Filmy
Foto: Dawson Films
Foto: Dawson Films
Jiří Mádl: Shovívavost trauma minulosti nevyřeší, musíme být nekompromisní
Kateřina Špičáková22. 8. 2024
Historický film Vlny českou společností rezonuje už od uvedení na festivalu v Karlových Varech. 15. srpna vstoupil do kinodistribuce. Jeho režisér Jiří Mádl v rozhovoru pro Vogue CS vysvětlil, jak promlouvá k mladé generaci a proč je pro něj důležitý tvrdý postoj k akcím minulého režimu.
Foto: Dawson Films
Tomáš Maštalír, Vojtěch Vodochodský a Jiří Mádl při natáčení filmu Vlny
V rozhovoru s Jonášem Zbořilem ze Seznam Zpráv jste mluvil o tom, že pro vás natáčení Vln bylo velmi náročné. Zmínil jste prášky na spaní i terapii. Zaujalo mě, že o svém psychickém zdraví mluvíte velmi otevřeně, není to úplně běžné…
V mém světě to běžná věc je – skoro jako nákup bot nebo čištění zubů. Na terapii chodím asi čtyři roky, původní motivací začít pro mě byly problémy se spánkem. V jejím průběhu jsem samozřejmě začal odkrývat další věci. To vnímám jako jeden z největších benefitů terapie obecně, totiž že člověk ze začátku nechápe souvislosti, jde tam s nějakými menšími obtížemi, a nakonec zjistí, že má v sobě bohatý vnitřní život, který je třeba znát. Myslím, že terapie je základem spousty dobrých věcí, ke kterým jsem v životě došel. Pomáhá mi se stresem, pomáhá mi v herecké i režijní tvorbě, je pro mě hodně důležitá.
Ono se říká, že mileniálové, a specificky muži, svoji psychiku řeší víc než předchozí generace.
Já si dokonce myslím, že jsou muži z mileniálské generace po psychické stránce nejzdravější. Zdá se mi, že ti před námi už příliš uvěřili ve vlastní unikátnost, my to máme tak napůl. Chápeme třeba, co naši rodiče dělali špatně a co my chceme dělat jinak, ale zároveň víme, že svět není o nás, že jsme v něm malí. Otázka mužství mě hrozně zajímá už jen proto, že maskulinita teď prochází proměnou, a zároveň vlastně ne. Nikdy jsem nebyl typický tlupoidní muž, celomužské kolektivy mi přijdou otravné, nudím se v nich, ovšem muži mileniálové se podle mě povedli. Ale to nám řeknou až naše děti, jestli to tak opravdu je.
Foto: Dawson Films
Film Vlny
Teď jste natočil film, který se tematicky hodně týká právě našich rodičů, zároveň se mi ale zdá, že v něm chcete oslovovat i současné mladé publikum. Je pro vás komunikace s ním důležitá?
Jsem s mladou generací ve své práci od začátku a vlastně pořád hodně v kontaktu. Nebyl to plán, prostě to tak vyšlo, ale hodně na ni myslím a mám dojem, že jí docela rozumím. Má to určité limity, TikTok nemám a nikdy mít nebudu, založit si Instagram mi trvalo hodně dlouho. Ale když se obrátíme do historie, je jasné, že obrovskou hybnou sílu vždy měly dvě skupiny: umělci a mladá inteligence. Režimy se jich právem hodně bály, proto je ponižovaly. Vlny začínají scénou, která ukazuje události spojené se studentským protestem Chceme světlo, který reagoval na výpadky elektřiny na strahovských kolejích. Studenti žili ve tmě a v zimě, netopilo se a nakonec to odmítli dál snášet. Přestože je politika třeba nezajímala, v momentě, kdy to začali řešit, se to změnilo. Politika je všechno, co děláme. Musí nás zajímat.
Českých filmů a seriálů tematizujících události komunistického režimu u nás vzniká spousta a diváci obecně tady teď do kin moc nechodí. Co je podle vás přesvědčí jít zrovna na váš film?
V českých filmech je cítit jistý povahový rys, označil bych ho skoro až za národní, o kterém se málo mluví, a sice tendence být k věcem shovívaví. Shovívavost je v nás určitě proto, že jsme k ní byli dotlačeni, abychom byli vůbec schopni unést události minulého století, které k nám bylo velmi kruté. Druhá světová válka a čtyřicet let komunismu tuhle zemi zastavily, trauma z toho je velké a pořád si ho neseme. Podle mě ale shovívavost není správná cesta, jak ho vyřešit. Proto ve Vlnách už od úvodní scény přistupujeme k tématu velmi zostra a vůči akcím tehdejšího režimu jsme nekompromisní. Je to dynamická expozice, kterou jsme chtěli divákům dát důvod, aby snímek viděli na velkém plátně. Chápu, proč se lidé odnaučili chodit do kina – spoustu filmů stačí vidět doma na počítači, a když už se objeví něco výpravného a efektního, jsou to marvelovky nebo akční snímky, ne příběhy o naší minulosti. Proto jsme to ve Vlnách propojili a i díky tomu je styl našeho filmu hodně moderní.
1 / 4
Vojtěch Vodochodský a Jiří Mádl
Ve Vlnách je řada zjevných paralel se současností. Mě nejvíc zaujala scéna, v níž si Milan Weiner pozve do živého vysílání nespokojeného posluchače, komunistu. Ve chvíli, kdy na něj novinář vytáhne argumenty, muž nedokáže reagovat, uhýbá, obviňuje ho z manipulace. Takto dnes vypadá běžná interakce v online diskuzích, třeba na sociální síti X.
Doplním, že řada paralel se současností, které ve Vlnách diváci mohou vnímat, nebyla plánovaná, protože jsem film začal psát už v roce 2012. Ale zrovna tohle záměr byl, máte pravdu. Fascinuje mě obrovská nenávist na sociálních sítích, to sebevědomí a odvaha říkat hlouposti. Vzpomínám na konkrétní kauzu muže z Teplic, který v komentářích na Facebooku posílal prvňáčky do plynu. Tehdy za ním jela Česká televize kvůli reportáži. On to netušil, podle mě si myslel, že za ním přijela Pošta pro tebe, takže se postavil před kameru, upravil si vlasy – a pak zjistil, o co opravdu jde. Přesně takové momenty mě zajímají. Když je člověk odvážný v anonymitě internetu, ať ukáže stejnou odvahu i v přímé konfrontaci.
1 / 6
Film Vlny