Exkluzivní rozhovor: Daniel Brühl jako Karl Lagerfeld v nové minisérii

„Bylo to krátké, ale nesmírně inspirativní setkání. Nervozita ze mě spadla hned, jakmile se mnou začal konverzovat. Byl vtipný, charismatický a sršel energií,” popisuje okouzlující herec s německo-španělskými kořeny. „Lagerfeld se mi ukázal v podobě, jak ho zná většina světa: štíhlý, elegantní starší pán s bílými vlasy v culíku a tmavými slunečními brýlemi. Měl sarkastický smysl pro humor a vystupoval s profesionální nonšalancí. Jako by se ale skrýval za nepropustným brněním,” říká a dodává, že v seriálu se chtěl pod tuto fasádu své postavy dostat. 

Přečetl jsem si tři různé biografie, které se v mnoha ohledech rozcházely. Bylo to zřejmě i proto, že Lagerfeld sám rád zkresloval a přibarvoval svůj životní příběh. To mi ho paradoxně přiblížilo, protože i já jsem se v mládí dopouštěl podobných mystifikací. Za vším tím pozlátkem jsem ale cítil křehkost a zranitelnost. Jedním z hlavních témat seriálu je jeho touha po lásce, respektu a uznání. Do Francie se přestěhoval z Německa v době, kdy vzpomínky na druhou světovou válku byly stále živé. Byl homosexuál a v jeho životě hrála klíčovou roli matka. Milovala ho, ale zároveň byla přísná. Musel se potýkat s mnoha těžkostmi. Chtěl jsem ukázat jeho zranitelnost, jeho pocity a myšlenky v soukromí, nejen tu blyštivou fasádu módní ikony. 

Stále více mě vzrušuje a naplňuje elektrizujícím napětím, když se ocitám mimo svou komfortní zónu. Nabídka ztvárnit tak ikonickou osobnost ve mně zprvu vyvolala obrovskou radost, cítil jsem ji jako poctu, hned vzápětí ale následovala vlna pochybností: „Sakra, jak to udělám?!" Právě tato směsice vzrušení a strachu mě ale hnala kupředu.

Samotný proces objevování této legendární osobnosti byl neuvěřitelnou cestou. Tolik lidí má různé, ale pevně ukotvené představy o tom, kým byl. I já jsem měl do té doby svůj vlastní obraz. Řeč byla o jednom z nejslavnějších Němců historie, avšak zároveň o muži zahaleném tajemstvím. Tento kontrast mě fascinoval. Dokázal toho tolik najednou – navrhl nespočet kolekcí, dekoroval svůj zámek, četl osm knih najednou a mnoho dalšího. Jak to jen dělal? Jak dokázal skloubit život na výsluní s hlubokou soustředěností a tvorbou v ústraní? V době, kdy se mnozí oddávali svobodnému životu plnému „sexu, drog a rock and rollu", on celý život miloval jednoho muže a ten navíc působil jako z románu z 19. století. V profesním životě byl neuvěřitelně moderní, v soukromí byl ale staromódní samotář.

Ztvárnit ho na plátně pro mě představovalo splněný sen – ani na vteřinu jsem se nenudil. Musel jsem se ponořit do jeho světa, naučit se jeho jazyk, řeč těla, nasát atmosféru dané doby. Absolvoval jsem kurz módy u Chloé v Paříži, což byla úžasná zkušenost. Snažil jsem se setkat s co největším počtem lidí, kteří ho znali, přičemž jsem zjistil, že ho znalo mnoho lidí, ale zároveň mi došlo, že ho ve skutečnosti znali jen povrchně. Dokázal jim dát iluzi, že ho znají skrz naskrz.

Ano a coby u herce se můj zájem o módu přirozeně prohluboval. Mnoho akcí a příležitostí vyžaduje, abyste se prezentovali stylově a zároveň se cítili komfortně. Postupně jsem hledal svůj vlastní styl a s odstupem času vnímám i cestu, kterou jsem musel ujít. Móda se pro mě stala důležitou součástí života už v dětství, kdy jsem toužil po specifických kouscích.

Osudové se ukázalo setkání s italským návrhářem Alessandrem Sartorim ze značky Zegna. Přátelíme se už dvacet let a stále spolupracujeme. Jeho osobnost mě fascinuje. Stejně jako Karl Lagerfeld má otevřenou mysl a zajímá se o všechny aspekty umění. Jeho obětavost a vytrvalost jsou pro mě inspirací. Módní svět je šílený a rychlý a myslím, že Alessandro i Karl našli klid a rovnováhu v osobním životě. I filmový svět je dynamický, ale tempo módního průmyslu ho předčí tisíckrát.

Zamýšlel jsem se nad Karlovou reakcí, kdyby žil. Jak by se cítil, kdybych ho hrál já? Nebo jen to, že o něm vznikl seriál? Domnívám se, že by řekl, že je to skvělé, ale nikdo z nás by nevěděl, zda říká pravdu. V případě filmu Rush jsem musel s Nikim Laudou úzce spolupracovat, jelikož o něm nebylo k dispozici mnoho informací. Naproti tomu Karlův život byl hojně medializovaný a zdokumentovaný. Díky jeho umění sebepropagace jsem nalezl spoustu rozhovorů a fotografií, a to i z období před jeho slávou, na které se seriál zaměřuje, tedy ze začátku sedmdesátých let. Kdyby byl stále mezi námi, asi bych se té role bál mnohem víc. 

Láska byla jednou z největších záhad jeho života. Já Karla vnímám jako romantickou duši, žíznivou po životě, ale neschopnou plně si ho vychutnat v jeho syrové realitě. To, co mě k němu ale přitahuje, byla jeho tendence k budování paralelních světů, fantazií a představ, které se podobaly pohádkám. Sedmdesátá léta byla pro mladé lidi revoluční dobou, ale on se ale rozhodl koupit si zámek a žít v něm podle svých představ. Vytvořil si tak vlastní svět mimo realitu. Vnímám ho jako něžného a trpícího člověka. To jsou ty škvíry v brnění, které mě na něm fascinují. 

Když jsem se poprvé oblékl do Karlova kostýmu, ještě bez masky, spatřil jsem se v zrcadle a zmocnila se mě nejistota. Nepřipadal jsem si sebejistě ani důstojně.  Například ty červené dámské boty, do kterých jsem se musel navléknout. Nezbývalo mi než je nosit s „panache" (francouzský výraz pro chochol, přeneseně pro hrdost a sebevědomí, pozn. red.), jak Karl vždycky říkal. Navíc nosil podpatky, aby vypadal vyšší. Jsem napůl Španěl, a tak mi ten styl připomínal flamenco. Časem jsem si v Karlově oblékání našel spojitost se španělským matadorem – mužnost snoubená s elegancí a půvabem, doplněná hrdým nošením korzetu. Velmi mi pomohl jeden z Karlových přátel. Vyzval mě, ať si v jeho přítomnosti sedám, vstávám a chodím jako Karl. Opravoval mi gesta a zdůrazňoval, jak důležité jsou pro roli i drobné detaily. Dokonce mi poradil, abych si nechal narůst delší nehty, protože si pamatoval, jak se Karl škrábal „jako kočka". To byl geniální tip, na který bych v žádné knize nenarazil. Všechny jeho rady jsem si vzal k srdci.

V dětství jsem holdoval nevinným lžím, čímž jsem své rodiče nejednou přivedl do rozpaků. Vymýšlel jsem si příběhy, ať už jako dítě, nebo teenager, jen abych byl zajímavější. Například jsem svému učiteli umění v Katalánsku tvrdil, že můj otec je blízký přítel Miróa. Učitel byl sice ohromen, ale když se pak po čase setkal s mými rodiči, nastala trapná chvíle. V tomto ohledu se ztotožňuji s Karlem a jeho touhou vytvořit si jinou verzi sebe sama. Jsem si jistý, že v jeho případě, a obzvlášť vzhledem k době, kdy opustil Německo, měl pádnější důvody lhát a tvrdit, že jeho otec pochází ze Švýcarska. Dokážu pochopit touhu utéct do fantazie, která je víc vzrušující než realita. Koneckonců, co je pravda a co realita? K těmto tématům přistupuji s nadhledem. V úzkém kruhu přátel je samozřejmě nutné na lži dávat pozor, ale v jiných případech, když nikomu neubližují, s takovými „nevinnými podvody" sympatizuji.

Zatím jsem je neviděl. Jsou moc čerstvé. Naposledy jsem si pustil film o Halstonovi a předtím o Yves Saint Laurentovi. Balenciagu nesmírně respektuji a obdivuji jeho práci a na seriál se těším, ale nemůžu to vidět dřív, než uvidím svůj vlastní seriál. 

To byla ta nejdůležitější část: snažit se proniknout do všech aspektů postavy. Pro mě bylo klíčové přiblížit se Karlovi co nejvíce. Velmi mi v tom pomohl můj vztah s Théodorem, který hraje jeho partnera Jacquese de Baschera. Poprvé v životě jsem hrál homosexuála a vztah plný respektu a lásky, který jsme si k sobě během natáčení vybudovali, byl jedinečný. Před natáčením jsem se své manželce omluvil, že budu po dobu několika měsíců „zamilovaný do muže". Věděli jsme s Théodorem, že do role musíme dát maximum, abychom ji ztvárnili autenticky. Jsem si jistý, že se moje interpretace Karla Lagerfelda ne každému bude líbit, ale stejně jako on bych jim s úsměvem řekl, že je mi to jedno. Celý herecký tým k natáčení přistupoval s maximální vážností a nasazením a myslím, že diváci to pocítí.