Být slušná je břemeno. Dokument Prezidentka citlivě ukazuje esenci ženské síly

„Nedovolím na Slovensku jediného migranta! Nebudu do veřejné diskuze vnášet polarizující témata jako registrované partnerství! Každý náš důchodce musí dostávat alespoň 500 euro!“ vykřikují populistická hesla v úvodní scéně dokumentárního snímku Prezidentka muži, kteří se před pěti lety utkali o post hlavy státu se Zuzanou Čaputovou. Ta mezi účastníky předvolební debaty promlouvá jako poslední a mírným, ale pevným tónem říká: „Přála bych, aby naše země po pěti letech byla zemí lidí, kteří více věří svým politikům i sobě navzájem. A abychom se stali zemí zralých lidí.“ Zdánlivě banální prohlášení během pár vteřin ukazuje nejen, proč Čaputová volby nakonec vyhrála, ale i čím si v roli slovenské prezidentky vysloužila mezinárodní úctu a obdiv. S termíny jako slušnost, morálka a zodpovědnost šermuje téměř každý, nejen veřejně činný člověk. Pro ni to ale nejsou prázdná slova.

To především se snaží zvýraznit časosběrný dokument Marka Šulíka, který Čaputovou sledoval od jejího zvolení až do oznámení, že se o mandát ve druhém období ucházet nebude. Tvůrce nezapírá, že Čaputové fandí, není to ale na škodu. Dokumentarista není novinář, jeho úkolem není hledat senzace, nebo dokonce vytvářet umělá dramata. Je především pozorovatelem — a Šulík bývalou slovenskou prezidentku, vůbec první ženu v této funkci, sleduje s citem a empatií. Je jí nablízku, ale umí se držet i v pozadí a kombinuje letmé pohledy do zákulisí s jednoduchými rozhovory s hlavní aktérkou. Ta se nebojí být otevřená. Řídí se svým svědomím, a to je čisté. Výsledné sdělení je jasné: není logický důvod pro to, aby Čaputové nefandili všichni. Minimálně v osobní rovině.

Čaputová do funkce nastupuje s viditelným optimismem a elánem. Skutečně věří, že může pro svou zemi udělat mnoho dobrého, a to přesto, že ji zdědila ve stavu rozkladu. V průběhu pěti let čelí zásadním událostem, z nichž některé jsou bezprecedentní. Hned začátek její vlády je poznamenán vyšetřováním nájemné vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky, které odhalilo vazby mafie s vysoce postavenými slovenskými politiky včetně současného premiéra země Roberta Fica. V prvních parlamentních volbách po svém zvolení zase řeší možnost, že sestavením vlády bude muset pověřit buď člověka s vazbami na organizovaný zločin, pravicového extrémistu, anebo muže vyšetřovaného pro daňový podvod. V rychlém sledu pak přichází pandemie covidu, ruská invaze na Ukrajinu a vražda Juraje a Matúše před bratislavským klubem Tepláreň. 

Zuzana Čaputová si pod tíhou všeho drží důstojnost i vlastní integritu, ale jak snímek ubíhá, postupný úbytek sil a vůle je na ní znát. V soukromí totiž řeší vážnou nemoc dcery a smrt otce, která přišla během návštěvy papeže Františka. Útoky ze strany jejích politických odpůrců, ale i veřejnosti nabírají na četnosti i agresivitě — na druhé straně pak stojí její příznivci, kteří jí sice vyjadřují podporu, ale zároveň na ni kladou tíhu v podobě až zoufalých proseb, aby to vydržela, protože bez ní se demokracie v zemi zhroutí. Pro jednoho člověka je to obrovská nálož a výsledné rozhodnutí znovu nekandidovat se tak jeví nejen jako něco logického, ale jako něco, co klidně mohlo přijít dřív a nikdo by se nemohl zlobit. V tom kontextu ve filmu pak obzvlášť silně vyznívá prohlášení právě hlavy církve, když v rámci proslovu k celému Slovensku říká: „Jsme křehcí a potřebujeme péči druhých“.

Svou prezidentskou roli Čaputová zvládla skvěle a dokument o ní nevtíravě, ale srozumitelně ukazuje, proč potřebujeme více žen v politice – stejně jako to, proč jich v politice už dávno víc nepůsobí. Prezidentka i od svých poradců, i když v dobré víře, poslouchá, že je příliš kategorická, že by měla být mírnější, diplomatičtější. V první třetině filmu Čaputová přiznává, že kandidaturu vnímá i jako svého druhu osobní experiment: chce se rozvíjet v rámci vládnoucí pozice, protože pro osobní rozvoj představuje specifickou zátěž, a naopak vnímá nikdy nekončící práci sama na sobě jako nezbytnou součást vedení. Prezidentská funkce pro ni není kariérní metou nebo prostředkem k prosazování skrytých zájmů, ale bytostně osobní věc představující hlavně zodpovědnost. I proto si z ní každá další rána, ať už zasazená celé zemi, nebo přímo jí a její rodině, kousek ukrajuje, až na konci zbývá jediná možnost.

Když mluvíme o tom, proč není více žen ve veřejném prostoru, často se objevuje argument, že na to prostě nemají. Problém ale netkví ve slabých ženách — protože Čaputová je vše, jen ne slabá. Problém je v nastavení systému, který empatii, citlivost a slušnost vnímá jako typicky ženské vlastnosti. A protože ženy byly historicky chápány jako slabší pohlaví, tyto vlastnosti ve hře mužů, kterou politika dosud vždy byla, nemají místo. Příběh Čaputové tak, jak je zachycen v dokumentu Prezidentka, by nás ale měl vést minimálně k zamyšlení, zda bychom místo odrazování a ničení těch, kdo je v politice prosazují, neměli změnit právě systém.

Být vulgární, vyhrožovat, prostřednictvím populismu útočit na nejnižší lidské pudy a zneužívat špatné sociální situace některých skupin obyvatel je snadné. Muži jako Robert Fico řeknou cokoliv, aby se udrželi u koryta — a přímo na Ficově příkladu je navíc v rámci dění na Slovensku v posledních měsících vidět, že motivací je pro ně vždy vlastní prospěch, nikoliv služba lidu. Skutečná síla vůdce země ovšem spočívá ve schopnosti sebereflexe a v umění říct dost. Ve filmu v prvním plánu sledujeme mentální souboj inteligentní ženy se stádem buranů, v tom druhém ale vidíme probíhající úsilí o komplexnější změnu světa, která, pokud se povede, by měla nejen do politiky přivést více Čaputových a méně Ficů.

Prezidentka na letošním festivalu v Jihlavě získala cenu Opus Bonum pro nejlepší mezinárodní dokument a do tuzemských kin vstoupí 14. listopadu 2024. Právě pro české diváky může být cennou podívanou — není totiž nepředstavitelné, že bychom se v příštích letech mohli dostat do podobné situace, v jaké se právě teď nachází naši nejbližší sousedé. Vedle Roberta Fica, který jako první čelný politik země Evropské unie a Severoatlantické aliance vystoupil v propagandistickém pořadu ruské moderátorky Olgy Skabejevové 60 minut, aby projevil ochotu jednat s Vladimirem Putinem, působí lidé jako Andrej Babiš nebo Tomio Okamura spíš jako legrační postavičky; malí kluci přetahující se na pískovišti o bábovky. Ale právě jejich dosavadní působení v české politice ukázalo, že hranice mezi moderním západním světem a divočinou je u nás tenká. Zároveň umetlo pohodlnou cestičku někomu, kdo teprve, možná už brzy, přijde a z koho nám do smíchu nebude.