Vlny, Amerikánka i Jarcovjáková: Nejlepší české filmy roku 2024

Nejnavštěvovanější český film roku a vítěz divácké ceny deníku Právo na festivalu v Karlových Varech. Snímek Vlny od režiséra Jiřího Mádla asi netřeba blíže představovat, v našem seznamu ale má zasloužené místo. Ne vždy je totiž popularita zárukou kvality, u dobového snímku sledujícího příběhy novinářů Československého rozhlasu na konci 60. let minulého století ovšem platí, že v rámci žánru se jedná o solidní podívanou. Mádl využil současných technologií, aby vytvořil formálně moderní snímek, který nezapomíná oslovovat i mladé publikum. Nominace a pravděpodobně i několik úspěchů v nadcházející soutěži Český lev prakticky zaručeny.

Naopak na Cenách české filmové kritiky bude zřejmě rezonovat Amerikánka Viktora Tauše. Film, jehož příprava trvala řadu let a zahrnovala i několikero divadelních inscenací, mezi letošními tuzemskými tituly výrazně vyčnívá silnou stylizací, nepřehlédnutelnou scénografií Jana Kadlece a divokou kamerou Martina Douby. Příběh Emy, která vyrůstá v dětském domově, je barevnou mozaikou scén ze života plného útrap, kterou kupředu táhne naděje a herecké výkony. Zároveň otevírá důležité společenské téma – životní zkušenost dětí svěřených do ústavní péče.

Česká filmová produkce letos nešetřila dokumentárními tituly a tím nejlepším je formálně jedinečný počin Kláry Tasovské. Ještě nejsem, kým chci být je emotivní i intimní vhled do nespoutaného života a nekonvenční duše fotografky Libuše Jarcovjákové. Vznikl z tisíců analogových fotografií, jež doprovází nahlas předčítané úryvky z fotografčiných deníků a skvělá hudba, za níž stojí Oliver Torr, Prokop Korb a Adam Matej.

Herečky Pavla Beretová a Julie Šoucová se letos sešly nejen ve výše zmíněné Amerikánce. V lyrickém dramatu Rok vdovy od Veroniky Liškové hrají matku a dceru, jimž nečekaně zemře manžel a otec. Snímek funguje jako niterná studie zármutku ženy, které se hroutí celý svět, a není nikdo, kdo by jí pomohl. Musí tak bojovat nejen s necitlivými úřady a manipulativními příbuznými, ale i s tím, že neví, jak naložit se nezměrným zármutkem, co jí svírá. Zároveň ale nabízí pohled na smrt jako na transformativní zážitek, ze kterého může vzejít i něco dobrého.

Třetí celovečerní film režiséra Šimona Holého je zábavnou jednohubkou pro každého, kdo někdy pobýval na festivalu ve Varech. I proto může na laika působit až příliš interně: tři herečky na KVIFFu bloumají mezi projekcemi a večírky, přičemž jejich představy o světě, kariéře i přátelství procházejí tvrdým střetem s realitou. I pro diváky mimo obor ale může mít pichlavá komedie zajímavý přesah, a to nejen díky skvělému výkonu Elišky Soukupové. Nabízí totiž současný pohled na věčné hledání autenticity včetně polemiky, zda se jí v dnešním světě vůbec dá dosáhnout.

Produkční společnost Barletta režiséra Matěje Chlupáčka letos do světa vypustila několik titulů. Nejpovedenějším z nich je loutkový animák Život k sežrání od Kristiny Dufkové natočený podle knižního bestselleru Mikaëla Olliviera. Na příběhu dvanáctiletého Bena ukazuje první strasti, lásky a i nástrahy dospívání, dělá to s humorem, skvělým soundtrackem a tak, že to baví nejen děti a puberťáky.

Režisér Adam Martinec před několika lety zaujal odbornou českou filmovou obec krátkým studentským snímkem Anatomie českého odpoledne. Letos se do kin dostal jeho první hraný celovečerní počin Mord, který připomíná, jak náročná mohou být velká rodinná setkání. Konverzační tragikomedie odehrávající se během zabijačky, jediného dne v roce, kdy se sejde celá famílie, nese určité rysy československé nové vlny, především ale nabízí pohled na muže a mužství bez masky, v celé jeho opravdovosti, křehkosti i všech jeho rozporech.

Působivý celovečerní debut letos do českých kin dostal také režisér Vojtěch Strakatý. After Party sleduje úmorné putování studentky Jindřišky, která se jednoho prázdninového léta probudí s obří kocovinou v domě plném exekutorů. V oparu předchozí noci zjišťuje, že její otec nadělal obří dluhy a zmizel. S nejlepší kamarádkou po boku se tak Jindřiška musí rychle rozhodnout, jestli tátovi pomůže, nebo se pokusí zachránit samu sebe. Další v Česku aktuální téma natočené s opravdovostí a na základě reálných zkušeností.

Když poznáte jejich příběh, první, co vás napadne je, že by z něj byl skvělý film. A taky že ano. Police Symphony Orchestra je amatérské hudební těleso, které před lety založila dvojice sourozenců-nadšenců v touze sdružovat lidi, které baví hudba a mají chuť pomáhat. Za dobu jejich existence se jim podařilo vyprodat Lucernu nebo odehrát prestižní závěrečný koncert Smetanovy Litomyšle. Časosběrný dokument Dominika Kalivody dává nahlédnout do toho, jak PSO funguje, jak se v průběhu let proměnilo, rozrostlo, posunulo, a zároveň bez obalu ukazuje, co mu různí jeho členové museli obětovat.

Vzhledem k tomu, že na webu Vogue CS pravidelně vychází průvodce po brutalistních stavbách nejen v Česku, pravděpodobně nepřekvapí, že jsme do výběru zařadili i nový celovečerní dokument Jana Zajíčka. Ten stojí také za stejnojmenným seriálem, který před rokem běžel na České televizi. Filmový formát Zajíčkovi umožnil nejít po jednotlivých architektech, ale po časových obdobích definovaných dominujícím architektonickým směrem. Díky tomu nabízí o něco komplexnější pohled na architekturu druhé poloviny 20. století, který její fanoušky potěší a laiky rozhodně vědomostně obohatí. A doprovodné záběry jednotlivých staveb jsou jednoduše dechberoucí.