Eva Herzigová: Vzestup a pád a další vzestup

Jsem klidná, ale ve svém rozhodnutí nesmlouvavá. Je to něco, co jsem zatím nikdy nedělala ani necítila, ale ten nepříjemný pocit mi leží tak hluboko v žaludku, že se nerozmýšlím. Zaznamenám jeden či dva pohledy a komentáře. „Tohle není filmový plac, točíme dokument,“ ale nějak se mě nedotýkají nebo ve mně nevyvolávají pocit, že bych něco komplikovala, právě naopak. Nevychází to z rozšťáctví nebo neúcty ani z nudy, jak by se mohlo jevit, ale z nově nabytého uvědomění si a úcty k onomu vnitřnímu hlasu a jasného zdravého rozumu. Z něčeho, s čím jsem dosud nebyla v kontaktu. Aspoň ne v takto přítomném slova smyslu. 

Jak se mi tedy přihodilo tohle náhle procitnutí? 

Kdo z nás nemusel v uplynulém roce a půl během covidového lockdownu a bezpečnostních opatření čelit určitému tlaku? Událo se toho hodně a jelikož jsem hodná a pečlivá holka, všechno jsem dodržovala. Byla jsem mentálně i fyzicky vyčerpaná, křehká, zranitelná… ale nedovolila jsem si to přiznat. Tedy vlastně mi úplně unikaly všechny ty jemné ale klíčové informace o mojí životní pohodě. Byla jsem na sebe ještě přísnější. Neuměla jsem to dělat lépe. Nakonec jsem se ocitla na dně a zhroutila se. Nebudu vás unavovat podrobnostmi toho, jak se to přihodilo, ale ve zkratce řečeno jsem se dostala k myšlence odpovědnosti za sebe samou, prožívání přítomnosti a řízení se drobnými náznaky, které mi tělo dává. Lekce jsem dostávala každý týden uplynulých devět měsíců. Mám toho nejlepšího učitele. Je Čech, což je naprosto zásadní. Cítím se jako doma. I když je pro mě celý koncept Gestalt terapie pořád hodně nový, zatím jsem nabírala sílu svým vlastním jednáním, získáváním pocitu svobody, autentičnosti a mladistvosti, celkového klidu ve vztahu ke světu i k sobě. Nic víc bych si ani nemohla přát.