Blond ambice

Borat pro mě už navždy bude jeden z největších darů, co mi kdy vesmír dal, obrátil mi život úplně naruby! Před tím jsem toho o fenoménu Borata moc nevěděla. Pocházím z divadelního prostředí, kde jsem se začala pohybovat od svých dvanácti let. V Bulharsku nemáme na školách curriculum na filmové herectví, jen na divadelní. Pokud máte štěstí, tak se vám povede získat roli v bulharském nebo v koprodukčním filmu. Ale filmy máme skvělé – obvykle jde o poměrně společensky hutná témata, dost emocionálně vyčerpávající. Nicméně pokud se vám poštěstí s tamními tvůrci spolupracovat, je to dobrá průprava. Na druhou stranu, Borat je komedie, politická satira, kterou jsem dopředu neznala a netušila jsem, jak jedinečný styl herectví Sasha (Sasha Baron Cohen, pozn.red.) má. Jde o schopnost následovat, na co vám lidé kolem nahrají, v tu chvíli se tomu přizpůsobit – to vás naučí hodně. Víte, jako herečka z divadla umíte pokračovat, i když uděláte chybu, i když zapomenete text, i když na jevišti spadnete. Ale nemáte schopnost interagovat se skutečnými lidmi, pokud se nejedná o vaše herecké partnery, s nimiž jedete takový ten „ping-pong“. To, co jsme dělali se Sashou, bylo zvláštní – něco bylo připravené, věděli jsme, kam má každá scéna směřovat, ale jestli se to povede? To jsme netušili. A tak to bylo od prvního dne: všechno záleželo na schopnosti adaptace, kterou mi Sasha pomohl vybudovat. Umět se přizpůsobit situacím, lidem, okolnostem, naučit se být flexibilní, když se to celé začne ubírat jinam, dokázat se rychle přizpůsobit. Bylo to zajímavé – od prvního dne jsme museli umět přesvědčit okolí, že nejsme herci v roli. Jen konkurz trval tři měsíce, od května do srpna, kdy jsme hned začali natáčet, a já jsem tou dobou jezdila každý týden do Anglie přesvědčovat nejrůznější lidi, že jsem normální, skutečný a uvěřitelný člověk, a to bylo fakt zvláštní. Je neskutečné, když lidé začnou reagovat tak, jak byste si to nedokázala představit ani v nejdivočejších snech, kam až to může zajít. Je to jako sociální experiment a já byla velmi opatrná – poznají, že hraju roli? Do té doby jsem hrála zhruba deset let, teď to bude šestnáct, prostě většinu svého života, ale nikdy takhle! Nikdy tak, že během natáčení musíte utéct. Byla to jedinečná zkušenost a já jsem nesmírně vděčná, že jsem se mohla dotknout kouzelného světa, který Sasha se svým týmem tvoří už bezmála dvacet let.

Čím dál tím víc se ocitám v projektech, které jsou pro mě výzva, jistým způsobem posouvají hranice a mě samotnou i publikum provokují. To je umění: filmy a seriály jsou platformy s potenciálem ovlivnit způsob lidského myšlení a přístup k životu. Když k tomu přistoupíte inteligentně, může to mít opravdu pozitivní dopad a udělat svět o něco lepším místem. Myšlenka, že jdu do nějaké výzvy, ačkoli mě vlastně děsí, se mi líbí, i když jde o výzvu typu Borat, kde bylo mnoho scén, ze kterých jsme museli utíkat. Vzpomínám na scénu z plesu debutantek, tuším, že to bylo v Jižní Karolíně, po níž jsme museli okamžitě zmizet! Hned potom jsme točili v New Yorku rozhovor s Rudym Giulianim, kde nás začala pronásledovat policie, takže jsme byli nuceni New York urychleně opustit. Bylo to trochu o strach. Do Bílého domu jsem musela jít úplně sama, prokázat se svým vlastním pasem a občankou, bez Sashy, protože by někdo mohl pojmout podezření, že opravdu děláme to, co děláme. Že mám s Boratem cokoli společného, v té době nikdo netušil. Takže jsem se tam ocitla sama a předstírala, že jsem novinářka z druhého konce světa píšící pro pravicově konzervativní médium. Bylo to o strach, nemůžete u sebe mít telefon ani nic podobného, natož ochranku. Vzpomínám si, že jsem měla jen číslo na právníka, napsané na noze, a modlila se, aby všechno klaplo. A klaplo! Mám pocit, že když jste z něčeho opravdu nervózní, znamená to, že vám na tom záleží, a když za to nesete odpovědnost, tak to prostě uděláte, je to vaše povinnost. Zpětně se za to vlastně obdivuju, ale klidně bych do toho šla zase!

Nemám pocit, že by divadelní herci a herečky brali slávu jako něco podstatného. Netoužila jsem po ní, já jen od malička jen chtěla hrát postavy, které se chovají, vypadají a jsou úplně jiné než já. Právě to bylo na Boratovi skvělé, v tom filmu jsem se stala někým docela jiným. Když byl film konečně venku a já mohla zažít, jaké to je „být slavná“, nikdo mě ani nepoznával: měla jsem jiné vlasy, vypadala jsem jinak a také byla pandemie, všichni jsme nosili roušky, nebylo moc příležitostí k setkávání, všechno se dělo na Zoomu. To situaci dost ulehčilo. Mým cílem a prioritou bylo hlavně dál pracovat. Jasně, užít si všechno, co se v tu chvíli dělo, ale myslet o krok dopředu. Chcete dobře odvést vaši práci a posunout se k dalšímu projektu. Když se to celé odehrávalo – rozhovory, nominace – zrovna jsem v Anglii točila film V bublině, což mě, myslím, dobře uzemňovalo, protože jsem se soustředila jen na to, na čem jsem v danou chvíli dělala. Rovnováha mezi tím, že víte, že vás najali na projekt a promováním vaší předchozí práce, byla dobrá. A máte pravdu, vybírat si další projekty chytře je velmi důležité a já měla štěstí na dobrý tým. Myslím, že bychom měli mluvit o tom, co dělat dál, protože jakmile začnete spadat do jedné škatulky – komediální herečka, dramatická herečka, nebo akční hrdinka – špatně se té nálepky později zbavuje. Pro mě bylo důležité zkusit si aspoň jednu přímočarou komedii, protože ta zkušenost mi chyběla, hrála jsem vždycky spíše hutnější, dramatické role. Dotočila jsem V bublině a pak si zahrála v Hádej, kdo je vrah. Šlo sice o drsnou komedii společnosti A24, ale moje postava byla stydlivá, tichá a uzemněná, takže ta role působila nakonec dramaticky. No a hned po tom jsem točila další drama. Chtěla jsem míchat žánry, nezůstat v jedné škatulce, ale vyvíjet se. Myslím, že i přes to, že si my umělci myslíme, jak jsme jedineční, na konci dne toužíme po tom samém: chceme mít dlouhou „životnost“, schopnost neustále tvořit roztodivné postavy, ne jednu a tu samou pořád dokola. A pokud toho chceme dosáhnou, tak se musíme překonávat. Určitě nechci zabřednout ve stereotypu, stejně tak si nechci vybírat jen cestu snadných rolí. Mám pocit, že jakmile se jednou něco naučíte, je hodně jednoduché to začít opakovat. I za cenu toho, že teď budu znít jako hipík – nakonec to celé děláme pro publikum, pro ty, kdo se na nás budou dívat. Pokud máte fanoušky, lidi, kteří vás podporují, tak je chcete překvapovat a doručit jim něco, co nečekají. Přijde mi zajímavější lidem, kteří dokázali vaši předchozí práci ocenit, dopřát nové zážitky, myšlenky a emoce. Udělat něco, o čem jste netušili, že v sobě máte – třeba akční film, nic takového jsem nikdy nedělala, dokonce se na ně obvykle ani nedívám.

Zrovna nedávno jsem nad tím přemýšlela. Touhu zkoušet nové věci a být někým jiným jsem měla odjakživa. A jsem to já, kdo si zároveň buduje publikum, a aspoň někdo z něj na můj další film půjde, a pokud se mi povede doručit něco nového, nečekaného, je to pro ně dárek. Přemýšlet o tom jako o dárku pro diváctvo mi nakonec přijde moc hezké.

Ivanu Trump jsem si nastudovala a musím říct, že mě ohromila, nadchla a inspirovala. Slyšela jsem o ní samozřejmě už dříve, pravděpodobně v době prvního Trumpova prezidentského mandátu. Viděla jsem pár fotek, slyšela několik rozhovorů, ale co všechno měla v životě za sebou, jsem netušila. Čím víc jsem se toho dozvídala, tím víc mi připomínala mě samotnou. Studovala jsem její rozhovory, a abych řekla pravdu, úplně se do ní zamilovala, její osud je ohromující. Jistě, všichni jsme jen lidé a ukrýváme v sobě nejrůznější stránky a některé naše volby nejsou ty nejlepší. I u ní můžu najít hodně, co kritizovat, ale jsem k ní i v mnoha ohledech empatická. Podle mého byla v lecčem na svou dobu napřed: žena-šéfka, která si musela svou pozici vydobýt. Pocházela podobně jako já z východní Evropy – a ano, vím, že Československo se nedá úplně považovat za východní Evropu odkud jsem já, ale dost lidí na Západě tohle neví, pro mnoho Američanů je to od určitého místa prostě jedno. 

Právě! Ale fakt, že naše země sdílely komunistický prostor, všechny ty společné historické výzvy, mě k její postavě přiblížilo. Došlo mi, že toho máme hodně společného. Ona se soustředila na sport, já zase na hudbu. Navíc mám pocit, že jak Bulharsko, tak Československo mělo na tyto oblasti fondy, které je kdysi napomáhaly rozvíjet a šířit. Když jsem byla malá, snažila jsem se být co nejlepší – zpívala jsem a soutěžila na nejrůznějších evropských festivalech. Ona dělala to samé s lyžováním a plaváním, to byly její priority. Nakonec vyhrálo lyžování, díky němuž mohla režimu utéct. Moc dobře tomu rozumím a dokážu se s tím ztotožnit. Další věc je, že v nás tady vždycky budou vidět cizinky, ale je možné vytvořit si takovou osobnost, díky níž budete slyšet, bez ohledu na to, že vám lidé budou říkat, že vám nerozumí, protože neovládáte plynně jejich jazyk. Mám pocit, že se ve Státech snažila zapadnout opravdu hodně. Chtěla, aby jí lidé vnímali jako Američanku – i přes to, že jí záleželo na kořenech. To je zase něco, co s ní sdílím: chci sem zapadnout, ačkoli vím, že se mi to asi nikdy tak docela nepovede, a vždycky budu respektovat svoje kořeny a obdivovat místo odkud pocházím. Všichni tak nějak tušíme, že to, čeho lze dosáhnout, tady je nepoměrně větší – minimálně proto, že je to velká země. Takže ano – udělala jsem si poctivé rešerše a musím říct, že do jisté míry se dá Ivana Trump vnímat jako vzor.

Když jsme se poprvé potkali, byla jsem poměrně nervózní. Říkala jsem si, jestli ve mně vůbec Ivanu uvidí. V běžném životě skoro nenosím make-up, nechodím výrazně oblečená, nenačesávám se tak jako ona. A tak jsem se během dvou hodin pořádně namalovala a zvládla si udělat obrovské vlasy, jen abych mu dokázala, že tak můžu vypadat. Nakonec jsme mluvili především o nastavení mysli, kterým oplýváte, když jste z místa, jako bylo Československo, a když máte velké sny a velké ambice. Není to totiž jen o snech, ale především o ambicích. Sen se nemusí vyplnit, ale ambice? Když máte ambice, víte, že musíte dřít, abyste jim dostála, víte, že je možné dostat se tam, kam chcete. Mám pocit, že Ivana Trump byla velmi ambiciózní. A já taky. Chci makat, jak jen to jde, protože vím, že za mnou čeká někdo další, kdo by rád na moje místo (a za ním hned někdo další). Mám pocit, že to souvisí s tím, odkud pocházíme – víme, jak těžké je někam se dostat, a že je to možné jen do určité míry, a tak je třeba, abyste byli v tom, co děláte prostě nejlepší. To jsme řešili s Alim: americký sen a jeho odvrácenou stranu.
Co všechno jste ochotni obětovat, když chcete v životě něčeho dosáhnout? A taky co pro lidi, kteří nepocházejí z Ameriky, znamená láska. Je to čistě transakční záležitost, nebo to může být láska skutečná? Láska mezi Donaldem a Ivanou se dá jako transakce do jisté míry chápat, pro ni byla výhoda, že byl Američan, a pro něj, že byla krásná modelka. Já ovšem věřím, že tam byla skutečná vášeň, a jistým způsobem se ti dva v sobě odráželi, skoro, jako by se dívali do zrcadla. Mluvili jsme i o tom, že často hrála, jak je silná: dokázala si vždycky zachovat kamennou tvář, neusmívala se, rychle měnila nálady. A já tomu rozumím – musíte mít schopnost se adaptovat a být flexibilní, obzvlášť, když musíte pomáhat mámě a tátovi, protože jste se nenarodili do bohaté rodiny. Probírali jsme také, že nám přijde vážně vtipná, uměla být poměrně sarkastická, což obnášelo spoustu rovin. Náš přístup měl pomoct stvořit komplexní osobnost, takovou, co nemá jen andělskou, nebo ďábelskou stránku. Není to oběť, tou se může v jistých scénách stát, ale vidíme pak také, že i ona sama dokáže být zákeřná. Je to přeživší, ale vždycky otevřená, odvážná, ale také zranitelná. Je to o komplexnosti, o dualitě lidské nebo spíše ženské přirozenosti. Víte, jak se říká, že ženy jsou slabší než muži, protože jsou zranitelnější? Já mám naopak pocit, že když tu zranitelnost přijmete a dokážete nahlas říct, co cítíte, tkví v tom ta největší síla.

Určitě jsem se na ni napojila. Jsem si jistá, že jestli jednou někdo natočí film o mně, moje volby se hodně lidem také nebudou pozdávat. Chci si z té role odnést její sílu a fakt, že dokázala všechno překonat. Je pro mě důkazem ženské síly. I když se jí snažíte srazit na kolena, vždycky se zvedne, a je dokonce lepší verzí sebe sama, nikdy se nepřestane učit, nepřestane si užívat života. Je to prostě žena, co žila naplno. V jednom rozhovoru říkala: „Víte, já prostě žiju ráda. Miluju lásku, miluju jídlo, miluju tanec, miluju život.“ Co může být lepší než tohle? Vždyť ani nevíme, jestli budeme ještě zítra naživu. Nejlepší je zkusit si život užít a urvat z něj, co se dá.

Snažila jsem se napodobit ten její, který byl takový lehce vykloubený. Některé zvuky zněly téměř britsky, jindy zase velmi newyorsky. Je to mix evropské, britské a americké angličtiny. Myslím, že je o něco těžší, vytvořit si nový evropský přízvuk než neutralizovat ten americký. Spousta lidí si navíc myslí, že jde o východoevropanku, i když vím, že Československo leží ve střední Evropě. Ale protože šlo o zemi spadající za železnou oponu, mnoho lidí jí bere za východ. Každopádně některé zvuky znějí podobně. Vzpomínám si na scénu ze svatby, která se nakonec do finálního střihu nevešla. V ní telefonuje rodině, která nemohla přijet, a říká: „Miluju tě, mami, přála bych si, abys tu byla,“ a já se to snažila říct co nejlépe česky: mi-lu-ji-tě. V bulharštině to zní podobně, ale ta slova jsou kompletně jiná. Každopádně jsem se snažila zvukově jí napodobit, především specifické vyslovování „r“ a „v“, není to what, ale spíš takové wat. Je to jiné než bulharština nebo ruština, ty spolu nemají vůbec nic společného, ale když tady s mámou mluvíme bulharsky, všichni si myslí, že mluvíme rusky, což je nesmysl. Bylo nemírně zajímavé se toho v téhle oblasti naučit zase o něco víc. Víte, podle mého hlavně nelze nikoho napodobit na sto procent, je zbytečné snažit se dokonale zkopírovat jinou lidskou bytost, jsme až příliš jedineční. Ale když tvoříte postavu inspirovanou skutečným člověkem, je možné zachytit jeho esenci, pocity a emoce, které ten člověk vyzařuje, a předat je publiku. Nikdy se tím člověkem nestanu, není to dokument, ale chtěla jsem ji zobrazit s respektem a s úctou, protože šlo o pozoruhodnou ženu.

Náš tým čekal, že od něj nějaká reakce přijde. Já osobně prostě doufám, že se diváctvo na film podívá. Bavit se o něčem, co jste neviděli, nedává moc smysl. Můžete narazit na nejrůznější názory, udělat si o tom nějaký obrázek, ale za mě je důležité, když u toho něco cítíte, a to náš film, myslím, dělá velmi dobře. Není to karikatura, není to film o opulentním večírkování, nejde o snímek, který by kohokoli oslavoval, nebo hanil. Je to hluboká charakterová studie tří pozoruhodných postav s mnoha úrovněmi a hloubkami. Nikoho z nich si nelze bezpodmínečně zamilovat, ale ani nenávidět, ty postavy mají hloubku. Každopádně jsme trošku čekali, že z jeho strany na ten film reakce přijde. Jde o snímek o člověku, který je archetypem druhorozeného syna, jenž nemá důvěru a oporu v rodině, a tak si najde mentora, který v jeho potenciál plně věří. Je to film o archetypu upřímné ženy, která předběhla dobu, a nakonec je to také snímek o muži, který popírá celou svou existenci – byl žid, ale nehlásil se k tomu, byl gay, ale držel to v tajnosti a zároveň pracoval jako právník pro několik vlivných mafiánských rodin. Umíte si představit, co byl Roy Cohn za člověka? Archetyp někoho, kdo popírá sám sebe. Jak vidíte, nejde o snímek o stereotypech a konkrétních lidech, ale o studii lidských archetypů a já rozhodně doporučuju, abyste si na něj zašli, je to vážně dobrý film.

To je možné, myslím, že pocitově to zobrazení sedí přesně. Gabe (scénarista snímku Gabriel Sherman, pozn.red.) to postavil na množství informací, které se o něm dozvěděl – víte, jde o dobře vyrešeršovaný příběh, vše, co vidíte, prošlo důkladným ověřováním. Jistě, hrají to herci, nejde o dokument, ale stojí na faktech, a pokud má publikum pocit, že sleduje skutečného Donalda, Roye a Ivanu, pak je to správně a my odvedli dobrou práci.

Díky, že to zmiňujete. Už jen číst tu scénu, bylo poměrně stresující, být v té situaci celý natáčecí den a pak se na to ještě dívat taky. Nikdo takové věci nechce vidět, ale bohužel se to ve skutečném životě děje poměrně dost lidem a je dobré umět využít náš vliv k tomu, abychom poukázali na to, jak si v takové situaci říct o pomoc, jak se z takového prostředí dostat. Manipulace někdy může dosáhnout nečekaných úrovní a v momentě, kdy s tím druhým člověkem sdílíte všechno, včetně dětí, je velmi těžké odejít. Nevíte, kdy je ten správný čas, jak odejít, jestli není už moc pozdě. Ženy, které si něčím takovým projdou, jsou přeživší a postavit se zase na nohy chce velkou odvahu, stejně jako přijmout fakt, že to, v co jste věřili, už prostě neexistuje. Zvlášť pokud jste slíbili, že s tím člověkem prožijete celý život, a pak vidíte, jak se ve vleku nejrůznějších životních okolností mění. Ale to nemá být omluva pro žádný typ násilí – od toho slovního přes to domácí, emoční, narcistické až po to fyzické. Nic takového by se nemělo dít. Tehdy šlo o součást jejího příběhu, tohle byla její pravda a my to chtěli zobrazit s péčí a s rešeršemi v zádech, a dát si čas na to udělat to pořádně. Nechtěli jsme být příliš vulgární, ale ani vágní. Je tam tenká hranice, aby to nebylo příliš, o tom ten film není, ale pokud to jen naznačíte, nebude to správné k ženám, jako byla ona. Vyvážit to nebylo snadné a já doufám, že se nám to povedlo. Samozřejmě jsme měli koordinátora intimity i kaskadérského koordinátora, měli jsme čtené i klasické zkoušky, na místě byl Ali a šlo o uzavřený set. Takže z hereckého pohledu jsem to zase jako takovou výzvu nevnímala, jsem vytrénovaná divadelní herečka, nebojím se nahoty. Ale co se týče takové té emoční nahoty, to už byla výzva. Cítíte se zranitelně, odhaleně a je dobré mít kolem sebe v tu chvíli lidi, na něž se můžete spolehnout a Sebastian (Sebastian Stan ztvárnil ve filmu Donalda Trumpa, pozn.red.) byl výborný parťák. Byl opatrný a neustále se ujišťoval, jestli je všechno v pohodě. Byla to dobrá společná zkušenost a týmová práce.

Viděla jsem snímek Dívka s jehlicí – krásný film s dvěma výbornými herečkami v hlavních rolích, jde o velmi krásně natočenou polsko-dánskou koprodukci. Substance určitě patří k nové kinematografické vlně – je edgy, je šílená, provokativní a hlasitá a dost se mi líbila, ačkoli jsem na ni zaznamenala různorodé názory. A připomněla mi jiný canneský film, který se tam před pár lety promítal – Titan. A taky jsem velkou fanynkou režiséra Seana Bakera.