Proč (ne)vidět Top Gun: Maverick

Samozřejmě, Tom Cruise je hlavním důvodem, proč jsem tak spěchal do kina. Vždyť právě tato ikona je naše poslední opravdová filmová star. I po čtyřiceti letech kariéry okupuje titulní stránky, létá z jedné slavnostní premiéry na druhou (Cannes, Londýn, Tokio) a dál vyzařuje chlapecký šarm, se kterým rozdává prohlášení typu: „Žiju svůj sen!“ nebo: „Tohle, tohle je docela epické“. Show kolem své osobnosti si náležitě užívá. 

Jenom na propagačním turné k filmu Maverick se objevily stíhačky táhnoucí červený, bílý a modrý dým po francouzské obloze. Vrtulník Top Gun pak přistál na palubě letadlové lodi, aby před naším hrdinou vévoda a vévodkyně z Cambridge prakticky poklekli. V kontextu současného světa se můžete na chvíli zamyslet nad dopady a smyslem (uhlíkovou stopou apod), a přesto to ve vás ani špetku cynismu nevyvolá. Ve mně aspoň ne, a netuším, proč.

Najdou se tu okamžiky, kdy se budete stydět, že jste na něco takového vůbec vyrazili do kina a utratili peníze za lístek, ale najdou se i zatraceně vzrušující scény, kdy zapomenete zavřít pusu. Například letecké scény a sekvence soubojů ve vzduchu nebo závěrečná třetina, která je tou nejzábavnější, jakou jsem v kině zažil od... no, od dob Mission Impossible: Fallout (ale o tom řeknu víc až za chvíli). 

Těžko byste hledali snímek, který by byl vzdálenější od reality roku 2022. Svět ve filmu Top Gun: Maverick nenese žádné šrámy ani modřiny současného dění. Jeho kalifornské scenérie jsou zalité sluncem, dokonalé. Herci mají až děsivě hladkou pleť a na svůj věk jsou neuvěřitelně pružní a vitální — ano, i Iceman (Val Kilmer). Nechybí patriotismus, konflikt s blíže nespecifikovanou mocností, motorky (samozřejmě bez přileb) ani milostná scéna s božskou Jennifer Connelly. Sociální politika, která tu vládne, je jedna velká pohoda: Ženy mohou řídit letadla stejně skvěle jako muži, všichni mají dost peněz, aniž by rasové menšiny jakkoliv trpěly (v Maverickovi totiž vypadají všichni — bez ohledu na rasu — úplně stejně).

Potřebujete ještě nastínění děje? Já myslím, že ne, prozradím jen, že Pete „Maverick“ Mitchell (Cruise) byl povolán zpátky na leteckou akademii Top Gun, aby naučil partu námořních výrostků zachránit svět, jenže nakonec to musí udělat celé sám. 

Původní Top Gun z roku 1986 režíroval Tony Scott a snímkem vibrovala až machistická rivalita, smrt i Sovětský svaz. Z Mavericka od Josepha Kosinskiho (Tron: Legacy; Oblivion) sice nějaké vzrušení tryská, ale ani na okamžik nepocítíte strach z neúspěchu. 

Nicméně, už jsem se zmínil, že letové sekvence jsou úžasné? Kosinski použil zajímavý trik — do skutečných letounů F-18 propašoval vlastní kamery, takže herecké výkony v kokpitu působí až závratně autenticky. (Předpokládám, že aktéři před tím dostali koňskou dávkou kinedrylu). V soubojích se letadla přetahují o pozice jako autíčka, převracejí se a naklánějí takovým způsobem, až se vám rozhodně zatají dech. 

Nutno však podotknout, že devětapadesátiletý Cruise je sice poslední filmová hvězda, ale už dlouho nehraje tak jako dřív. V nebezpečných scénách, třeba právě v kabině F-18, to je opravdu on, nikoliv dablér, a i když se u toho všelijak naklání, kutálí, odolává gravitaci, hlavou vám celou dobu víří, na jaký další kousek už zase myslí. V Mission Impossible z roku 2018: Fallout (stejně zábavný, a stejně bez nápadu jako Maverick) skákal padákem nebo z vysokých budov, případně visel z vrtulníku. A trailer k snímku Mission Impossible: Dead Reckoning Part I (premiéra je naplánovaná na příští rok) slibuje to samé... Ale je to vážně třeba?

Jestli na vás Top Gun: Maverick zapůsobí jako boj proti nevyhnutelnému stáří, smrtelnosti a streamovacím službám, věřte, že tomu tak skutečně je. Otázkou zůstává, jestli na takový film má jít i někdo, komu je pod pětatřicet. A pokud ano, co přesně si ze snímku odnese. Top Gun: Okay, Boomer? O tom není pochyb.