Velký holky to chtěj taky. Babygirl funguje lépe na sociálních sítích než v kině

Současný it boy v jedné z hlavních rolí. Stylizované scény, ze kterých se dají dobře stříhat podmanivá krátká videa na TikTok. Jejich součástí je buď výrazná sexuální scéna, nebo (polo)nahá taneční scéna – nebo obojí. Pozapomenutá retro hudební pecka jako vlajková loď soundtracku. Filmoví producenti jsou si dobře vědomi, že před sebou mají novou generaci diváctva. Generaci, která vyrostla v úplně jiném přístupu ke konzumování mediálního obsah než generace předchozí. Generaci, jejíž pozornost funguje jinak, která oceňuje jiný způsob zobrazování určitých témat a jevů a na niž platí jiný typ propagace.

V rámci mainstreamové produkce tak čím dál častěji budou vznikat filmy jako Saltburn režisérky Emerald Fennell z roku 2023 nebo novinka režisérky Haliny Reijn, erotický thriller Babygirl. Jejich existenci budeme díky sociálním sítím registrovat dlouhé měsíce před premiérou. Pod vlivem této jejich virality na ně budeme natěšeně chodit do kin, abychom zjistili, že obsahují v podstatě jen to, co už jsme viděli na internetu. A že se tyto známé, atraktivní obrazy nikdo moc nepokouší spojit dohromady tak, jak jsme na to u standardního filmového díla zvyklí. Je to prostě nový formát. Otázkou je, zda s ním tvůrci umějí pracovat tak, aby fungoval. V případě Babygirl spíš ne. 

Halina Reijn je holandská herečka a spisovatelka, která se před několika lety uvedla dramatem Instinkt také jako režisérka. Babygirl s Nicole Kidman a Harrisem Dickinsonem je jejím třetím celovečerním snímkem a zároveň prvním titulem, ve kterém figurovala také jako producentka a scenáristka. Vypráví příběh Romy (Kidman), ředitelky úspěšné firmy a matky dvou dospívajících dcer, téměř dvacet let provdané za divadelního režiséra Jacoba (Antonio Banderas). Zatímco v práci i v roli matriarchy je Romy zvyklá fungovat jako tradiční girlboss, která má vše pod kontrolou a o všechno a všechny se postará, v jádru touží po určitém specifickém sexuálním prožitku, který si se svým manželem dopřát nemůže. Když se seznámí s mladým stážistou Samuelem (Dickinson), naváže s ním intimní vztah, ve kterém si své tajné touhy může splnit.

Babygirl rozhodně není milostný příběh. Není to dokonce ani příběh o vztahu mezi ženou ve středním věku a mladším mužem. Skutečně je to příběh Romy – ženy, která, ač žije ve větším, luxusnějším bytě a nosí lepší, dražší oblečení, se velmi podobá mnoha svým vrstevnicím. Tak dlouho funguje v rámci pevně vytyčených, omezených rolí, jež společnost ženám nabízí, až v nich rozpustí své autentické já. Romy je prokazatelně úspěšná v pracovní i osobní rovině, působí sebevědomě a zdánlivě svírá otěže světa kolem sebe pevně v rukou. Uvnitř je ale extrémně nejistá a křehká. Udržet si navenek zcela odlišnou image ji stojí mnoho.

Výměnou za dokonalý život nemůže mít jednu věc, kterou celý život chce – sexuální vztah s dominantně-submisivní dynamikou, a spolu s tím konečně také orgasmus. Bojí se říct si o to, explicitně se stydí, považuje samu sebe za nenormální a svoji touhu nazývá úchylkou. Je to zvláštní, protože zrovna tento kink patří k těm běžnějším. Reijn nejprve naznačuje, že pocit studu u Romy souvisí s traumatem z dětství, v jednom ze zlomových bodů příběhu ale protagonistka sama připustí, že je prostě taková, že je to její přirozenost. Spolu s tímto poznáním ovšem hanba nemizí. 

Nejde tolik konkrétně o to, že si Romy přeje, aby ji aspoň jednou někdo v ložnici uvázal na řetěz, ve skutečnosti jde o možnost se z pomyslného řetězu na chvíli vyvázat. Nebýt perfektní manželkou a matkou a dokonalým, inspirativním vzorem mladším kolegyním. Jde o odvahu přiznat, že ačkoliv má veškerá možná privilegia, není spokojená, i když by podle obecně uznávaných měřítek měla být. O odvahu se uvolnit, chvíli se chovat sobecky, myslet na sebe. To se ženám neodpouští.

Babygirl má mnoho společného s loňským hitem Substance režisérky Coralie Fargeat. Oba filmy se dotýkají důležitých témat souvisejících s ženskou životní zkušeností, o nichž se dosud buď moc netočilo, nebo se o nich netočilo přímočaře. Zatímco Substance se zabývá ženským stárnutím, Babygirl rozebírá ženskou sexualitu, která ještě poměrně nedávno patřila mezi společenská tabu. Navíc jde o intimitu ženy ve zralém věku, což je v kontextu popkultury ještě výjimečnější námět. A stejně jako Substance, i Babygirl je hodně tělesná. 

Nicole Kidman předvádí jeden z nejlepších výkonů své kariéry. Silně jej podporují sugestivní záběry jejích kostnatých kolenou vyčuhujících zpod dokonale uhlazené pouzdrové sukně, přiznaně vybotoxovaného očního okolí i extrémně štíhlých rukou, na nichž vedle vystupujících žil září také pigmentové skvrny. Intimní scény mezi Kidman a Dickinsonem pak poměrně dobře balancují mezi něčím, co je sexy, a zároveň úměrně trapné situaci, v níž dva lidé přesně nevědí, co dělají – vědí jen, že to chtějí dělat.

O atraktivní atmosféru, chytré nápady a kritické komentáře popisující realitu života (alespoň některých) žen ve věkové kolonce 50+ v Babygirl nouze není. Přese všechno, co se Reijn snažila do filmu vměstnat, to ale nefunguje dohromady. Chytré nápady jsou nedotažené; režisérka se zarputile bojí jít k jádru věci, a tak film ve svých sděleních většinu stopáže jen neuspokojivě klouže po povrchu. Kritické komentáře jsou příliš okaté, paradoxně o to méně úderné. A atmosféra není tak vzrušující a hutná, jak by si erotický thriller zasloužil.

Částečně je to tím, že ač jsou témata snímku sama o sobě silná, Reijn v jejich zpracování až příliš spoléhá na přítomnost osobní zkušenosti. Pokud jste žena jako Romy, dokážete k ní přilnout a skutečně s ní soucítit. Pokud nejste žena jako Romy, nemáte šanci se na protagonistku napojit. V podstatě nic o ní nevíte. A vzhledem k tomu, že nic nevíte ani o žádné z dalších postav ve filmu, je to problém. Babygirl je, stejně jako Saltburn, ukázkou titulu, který velmi řeší, co říká, už ale vůbec ne, jak to říká. Na rozdíl od Saltburnu se ovšem Babygirl navíc ani neumí rozhodnout, koho chce oslovovat.

Romy stojí mezi svým manželem – chlapíkem ze staré školy, který není despotický, chladný ani špatný nebo zlý, prostě jen spoustě věcem nerozumí, a milencem, který představuje nový typ muže: citlivého, empatického, neodsuzujícího, otevřeného. Stejně tak Halina Reijn jako by stála mezi starým a mladým publikem a nemohla se rozhodnout, kterému se chce zavděčit víc. První polovinu to vypadá, že chce točit moderní, sexy film velebící generaci Z za svěží a inkluzivní přístup k intimitě a vztahům. V poslední třetině ale snímek nesmyslně zmutuje v rodinné drama a nepochopitelně se snaží dohrát linku, kterou ani pořádně nerozvinul, zatímco vše, co dosavadním průběhem příběhu budoval, muchlá a zahazuje někam do prázdna.

Finále připomíná červenou knihovnu pro ženy určitého věku, které si tu a tam odskočí zavzdychat do kina, a pak honem zpátky k povinnostem všedního dne. Je to tak do očí bijící nezvládnutá režie, že i když se sebevíc snažíte mít Babygirl rádi – protože samozřejmě chceme dobré filmy o různých typech sexu, chceme filmy zpochybňující kult mládí a krásy, chceme filmy, které vyzývají ženy, aby si dělaly, co chtějí – nejde to. Kličkování mezi dvěma žánry a dvěma odlišnými cílovými skupinami probíhá v úmorném tempu. A když konečně dospěje do rozblemcaného konce, nevytrhne to už ani průvodní singl filmu nazpívaný Sky Ferreirou, který se rozezní spolu se závěrečnými titulky.