Le Corbusier a Marseille: Zářící město uprostřed betonového království

Boulevard Michelet je snad nekonečný. Už je to asi patnáct minut, co jsem opustil prostory metra, a Zářící město stále nemám na dohled. „To není možné,“ říkám si, „takový kolos přece nemohu přehlédnout.“ Udělám ale už jen pár desítek kroků a zpoza rozzářených korun stromů se zjeví charakteristické barevné mřížky. 

„Bonjour, vy tady bydlíte?“ ptám se ženy, která v parku na úpatí domu venčí psa. „Ano, jsou tu byty, kanceláře, ale také hotel nebo umělecké centrum.“ Tento komplex, nazvaný stroze Unité d'habitation (bytová jednotka), se stal první veřejnou zakázkou Le Corbusiera, jež spadala do vládního programu experimentálních staveb pro poválečnou obnovu. Stavba ze surového betonu, která byla projektována coby vertikální zahradní město, vyrostla v letech 1947 až 1952 jako sociální experiment. „Výstavba Unité v Marseille,“ zaznělo při jejím otevírání, „přinesla současné architektuře jistotu možného půvabu železobetonu, pokud je zpracován jako surový materiál na stejné úrovni jako kámen, dřevo nebo pálená hlína.“ 

Le Corbusierův obytný blok ztělesnil vyvrcholení dlouhodobého přemýšlení o sociálním bydlení a moderním urbanismu. Architekt zde uplatnil princip bytového domu-vily, který vytvořil již v roce 1922. Tento koncept spojoval výhody příměstského zahradního města a sídlištní výstavby. 

Má to skutečně něco do sebe! Mohutná, železobetonová stavba na mě působí až nečekaně hravě, jako obrovská barevná televize na funkcionalistickém stolku. Le Corbusier ji postavil na čtyřech principech: bydlení s důrazem na pohodlí, přírodu a slunce, integrace prostor pro služby a kanceláře, péče o tělo a ducha prostřednictvím sportovních kulturních zařízení, a konečně cirkulace, tedy účelná doprava a pohyb v budově. Odlehčený dojem, který tato budova vyvolává, je způsoben pilíři, na které se objekt posadil. Jeho přízemí zůstává volné a vytváří volný prostor na procházky v parku, venkovní posilovnu či komunitní setkání. Zářící město, nomen omen, rovněž důmyslně pracuje se světlem. Sluneční clony regulují sluneční svit a vytvářejí charakteristický rytmus fasád i typickou vnitřní stínohru. Většina bytů je průchozích, což jim umožňuje dvojí expozici na východní i západní stranu. Každý byt je přitom dvouúrovňový, takže místnost na jedné straně chodby patří bytu, který se nachází pod úrovní podlahy chodby, zatímco místnost na opačné straně patří bytu nad ní. V patrech bez chodeb se byty táhnou z jedné strany budovy až na druhou, přičemž každý z nich má k dispozici prostorný, živými barvami ozvláštněný balkon.

„Jestli chcete nahoru, jeďte výtahem,“ doporučuje mi paní na recepci. Na její radu tedy vyjíždím do osmého patra, kde nacházím zbytky obchodní ulice, v níž dnes funguje hotel, pekárna a knihkupectví. Na prosvětlené chodbě, vedoucí kolem lodžií, procházím několik panelů s architektonickými výkresy a historií Zářícího města. Tento projekt sociálního bydlení byl ve své době natolik vlivný, že sloužil jako manifest brutalismu. Navíc se stal vzorem pro řadu dalších obytných bloků ve Francii, Německu nebo USA. Stranou toho nezůstalo ani Československo se svými Experimenty, třemi bytovými domy stojícími na chomutovském sídlišti v ulici Březenecká, navržené architektem Rudolfem Bergerem (žádná z těchto budov však nemá tak útulnou střešní terasu s impozantním výhledem na Marseille, okolní hory ani architektonicky neméně zajímavý Vélodrome). Teprve na střeše, uprostřed betonového náměstí, si plně uvědomím, že Corbusier v této stavbě skutečně komprimoval město včetně veřejného prostoru, atletické dráhy, dětského hřiště i bazénu. Ten sice není běžně přístupný, ale já mám to štěstí, že si ho dopřávám na dobrou hodinu a půl jen a jen pro sebe.