Kauza Sydney Sweeney: Milí muži, máte nás vůbec rádi?

Ženská těla jsou odjakživa bitevním polem, veřejným majetkem, prostě a jednoduše předmětem v nejrůznějších smyslech toho slova. A vůbec nemusí jít o potratovou otázku. Stačí, když chvilku nevypadáme podle toho, jak se zrovna hoši na internetu vyspali. Samozřejmě, že jde o komplexní společenské a kulturní téma, ale jedním z jeho projevů je právě to, co se strhlo kolem Sydney Sweeney: lavina misogynních komentářů.

Na oněch inkriminovaných fotkách vidíme herečku, jak si v poklidu užívá chvilku odpočinku u bazénu své vily. Má plavky a nejspíš žádný make-up. Což je tak nějak logické, když je doma a opaluje se. Co by tak mohlo internetovým trollům a incelům vadit na ženě, jež byla ještě donedávna podobným publikem do nebes chválena za to, že jde (parafrázuji) o poslední „normálně“ vypadající mladou ženu (řeč byla o jejích prsou)? 

Ano, Sweeney neměla problém ukázat dekolt a vtipkovat o něm. Dělala to (pokud víme) dobrovolně. Ráda bych připomněla, že paparazzi fotky moc dobrovolné obyčejně nebývají a Sweeney na nich neměla make-up a měla (podržte se) svaly, a tak nějak nezapadala do ideálu, jak si ho konzervativní mužská část internetu nejspíš představuje. V komentářích znělo opovržení nad tím, že vypadá „nanejvýš průměrně“, nežensky (co to vůbec znamená?!) a také jako zosobněný podvod. 

Tak totiž zmínění komentující častokrát přistupují k make-upu (i dalším estetickým vychytávkám nebo úpravám): jako k podvodu na muže. Jako by se vše točilo jen kolem nich, že? Je mi záhadou, jak je vůbec možné, že někdo nerozumí tomu, že doma nejspíš my ženy nechodíme 24/7 nalíčené jako na červený koberec a v róbě. Znalost takových věcí považuji za naprosto běžnou součást společenské gramotnosti. O to víc zarážející je to v době, kdy se čím dál více veřejně exponovaných žen rozhodlo oželet výrazný make-up právě i na společenské události (viz Pamela Anderson a nutno podotknout, že i ona si na jisté straně internetu za volbu stárnout si po svém už vyslechla kdeco). 

Začínám mít nutkavý pocit, že snad „muži internetových debat“ v životě neviděli živou ženu, natož aby s ní jakkoli interagovali. Vidět sociální sítě a komentářové sekce zaplevelené poznámkami, že Sweeney je průměrná, je totiž nejen zpráva o tom, jak stále ještě normalizované je komentovat bez vyžádání cizí těla, ale i o tom, jak muži online ženská těla vidí. 

Pokud je Sweeney průměrná, jak se asi cítíme my? Jen na okraj – Sweeney se aktuálně připravuje na roli boxerky, poctivě trénuje a s internetovými trolly se rozhodla vypořádat po svém: sdílením videa s výběrem zmíněných šikanujících komentářů a následným prostřihem na svůj workout. Mimochodem, kdo z vás, kluci, dokáže tahat po zemi pneumatiku od kamionu přivázanou za pasem? Sydney Sweeney ano. Ale komentující nejspíše její fyzička nezajímá na rozdíl od toho, že na fotkách z domu nevypadá jako v seriálu Euphoria nebo v kampani na spodní prádlo SavageXFenty. Nutkavá otázka na to, zda někdy kluci viděli živou ženu, se mi neustále vrací.

Vrací se zde navíc také další známý motiv: redukování žen pouze na jejich fyzické schránky. A ne, není to v pořádku ani u celebrit. Ostatně před několika dny na to poukázala i Ariana Grande. Paradoxně ovšem právě pro ně je čelit hejtům o dost těžší, protože jsou na očích veřejnosti. Řešila to i další herečka, Margot Robbie, jejíž vzhled se kolem tiskového turné velkofilmu Barbie dostal pod palbu trollů, což bylo o to paradoxnější, že zmiňovaný film se dotýká feministických otázek. 

Někdy mám pocit, že my ženy prostě nemůžeme vyhrát. Pokud nosíme make-up, klameme. Pokud ho nenosíme, sklidíme komentáře, že jsme průměrné až ošklivé a nestaráme se o sebe. Kritizovány nebývají jen celebrity, ale samozřejmě i „obyčejné“ ženy. Jenže každá podobná kauza, v jejímž středu stojí veřejně známá žena, dopadá nejen na ni, ale i na nás ostatní. 

A tak je možná fajn si připomenout, že ženy jsou lidské bytosti. Nejen těla nebo mužské fantazie, na které můžete online štěkat, jak se vám líbí. O to hůře, když víme, že se tento online sentiment promítá i do offline reality. Jeho nejhorším vyústěním jsou vysoká čísla femicid, tedy vražd žen pouze proto, že jsou to ženy. 

Podle serveru iRozhlas spočítala v Česku tyto případy za rok 2020 organizace Rosa. Často jde o důsledky domácího násilí, pronásledování nebo stalkingu. „Za 20 let jsme takto zjistily 195 případů žen, které zemřely často rukou svého partnera,“ řekla k tomu iRozhlasu zástupkyně ředitelky Rosy Zdena Prokopová. Možná si říkáte, že vražda je opravdu extrém, ale dokud budeme ženská těla považovat za veřejný majetek a „věc“, nemůžeme se divit statistikám. A tak se ptám, milí muži, máte nás vůbec rádi? Nebo jste zamilovaní do iluze toho, jaké bychom měly být a jak bychom u toho měly vypadat? Odpověď nechám na vás.

Pokud hledáte pomoc v otázkách domácího či sexuálně podmíněného násilí na stránkách organizace Pod Svícnem najdete rozcestník s kontakty, jež vám můžou pomoci.