Knihy
Julie Caplinová: Chci, aby moje knihy inspirovaly a přinášely naději
Sára Voldánová31. 5. 2024
Knihy britské autorky Julie Caplinové, jako je Cukrárna v Paříži nebo Pekárna v Brooklynu, se ve všech knihkupectvích vystavují na předních místech. Celosvětově už prodala přes milion výtisků a v Čechách patří mezi nejoblíbenější spisovatelky. Její knihy totiž propojují přesně ty motivy, které čtenáři chtějí: silné hrdinky, cestování a gastronomické zážitky.
Foto: Charlotte Hadden for Vogue CS
Čím to je, že romantické knihy vytvářejí tak silné vazby mezi čtenáři a postavami?
Myslím si, že je to proto, že jsou lidem hodně blízké. Dost se teď mluví o thrillerech, ale kolik znáte lidí, kteří byli zavražděni? Ale kolik těch, kteří se někdy v životě zamilovali? Ačkoliv se někteří romantickým knihám vysmívají, dá se jen těžko zapřít, že přinášejí určitou formu potěšení. Ve mně samotné se vždy něco pohne, když je čtu. Samozřejmě, že romány nejsou realistické, ale číst o skutečném životě bývá občas chmurné a ordinérní. A já chci, aby moje knihy především inspirovaly a přinášely naději.
Jak se romány změnily od dob Jane Austen?
To, co podle mého názoru od nepaměti spojuje romány, je hledání řešení různých problémů. A ty se v čase mění. Knihy Jane Austen, podle mě nejlepší autorky všech dob, řeší především finanční stabilitu žen. Jejich potřebu se vdát, aby si zajistily dobrou budoucnost. Dnes je jiná doba a románových témat a problémů, o kterých pojednávají, je velmi široká škála. Často to ale bývají nějaké rodinné vazby. Například v mé poslední knize hlavní hrdinka zjišťuje, že její táta není její biologický otec, a tak se dostane do koloběhu hledání a zpochybňování toho, co to je rodina.
Takže se podle vás nějak vyvinulo i románové pojetí feminismu?
Určitě. Ne všechny ženy dnes chtějí děti, ne všechny ženy dnes chtějí kariéru. A to se v nich zrcadlí. Myslím si, že moje hrdinky jsou feministky v tom smyslu, že si jdou hrdě za tím, co v životě nejvíc chtějí. Já například jako hlavní dějovou linku Cukrárny v Paříži vnímám to, že si Nina splní svůj sen stát se pekařkou a najde sama sebe. To, že ji v rámci příběhu potká i láska, už je bonus.
Spisovatelkou jste chtěla být už jako malá, ale vydávat jste začala až později v životě. Dnes jste bestsellerovou autorkou. Takže jste si vlastně stejně jako vaše hrdinky splnila to, po čem jste nejvíc toužila.
Ano a jsem vděčná, že toto je dnes moje práce na plný úvazek. Důležité je ale říct, že jsem napsala pět knih, než byla nějaká vůbec vydaná, a odmítavými dopisy bych si mohla vytapetovat dům. Myslím si, že jako malá jsem byla spíš zamilovaná do té myšlenky stát se paní spisovatelkou, než že bych to skutečně chtěla. Psát na škole mě bavilo, ale žádné umělce jsem osobně neznala a přišlo mi, že to ani není povolání pro obyčejné lidi. Jsem velmi rychlá čtenářka, a když mi došly tituly z knihovny, tak jsem se rozhodla zkusit psát. Napsala jsem první tři kapitoly své knihy. Strávila jsem na nich spoustu často, vypiplávala jsem je tak dlouho, až jsem měla pocit, že jsou naprosto dokonalé. Poslala jsem je svému tátovi scénáristovi, a ten mi odpověděl, že jsou příšerné. To byla ta nejlepší zpětná vazba, jakou jsem tehdy mohla dostat, protože mě to nakoplo začít se vzdělávat v tom, jak se knihy skutečně tvoří.
Nejenže jste, jak říkáte, rychlá čtenářka, ale i knihy tvoříte obrovským tempem. Jak se vyrovnáváte s tvůrčími bloky?
Přistupuji k psaní jako k jakékoliv jiné práci. Mám smlouvu, kterou musím dodržet, a tak si každý den stanovuji jako cíl určitý počet slov, který chci splnit. Když jsem začínala, často jsem si říkala, že dnes mi to nejde, tak to odložím a počkám, až mě políbí múza. Ale takto bych to nikdy nestihla. Občas se mi sice stane, že smažu vše, co jsem napsala včera, protože to zkrátka není dobré, ale pak to také znamená, že toho musím ten den napsat jednou tolik.
Píšou ženy a muži odlišným způsobem?
Nedá se to generalizovat, každý autor je jiný, ale říká se, že zatímco ženy mohou tvořit kdekoliv za jakékoliv situace, tak muži potřebují daleko více vědomého prostoru. Kdysi jsem psávala v pracovně, ale můj muž se během covidu přesunul na home office, a já se tak s počítačem odstěhovala do jídelny, kam neustále někdo chodí a něco ode mě potřebuje. Naštěstí jsem velmi dobrá v přepínání pozornosti z jedné věci na druhou a při psaní mi to nevadí.
Vaše knižní série se jmenuje Romantické útěky a odehrává se v různých, především evropských, městech. Často v ní hovoříte o místní architektuře, zvycích a jídle. Mohly by být vaše knihy využívány i jako turistický průvodce?
Asi ano, ale na rozdíl od průvodců mají samozřejmě svoje specifika. Chtěla bych, aby lidi inspirovaly se na místo vypravit nebo aby se díky nim dozvěděli něco nového o městě, které znají. Proto do příběhů zahrnuji jak velké turistické atrakce, tak i třeba místní zapadlé pekárny a bary, které mě chytly za srdce. Snažím se zkrátka najít balanc mezi tím, abych čtenářům něco předala, ale zároveň je nenudila.
Vaše další kniha se bude odehrávat v Praze. Zaujalo vás v rámci rešerše nebo místních návštěv něco o naší zemi?
Řekla bych, že mě nejvíc fascinuje zkoumat život během komunismu. A také jsem se na toto téma během rešerše zaměřila. Těžko se mi představuje, jaké to je žít v nesvobodě a jaký pocit to musí být ji zase získat. Moje kniha bude o rodině, která byla během režimu rozdělena a co to na ní zanechalo. Co se týče návštěv Prahy, tak mě teď velmi baví zkoumání míst, která propojují nové a staré časy, kde třeba z nevyužívaných skladů vznikají moderní a krásné podniky. Na Češích se mi líbí, jak jsou šikovní a dokážou se adaptovat na změnu. I to bude součástí připravované knihy.
Vždy mi připadal velmi podobný český a britský humor. Souhlasíte?
Rozhodně. Když jsem tu byla minulý rok, zaujala mě třeba postava Járy Cimrmana. To, že ho každý zná, je po něm pojmenováno tolik věcí a přitom neexistuje, mi přijde opravdu vtipné. Stylem humoru mi to připomíná třeba úžasný britský sitcom Hotýlek. V tomto jsou si Češi a Britové skutečně velmi podobní.
Narazila jste na nějakou další podobnost?
Víte, já už jsem toho nacestovala opravdu mnoho a čím dál tím víc poznávám, že jsou si lidé podobní v podstatě všude na světě. A to nehledě na kulturu nebo rasu. Mají rodiny, které milují, a jsou povětšinou vřelí a laskaví nebo se o to alespoň snaží. Například v Chorvatsku mají teď velkou kampaň, která místní nabádá, aby zapomněli, že jsou od přírody spíš uzavření, a více se na turisty usmívali. To se mi líbí. Nakonec si myslím, že kvalitu člověka určuje především to, jak se chová k ostatním, a troufám si tvrdit, že valná většina lidi je v jádru dobrých.
Foto: Stephanie Kristl
Julie Caplin
Julie Caplinová je autorkou jedenácti knih, které v rámci série Romantické útěky vycházejí od roku 2018. Přeloženy byly do 19 jazyků a v České republice, Německu, Itálii a na Islandu se pravidelně umisťují v bestsellerových žebříčcích. Inspirací k jejich sepsání byly autorce zkušenosti získané během práce PR ředitelky, při které brala nejlepší žurnalisty zabývající se jídlem a pitím na novinářské exkurze po evropských městech.
Vogue
Doporučuje
Společnost
Eleanor Roosevelt: První dáma, která nabídla ženám kariérní život
Romana Schützová21. 11. 2024
Umění
Výstava, která propojuje sklo, fotografii na pomezí snu a skutečnosti i užité umění
tým VOGUE20. 11. 2024
Vogue Leaders