Nic dívčího mi není cizí. Estetika Sofie Coppoly určuje současné trendy

Být jemná, půvabná, zábavná, chápavá, pečující, záhadná a nedostupná, mytická a přitom zůstat živoucí bytostí s vlastními zájmy, povahovými rysy i chybami. Prožívat velká a malá trápení, čelit nebezpečí světa, stejně jako osamělosti. Být dívkou dospívající v ženu znamená komplexní balíček silných zkušeností, prožitků a emocí. Režisérka Sofia Coppola to chápe, a proto o tom už od konce 90. let točí filmy: empatické, promyšlené a vizuálně dokonalé. Její nejnovější snímek, životopisná Priscilla, vstupuje 30. května do českých kin. Je to obraz nezdravého vztahu mezi citově nevyrovnaným mužem výbušné povahy s partnerkou o deset let mladší, v mnohém nezkušenou a naivní, která je nucena hrát roli panenky a jen těžko hledá cestu ven z luxusního žaláře do samostatné dospělosti. V kontextu Coppoliny tvorby přináší Priscilla jednu z nejtemnějších atmosfér. Pro ni typické motivy a okamžitě rozpoznatelný rukopis se ale nemění, jen získávají na síle spolu s tím, jak se mění přístup celé společnosti k údělu ženy.

Dcera kultovního filmaře se na vlastní režijní dráhu vydala v roce 1999 adaptací stejnojmenné knihy Smrt panen. Tragický příběh sester Lisbonových zahalila do melancholického oparu a vypráví ho prostřednictvím vzpomínek několika mužů, pro něž byly Therese, Mary, Bonnie, Lux a Cecilia v dětství předměty veškerých jejich tužeb a fantazií. Coppola se rozhodla předlohu převést na plátno během studia umění na The California Institute of the Arts částečně proto, že jí v kinematografii chyběla věrná reprezentace dospívajících dívek. Zároveň ale měla po přečtení knihy jasnou představu, jak by měl svět sester Lisbonových vypadat. Přivedlo ji k ní i setkání s Kirsten Dunst, která ve filmu ztvárnila Lux Lisbon a posléze se stala režisérčinou múzou a dvorní herečkou.

Coppola si k práci na filmu přizvala tehdy rovněž začínající kostýmní výtvarnici Nancy Steiner, která sestry Lisbonovy oblékla do světlých letních šatů posetých mašličkami a drobným květinovým vzorem. Obula jim k tomu sportovní tenisky i panenkovské střevíčky a vlasy jim nechala svobodně vlát v teplém vánku letních večerů. Chlapecký sen, který se s tragickým závěrem mění ve fever dream, osciluje v barevné paletě mezi modrou, fialovou a růžovou – odstíny prvních dívčích líčidel. Cílem režisérky i kostymérky bylo vytvořit ústředním hrdinkám image, která bude módní, ale zároveň uvěřitelná, odpovídající striktně katolickému prostředí, v němž Lisbonovy dívky žijí.

Výtvarně křehký styl Sofie Coppoly je uchvacující, nikdy by ale nefungoval tak dobře, kdyby perfektně nedokresloval příběhy jejích hrdinů; zpravidla tedy hrdinek, vytržených z bezpečných prostředí a vržených do neznáma. Taková je i její Marie Antoinetta. Historický velkofilm z roku 2006 znamenal pro Sofii Coppolu první práci s velkým rozpočtem, ani jemu navzdory ale nezanevřela na sebe samu. Snímek, který byl v době uvedení kritizován nejen pro způsob, jakým příběh proslulé francouzské královny vypráví, ale také pro výraznou stylizaci, je dnes kultovní záležitostí. Svůj podíl na tom má svižný poprockový soundtrack, stejně jako ikonický záběr na tenisky Converse, které se mihnou mezi luxusními pantoflíčky.

Oscarová kostýmní výtvarnice Milena Canonero pro snímek navrhla 170 velkolepých rób, z nichž jen stovka patřila představitelce titulní role Kirsten Dunst. Vycházela z historických střihů, v detailech si ale dovolila kreativní invenci, a tak Antoinetta například na krku nenosí těžké diamantové náhrdelníky, jak bylo tehdy u žen v jejím postavení zvykem, ale jednoduchou pudrovou stuhu. I v tomto snímku hrají významnou roli květiny, ptáčci a další přírodní motivy, stejně jako pastelové odstíny růžové, modré a béžové. Některé obrazy ve filmu byly přímo inspirovány dílem Guye Bourdina. Marie Antoinetta milovala módní trendy a Coppola dala svým pojetím jejího životopisu jasně najevo, že právě móda je nesmírně důležitou součástí jejích filmů, že kostýmy a narativ jdou ruku v ruce a nepouštějí se. Teď se jí to vrací zpátky: současný trend coquette aesthetic, který bývá spojován třeba se zpěvačkou Lanou Del Rey a s nímž pracují třeba návrhářky Simone Rocha nebo Sandy Liang, vychází právě z vizuální identity téměř dvacet let starého snímku.

Pro dospívající dívky, věčný objekt Coppolina zájmu, je totiž móda a styl také zásadní. Ať už se pomocí drahého značkového oblečení snažíte zapadnout do party, nebo naopak trpíte tím, že si vytoužené kousky nemůžete dovolit, případně skrze osobité modely vyjadřujete svoji identitu nezapadající do mainstreamu. Pro puberťáky je to obří téma. Coppola se do toho doslovně ponořila ve filmu Bling Ring: Jako VIPky. Ten je inspirován skutečným příběhem party teenagerů, kteří se na sociálních sítích snažili sledovat, kdy celebrity nejsou doma, pak se k nim vloupávali a kradli v jejich luxusních šatnících. Režisérka si o kauze přečetla v novinách v roce 2010, film vznikl o tři roky později a kromě touhy ochutnat realitu života slavných v něm autorka vizionářsky tematizuje, jak se s nástupem digitální éry proměňuje nejen záběr lidí, na které musí průměrný teenager udělat dojem (respektive si to myslí), ale především nároky na to, co to znamená být cool.

Snímek byl zároveň druhou spoluprací Sofie Coppoly s kostýmní designérkou Stacey Battat, s níž režisérka od té doby pracovala několikrát. Mimo jiné na snímku Oklamaný, který je stejně jako Smrt panen adaptací literárního díla, jež se převedení na plátno už jednou dočkalo. Coppola se ale ve svém pojetí rozhodla příběh těžce zraněného zběha, který během americké občanské války uteče z fronty a nejisté útočiště najde v dívčím internátu, vyprávět po svém: tedy nikoliv z vojákova pohledu, ale optikou skupiny izolovaně žijících žen, jež se nepřátelského důstojníka s nedůvěrou ujmou v aktu křesťanského milosrdenství. 

Coppola v tomto jižanském hororu posouvá svoje girlhood motivy dál, do temnějších vod, a pracuje nejen s dívkou v rozpuku, která sotva poznává základy vlastní sexuality (Elle Fanning), ale naopak i s ženou ve zralém věku, která v sobě veškerou fyzickou vášeň potlačila, nicméně po setkání s mužem se dlouhé roky odmítané pocity derou nelítostně na povrch (hraje ji opět Kirsten Dunst). Prudérní naškrobené límce cudných bílých šatů jsou přes den pevně uvázané decentními pentlemi, dokonale upravené, aby se pod rouškou noci rozvazovaly pod návaly dosud nepoznaných pocitů.

Naopak svazující jsou modely, které na základě módních časopisů ze 60. let Battat navrhla právě pro Priscillu. Ta začíná jako čtrnáctiletá školačka v široké skládané sukni a praktickém propínacím svetříku, aby se postupně měnila v dospělou ženu, respektive v představu dospělé ženy podle Elvise. Ten ji přemluví, aby si obarvila vlasy natmavo, začala si malovat výrazné oční linky, nosila vysoké podpatky a rozevlátou školní uniformu vyměnila za upnuté pouzdrové šaty s minimem vzorů, protože vzory on nemá rád. Svatební šaty, které ve filmu Priscilla (hraje ji Cailee Speany) oblékne ve zlomovém momentě vztahu s Elvisem, nicméně kostýmní výtvarnice svěřila Chanelu. Ne proto, že by se skutečná Priscilla vdávala v haute couture, ale protože Battat se to zdálo adekvátní. Svatební oblek pro představitele Presleyho, Jacoba Elordiho, naopak vytvořil Valentino.

Symbolika šatníku filmové Priscilly je jasná a zdrcující. V době, kdy je zavřená sama v Gracelandu, zatímco její milý koncertuje, natáčí a vesele si užívá s hereckými kolegyněmi, Priscilla se bosá brodí drahými růžovými koberci s vysokým vlasem – úplně jako zvířecí mazlíček v pohodlném pelíšku, který věrně čeká na svého pána. Jak ale vedle něj vyrůstá, učí se pracovat s Elvisovými vrtochy a nebrat ho tak vážně, začínají se v jejích outfitech objevovat trendy barvy jako mechově zelená v kombinaci se zlatou, levandulová nebo hnědá, kterou, jak zazní v jedné části filmu, její osudový muž přímo nesnáší. Ze všech filmových hrdinek Sofie Coppoly právě Priscilla jako jediná podnikne cestu do dospělosti úspěšně, přerod z dívky v ženu zvládne, ačkoliv rozhodně ne bez újmy, a otevře si tak cestu ke svobodnému životu.

Je to jediný logický vývoj nejen pro ni, ale i pro tvorbu americké režisérky, která dodala relevanci všemu holčičímu. Popularita nestárnoucí dívenky Taylor Swift nebo třeba i milostných eskapád členů rodiny Bridgertonových by nebyla tak velká, kdyby jejich základní stavební kámen, schopnost estetizovat dívčí životní zkušenost tak, aby neztratila na uvěřitelnosti, nepoložila právě Coppola. Z cesty, kterou prošlapala, mimochodem těží i Greta Gerwig, duchovní matka diváckého hitu Barbie, jenž v roce 2023 vnesl základy feminismu do popové kinematografie a díky jehož úspěchu si zase Coppola mohla dovolit natočit film, který otevřeně kritizuje krále rokenrolu za jeho přístup k ženám, respektive jedné ženě. Kruh se uzavírá.