života je i její otevřený boj proti AIDS spolu s AmFar, americkou nadaceí pro výzkum AIDS, jejíž se stala předsedkyní a hlavní fundraiserkou.

„Vždycky jsem byla odvážná a ochotná riskovat," vzpomíná. „V patnácti jsem měla smlouvu s MGM, a když Louis B. Mayer urazil mou matku, bez váhání jsem jsem ho poslala k čertu. Všichni kolem mě znervózněli a přesvědčovali mě, abych se mu omluvila. Já ale věděla, že to on by se měl omluvit mé matce. Do studia jsem se už nikdy nevrátila a překvapivě se nic nestalo. Ani mě nepropustili. Měla jsem totiž talent a oni to moc dobře věděli. Už v té době jsem si uvědomovala, kdo jsem a jak falešný svět to kolem mě je."

Falešnost, kterou zmiňuje, byla i důvodem, proč se rozhodla k boji proti AIDS. Když v roce 1985 dostala pozvánku na sponzoring charitativní večeře pro APLA (projekt AIDS v Los Angeles), čelila nečekané překážce. Získat podporu hollywoodských kolegů se ukázalo být náročným úkolem. „Ti, které jsem považovala za přátele, se mi různě vyhýbali," vzpomíná. „V té době se AIDS všichni báli. Bylo to tabu." Jejich pokrytecký postoj ji hluboce rozrušil. „Není to jen v Hollywoodu," zdůrazňuje Taylor. „Celý svět bere AIDS pokrytecky. Lidé se chovají, jako by to byla nemoc homosexuálů. Kdybyste viděli reakce senátorů, když jim řeknu, že se dá přenést i vaginálně! AIDS se bohužel stává politickým nástrojem a to mě znepokojuje. Ale nenechám se odradit a budu bojovat dál, kamkoli mě to povede. Vždy jsem se snažila charitativní aktivity dělat anonymně, ale v případě AIDS jsem si uvědomila, že mohu svou slávu využít k něčemu smysluplnému."

Její sláva odstartovala v roce 1944 uvedením filmu O velkou cenu, ve kterém jí bylo pouhých dvanáct let. Místo dětství tak ochutnala sladkou příchuť slávy. „Přiznejme si to,“ říká, „byla jsem divná. První baseballový zápas jsem viděla teprve vloni. Nikdy jsem nebyla na maturitním plese. Teď mi to vadí, ale tenkrát ne. Nebyla jsem normální teenagerka. Nedělala jsem to, co dělal můj bratr ani naše sousedka."

Taylor na staré časy vzpomíná bez hořkosti, spíše s dívčí nostalgií a odkrývá svou křehkou stránku. Pod fasádou svůdné ženy se skrývá bezelstnost, jako by část z ní navždy uvízla v zasněném filmovém světě. Tato zatvrzele dívčí stránka bezesporu přispěla k jejímu neutuchajícímu optimismu, ale zároveň jí bránila v plném rozvinutí hereckého potenciálu. Často se prezentuje spíše jako koketa nebo podrážděná pubertální holka než jako zralá žena. To dokládá i její ztvárnění trýzněné Marthy ve filmové verzi Kdo se bojí Virginie Woolfové? z roku 1966, za kterou sklidila ovace a získala Oscara. Taylor ale upřímně přiznává, že se primárně nikdy nevnímala jako herečka.

„Párkrát se to opravdu povedlo," říká o své herecké kariéře. „Pravdou ale je, že jsem nikdy nebyla příliš ambiciózní a nikdy jsem se moc o nějakou roli nezajímala. Pravděpodobně kvůli tomu, že jsem byla líná." A pravděpodobně kvůli lásce, které bylo v jejím životě nadmíru. A kvůli alkoholu a práškům, zejména percodanu, kterého bylo také nadmíru. To všechno provázelo její střední roky života. Jak říká, být sjetá jí pomáhalo překonat vrozenou stydlivost a představovalo východisko.

„Rozhodně mám kompulzivní osobnost,“ přiznává. „Než se ale dostanu do slepé uličky, včas zabrzdím. Vždycky jsem se snažila hledat v negativních zkušenostech něco pozitivního. Možná to zní naivně, ale věřím, že všechno se děje z nějakého důvodu a že v každé situaci se skrývá lekce. Jedinkrát v životě jsem zažila čirou hořkost, a to po Mikeově smrti.“

Mike Todd, charismatický producent filmu Cesta kolem světa za 80 dnů, se stal jejím třetím manželem a dle jejích slov i první velkou láskou. Vzali se v roce 1957, když jí bylo 24 let a jemu 50. „Bylo to úžasné," vzpomíná Taylor. „Cítila jsem se, jako bych se konečně vrátila domů, ba ne, jako bych konečně domov našla." Její slova o mužích odhalují hluboký rozdíl mezi návratem domů, o kterém víte, že tam patříte, a domovem, který teprve hledáte. 

Třináct měsíců po svatbě Todd tragicky zahynul při letecké havárii a z Taylor, která s ním měla šestiměsíční dceru Lizu, byla náhle vdova. „Neviděla jsem v jeho smrti žádný smysl," říká Taylor, která v té době měla již dva syny z předchozího manželství s Michaelem Wildingem Jr. „Několik let jsem se nemohla zbavit myšlenky, proč jsem s ním v tom letadle nebyla i já. Pak mi ale došlo, že kdybych tam byla, nikdy bych se nesetkala s Richardem."

Richard Burton, její pátý a šestý manžel (poprvé se vzali v roce 1964 a rozvedli se o deset let později, pak se znovu vzali v roce 1975 a rozvedli se o rok později), byl podle ní její druhou velkou, i když bouřlivou, láskou. Mezi Toddem a Burtonem byla pět let vdaná za zpěváka Eddieho Fishera. „Pokaždé, když jsem se vdávala, myslela jsem si, že to bude navždy, ale nemám ponětí, proč jsem si vzala Eddieho. Celou dobu jsme mluvili o Mikeovi. Eddie ho znal a měl ho rád, takže to byl pro mě způsob, jak ho udržet naživu. Asi to nebylo úplně zdravé."

Burtonovo jméno v ní na druhé straně stále vyvolávalo slzy, a to tak silné, že v jednu chvíli uprostřed vvyprávění musela na chvíli odejít z místnosti. „Milovala jsem ho pětadvacet let,“ vzpomíná s hlasem plným smutku. „Měli jsme jedinečný vztah. I v den, kdy zemřel, jsem do něj byla pořád šíleně zamilovaná, i když on miloval svou další manželku. Ale věřím, že i mě stále miloval. Myslela jsem si, že na druhém konci telefonu bude naždy. I když jsme spolu nebyli, byl stále na světě. Když jsem si uvědomila, že už nikdy neuslyším jeho hlas, neuvidím jeho tvář, jeho oči... Kdybych den před jeho smrtí nebyla v centru Betty Ford, nemyslím si, že bych tu dnes byla.“

Od prosince 1983 se Taylor sedm týdnů léčila ze závislosti na alkoholu a drogách v centru Betty Ford v Rancho Mirage v Kalifornii. Co ji tam nakonec dohnalo, jak sama říká, nebyly roky bolestí a večírků s Burtonem, ale její sedmé a poslední manželství s virginským senátorem Johnem Warnerem.

„Ztratila jsem sama sebe," říká. „Byli jsme manželé pouhé tři měsíce, když se John rozhodl kandidovat do Senátu. Neměli jsme tak pevný základ vztahu ani intimitu, o kterou bychom se mohli opřít. Když pak byl v Senátu, byla jsem nadbytečná. Senát je nejexkluzivnější klub na světě; je to manželka, milenka, matka i rodina. Jen jsem víc jedla a pila. Myslím, že to bylo z čiré osamělosti. Obvykle se životním výzvám postavím čelem, ale tentokrát mi ta temnější část mého já šeptala: Tak jo, pokud se chceš zničit, jdi do toho.“

Ve snaze dostat se z Washingtonu a dát se dohromady přišla Taylor s tím, čemu s úsměvem říká „pobuřující nápad“ – její debut na Broadwayi ve hře The Little Foxes. „Přátelé se mě od toho snažili odradit,” říká. „Připomínali mi, že nemám žádné divadelní zkušenosti a že můj hlas v zadních řadách diváci ani neuslyší. Mně ale nechybělo pořádné odhodlání."

Během dvanácti měsíců svého divadelního angažmá prý s manželem mluvila víc, než když byla doma. Ale i tak manželství se senátorem Warnerem skončilo rozvodem. O rok později se vrátila na kliniku Betty Ford, vyčerpaná, s nadváhou a se závislostí.

„Nikdy v životě jsem se necítila tak sama," popisuje svůj pobyt. „Bylo to poprvé, co jsem byla opravdu sama – bez manžela, dítěte, sekretářky, bez kohokoliv. Poprvé jsem spala na pokoji s jinou ženou. Bylo to jako na kolejích, to říkaly ty ostatní ženy, které za sebou měly studia na vysoké škole, že to tam bylo přesně takhle. Všechny patříme do stejného spolku závislých; Betty Ford je naše alma mater."

Po odchodu z rehabilitačního programu Betty Ford sice schůzky Anonymních alkoholiků nenavštěvuje, ale s pomocí vlastní podpůrné skupiny, která zahrnuje herce George Hamiltona, její čtyři děti (včetně dcery Marie adoptované s Richardem Burtonem) a šest vnoučat, se jí podařilo udržet si střízlivost. Jediné těžké chvíle, jak sama říká, prožívá, když ji trápí bolest, obvykle z důvodu starého zranění zad. Léky užívá jen v případě hospitalizace a zbývá jí už jen jedna neřest: cigarety.

Taylor se nenechává svazovat minulostí a nevěnuje jí pozornost, dokud ji k tomu nedotlačí vytrvalý novinář. Coby typická americká ikona má Taylor silný zájem o život v přítomnosti, což je síla a zároveň i slabost takzvané národní povahy Američanů.

„Po všech těch letech jsem nikdy nevysvětlovala své chování, ani to, co média z mých činů vyvodila," říká. „Vnímají můj život jako jojo: nahoru a dolů, dobré a špatné. A teď, když se mi daří, jsou si jistá, že to zase pokazím," dodává s výbuchem smíchu. „Ale jedno vám řeknu: Kdybych se měla znovu vdát, tak si toho parchanta pořádně prověřím."