Není to Sex ve městě, ale přesto je A jak to bylo dál… nová závislost

Zatím poslední díl seriálu A jak to bylo dál… (And Just Like That…) začíná známou scénou. Kamarádky ze seriálu Sex ve městě sedí v luxusním podniku a u umně naaranžovaných salátů si povídají o mužích. Tedy konkrétně o jednom muži, a tím je Aidan Shaw, s nímž se Carrie setká na večeři poté, co mu nečekaně poslala e-mail.

Tvůrci seriálu připomněli oslavy Valentýna s předvídatelnými zápletkami. Anthony se objeví v show Drew Barrymore s poslíčkem z pekárny Hot Fellas, jehož bujný rozkrok vyvolá v divácích chuť na bagetu. Charlotte se nechá unést trochu odlišnými chutěmi a skončí v nemocnici. Mirandino aktuální dilema – zda je, či není lesba – ji zavede do náruče svůdně oblečené vypravěčky audioknih, která čte její oblíbené romány od Jane Austen. Když jsem pak sledoval, jak Carriina nová nejlepší kamarádka Seema Patel křičí: „Svobodní mají svá práva!“ poté, co zjistila, že masáže v lázních si mohou objednat pouze páry, zmocnil se mě zvláštní pocit. Najednou jsem si uvědomil: Možná mě to přece jen baví? 

Zatím jsem viděl všechny díly A jak to bylo dál… a budu v tom pokračovat, dokud se bude vysílat. Kdybych měl tu možnost, klidně se upíšu k dalším 50 sériím, dokud nám AI nebude přinášet epizody s deepfake Carrie ze záhrobí. Slovo „zábava” však není nutně to, které bych zvolil pro popis svého diváckého zážitku. Přesnější by asi bylo „odpoutání“. Podobá se to pocitu, který zažíváte, když vás kamarád zklame, takže si nastavíte nová očekávání, aby vám už neublížil. Z bezpečné vzdálenosti sledujete, jak opakuje své problematické chování, aniž byste se rozčilovali, protože jste si stanovili hranice. Sex ve městě stále považuji za formativní kulturní fenomén, ale pokračování sleduji spíše obezřetně.

Po každé epizodě detailně rozebírám všechno, co mi nesedlo. Často jde o to, jak se změnily původní postavy, nebo proč necítím propojení s některými novými. Znovu si přehrávám ty nejbizarnější momenty. Jako například když Carrie, dříve otevřeně píšící o sexu, v úplně první epizodě druhé série odmítne v reklamě na podcast říct slovo vagina a nějakým způsobem tím potopí svůj pořad i celou produkční společnost. Nebo když se v páté epizodě plahočí New Yorkem ve sněhové vánici v obřím kabátě Moncler, který byl propracovanější než většina svatebních šatů, které jsem kdy viděl. (Měli jsme jí věřit, že si ho schovává ve své garsonce? Ale no tak.) A to ani nezačínejme s Che Diaz, nyní provozovatelem Airbnb a poté ošetřovatelem zvířat.

Když trávím skřípající dialogy a dějové linie, které nedávají příliš smysl, často mě napadá, jestli – stejně jako se to stalo Charlotte – neobsahuje můj koláček, který jsem právě snědl, halucinogeny. A ptám se sám sebe: proč nemůžu s tímhle seriálem skončit? Není to tak, že by A jak to bylo dál… bylo vyloženě hrozné. V této sezoně se zatím objevily malé záblesky původní brilantnosti. Dlouho očekávaná výměna mezi Mirandou a Stevem v šesté epizodě byla zatím nejlepší scénou druhé série. Carriina vtipně pasivně agresivní ne-přítelkyně Kerry, organizátorka eventu nazvaného Widow Con, byla přesně tím typem excentrického camea, kterými původní seriál proslul. A v zatím poslední epizodě jsme viděli, jak se Anthonyho tým Hot Fellas na steroidech začal zajímat o odbory, než hromadně odešel. Tyto drobné momenty nám připomínají potenciál Carriina podivného světa.

Trpělivé (a trochu zoufalé) čekání na nejlepší scény jsou přesně tím, co je na seriálu tak lákavé a bláznivé. V půlhodinové epizodě Sexu ve městě se příběhy čtyř žen elegantně sbíhaly kolem podobného dilematu, v pokračování jsou však epizody delší a okruh postav je širší a méně známý. Odměna, pokud vůbec přijde, může někdy trvat několik – v tomto případě sedm – epizod. Je to v podstatě určitá forma televizního masochismu.

Před druhou sezonou A jak to bylo dál… se Sarah Jessica Parkerová objevila v profilu časopisu New Yorker. V odpovědi na otázku, proč stále hraje Carrie Bradshaw, odpověděla, že své role dohrává až do hořkého konce. Přišlo mi to jako zajímavá formulace. Nejen proto, že tak někdy může seriál působit, ale také proto, že rezonuje s mými vlastními diváckými zvyky. Po 420 dílech a 19 sezonách stále sleduji seriál Chirurgové (Grey's Anatomy) a už téměř 15 let držím krok s Kardashians a seriálem Bravo Real Housewives. A nejsem si jistý, jestli se někdy dokážu zcela odstřihnout. Při sledování A jak to bylo dál… cítím, jak upouštím od očekávání, která bych vkládal do jiných televizních pořadů, protože známost se stala náhražkou kvality. Postavy seriálu mi připadají podivně uklidňující, i když mě nemusí zrovna bavit. Takže se jich patrně nikdy nevzdám. Protože se zdá, že se seriál konečně zlepšuje, přemýšlím, zda klíčem k tomu, abychom si ho skutečně užili, a ne ho jen přetrpěli, je prostě přestat očekávat, že A jako to bylo dál… bude stejné jako Sex ve městě. Tvůrci nám to ztěžují, protože jsou záměrně sebereferenční a nostalgičtí. Vezměme si třeba nepřítomnou Samanthu Jones, která se místo toho, aby úplně zmizela, dočká očekávaného camea ve finále. Dějové linie se často potkávají v určité povědomé ponurosti, kde se fantazie setkává s realitou. Někdy to vypadá, že pokračování chce mít všechny výhody původního seriálu s věrnými fanoušky, kteří si ho naladí, ať se děje, co se děje, ale také výhody novinky. 

Když Carrie a Aidan stojí před jejím bytem a jeho náhle zasáhnou nepříjemné vzpomínky na to, co se tam odehrálo, Carrie ve snaze přesvědčit ho, aby zůstal, řekne něco, co je vlastně dokonalou metaforou celého seriálu: „Je to pořád stejné místo. Ale my dva už jsme jiní.“