Demi Moore se vrátila: Horor Substance je hororová férie o strachu ze stárnutí

Už při světové premiéře na festivalu v Cannes si Substance nesla pověst filmového hitu, který musíte vidět. Kuloáry i médii se nesly zkazky o lidech omdlévajících v kinosálech i o neskutečném výkonu Demi Moore v titulní roli. V české festivalové premiéře se film představil publiku karlovarského filmového festivalu a ani zde nenechal nikoho chladným. Skvělá zpráva je, že už brzy bude v českých kinech a vy si ho rozhodně nenechte ujít. Jde o lahůdku, které plátno sluší a může se stát novodobou klasikou. Přívlastek „feministický body horor“ film dokonale vystihuje, je ovšem ve své stručnosti až příliš strohý, můžeme si pod ním představit kdeco. Jisté je, že to, co uvidíte, nebudete očekávat, ať už si o filmu dopředu zjistíte cokoli. Dosud internetem koloval jen krátký trailerový teaser. Ten vás ale na zážitek rozhodně nepřipraví. Na druhou stranu doporučuji si o filmu nic moc nezjišťovat, protože jen tak si dokonale vychutnáte horskou dráhu jménem Substance. Ale nebojte se, budete se i smát.

Stárnoucí herečka Elisabeth Sparkle je hvězda. V dokonale padnoucích kostýmcích od Ferragama, s kabelkami Valentino a Louis Vuitton, v podpatcích od Louboutina den co den probouzí televizní diváky po celé Americe v legínách a bodýčku svou fitness rutinou. Ovšem s úderem jejích padesátých narozenin se zdá, jako by se všechno změnilo: Z minuty na minutu je prostě a jednoduše pro šoubyznysovou mašinérii v čele se stárnoucími bílými muži v legračně barevných oblecích, v nichž vypadají jako jakýsi hollywoodský Ivan Jonák, stará a nepoužitelná. Shodou náhod, které ovšem ve filmech neexistují, se dostane k „zázračnému“ start-upu, který jí slibuje cosi jako věčné mládí: novou, mladší, a tak nějak ve všech ohledech „dokonalejší“ verzi sebe sama (v podání Margaret Qualley). Podmínkou je ovšem pár pravidel, která je třeba dodržovat. Že mají tato „kouzla“ svoji spotřební lhůtu, víme už ostatně od dob Fausta nebo Popelky, která s úderem půlnoci musí ze svého vysněného života mezi šlechtou zmizet, než se jí kočár promění zpět na obyčejnou dýni. Vedlejší účinky start-upu Substance, jehož produkty uživatelům chodí v podobě precizně nadesignovaných mystery boxů, jsou ale přece jen o něco horší, než když se drožka promění v tykev. A my tak můžeme sledovat morbidní šílenství, které tato smlouva s ďáblem o věčné mládí rozehraje. Některé fatální důsledky si můžete domyslet, jiné čekat nebudete (a já vám je rozhodně nebudu prozrazovat).

Volba Demi Moore pro roli Elisabeth jistě nebyla náhodná. Nelze se ubránit pocitu, že jí coby starší hvězdě stříbrného plátna byla psaná na míru. Snímek se mimo jiné dotýká tématu stárnoucích hereček, které v jistou dobu mizí. Až donedávna pro ně totiž prostě a jednoduše nebyly role. Mezi mladými archetypy femmes fatales nebo holek odvedle a rolemi nejrůznějších dobráckých matek, které se pro herečky otvíraly s dosažením čtyřicítky, zela propast, která se začala plnit až v posledních letech s tím, jak se do tvorby Hollywoodu začaly propisovat společenské debaty zohledňující feministické perspektivy. Substance je přepálený komentář nejen k poměrům v hollywoodské továrně na sny, ale našeho společenského nastavení, které odměňuje ženy za jejich fyzické kvality. Ženská těla prostě nesmějí stárnout nebo se jakkoli odchylně fyzicky projevit, navíc jsou podrobena pravidlům, která jim nastavili muži. Substance v přehnaně saturovaných barvách a v přepálené stylizaci vycházející z estetiky osmdesátkového aerobiku podle Jane Fonda nebo videoklipu Call on me od Erika Prydze ukazuje, za co jsme zvyklí ženy chválit a odměňovat: za dokonalé tělo, nonstop úsměv a mile nekonfliktní povahu štěňátka ochotného kdykoli s kýmkoli flirtovat. Tato glamorizovaná stylizace slouží jako kontrapunkt ke groteskně vyobrazeným vedlejším účinkům látky zvané Substance, které nejsou ničím jiným než našim ženským strachem stárnout. Právě ten je hnacím motorem hrdinky v podání Moore. Ta šla doslova s kůží na trh, film ukazuje její nahé tělo snad ze všech úhlů a ženský strach z prvních i pokročilých vrásek a povislé kůže stupňuje film do neúnosnosti, která končí neskutečnou goreovou férií, z ní vás vysvobodí až toužebně očekávaný konec, u kterého se, troufám si říct, pořádně rozesmějete. Je to úleva, ale jen krátkodobá. Ostatně, kdo z nás si někdy při pohledu do zrcadla nepomyslel, že by dal cokoli za to, kdyby nezestárl? Režisérka Coralie Fargeat tyto strachy vzala, stvořila z nich monstrum a nejspíš i novodobou feministickou klasiku, u které vám bude fyzicky nepříjemně, ale rozhodně si ji nesmíte nechat ujít.