Voices of Ukrajina: Když mě Rusové ostříhali, stěží jsem se ubránila úsměvu, říká Darija Anisimova

Narodila jsem se na Ukrajině, je to moje země, kterou mi dal Bůh. Žiji v Kyjevě, stejně jako moji rodiče. Většina mé rodiny jsou lékaři: prarodiče i praprarodiče. Moje prababička byla za druhé světové války plukovnicí zdravotní služby. Jednou, když jsem byla ještě malá, mi řekla, že jsem moc hodná, a proto bych měla pomáhat lidem. A tak moji rodiče trvali na tom, abych nastoupila na kyjevskou lékařskou fakultu. Byla jsem velmi živé děvče, takže jsem vysokou školu napoprvé nedokončila, ale když se to nakonec podařilo, děkan mě přesvědčil, abych studovala déle a získala specializaci zdravotníka. Po ukončení studia jsem ale nechtěla pracovat pod dohledem příbuzných, a tak jsem se rozhodla začít pracovat na pohotovosti. A protože všichni lékaři musejí mít vojenský průkaz, šla jsem na vojenský úřad a důstojník, který se mnou mluvil, prohlásil, že moje místo je v armádě. Přitom o mé babičce a celé rodině neměl tušení. Tak začala má služba – nejprve v pluku prezidenta Ukrajiny, kde jsem sloužila do května 2021, než jsem byla převelena do své současné brigády.

Nyní zastávám funkci náčelnice zdravotnické stanice jisté vojenské jednotky. Před začátkem invaze se tato jednotka nezúčastnila žádných bojů. Samozřejmě se kolegové s takovými zkušenostmi našli, ale nebylo jich mnoho. Před 24. únorem jsem již byla v zóně ATO [oblasti na východě Ukrajiny dočasně okupované Ruskem od začátku války v roce 2014, poznámka redakce]. Tehdy jsem byla v relativním bezpečí, ale pracovala s kluky, kteří už zažili těžké boje v Ilovajsku a Debalcevu. Emocionálně bylo náročné si zvyknout. Měsíc před začátkem invaze jsem se rozhodla, že potřebuji nějakou změnu. A tak mě převeli k brigádě, která byla dislokována na kyjevské předměstí. Když jsem tam přišla, uvědomila jsem si, že vše, co se mi během života přihodilo, mě vedlo právě tam. Tam jsem se ocitla na svém místě, přesně ve chvíli, kdy mě tam bylo potřeba.

Už 26. února naši vojenskou jednotku prakticky obklíčili. Hustomel, Buča, Irpiň – slyšeli jsme, co se tam děje, kam a kudy jezdí konvoje a ještě nám nad hlavami létala letadla. Dostali se k nám 7. března. Našli nás a začali na nás střílet. Naši kluci odvedli opravdu skvělou práci, protože se všichni zapojili doslova během prvních dvou tří dnů, bez dlouhého vysvětlování, co je třeba udělat. Všem to bylo jasné — bránit sebe i lidi kolem sebe. První problém nastal, když jsem si uvědomila, že budu mít problémy se zdravotnickým materiálem, protože jsem čerstvě nastoupila, a ještě neměla čas zásobit se všemi potřebnými léky. Jsem proto velmi vděčná našim lidem a dobrovolníkům, kteří mi pomohli. Jakmile se naskytla možnost, každý toho přinesl co nejvíce. Nebo když už pro nás nebylo nic k jídlu, místní nám na trakařích vozili jídlo, konzervy, sladkosti. Dne 19. března se mi dokonce zázračně podařilo s pomocí dobrovolníků evakuovat vážně zraněného chlapce. Jenže 20. března, v půl sedmé ráno, byla naše vojenská jednotka zcela obklíčena. Boj trval dlouhých osm hodin, kluci se snažili na 100 %. Bohužel došlo ke ztrátám a nakonec jsme byli zajati.

Nejprve nás odvezli do Běloruska a po několika dnech do Ruska, do vyšetřovací vazby v Brjanské oblasti. Tam nás okamžitě oholili. Pro naše kluky to byl velmi těžký okamžik, nechápali, proč to udělali, pořád se na to ptali. Měli obrovský strach. Tím gestem nás chtěli okupanti ponížit, ublížit nám. Ale nepovedlo se jim to. Žili jsme den po dni a nevěděli, jestli se ráno vůbec probudíme a jestli budeme schopní žít další hodinu. Takže oholení bylo to poslední, čím by mě mohli rozhodit. Navíc ještě před zajetím si všechny dívky zaplétaly vlasy do copu, z jednoduchého důvodu — protože nebylo možné si je umýt. Když mi prameny ostříhaly, byla jsem vlastně ráda, protože jsem měla vlasy už hodně špinavé, stěží jsem se ubránila úlevnému úsměvu.

V zajetí jsem zůstala deset dní. Byla jsem v jedné cele s dalšími dvěma děvčaty, co se dělo s ostatními, to jsme nevěděly a neviděly je až do chvíle, kdy proběhla výměnu vězňů. V cele to ale bylo velmi těžké. Hodně jsem brečela, Anuška mi četla básničky, plakaly jsme dojetím a jen doufaly, že nový den přinese nějaké dobré zprávy. Nejvíc mě trápilo, že jsem 20. března nezavolala manželovi a dceři, i když jsem to slíbila. Mluvili jsme spolu skoro denně, ale neřekla jsem mu, jak těžká situace je. Myšlenka, že se nevrátím domů a moje dítě bude vyrůstat beze mě, mi trhala srdce.

Svému manželovi jsem velmi vděčná. Jako civilista byl po celou dobu doma a staral se o naše dítě. Bylo nesmírně těžké s ním komunikovat, protože jsem viděla, že to sotva zvládá a drží se pohromadě. Také se zapojil do územní obrany a dělal, co se dalo. Nemohl se smířit s tím, že nemá žádné vojenské zkušenosti, a proto ho nikde nepřijali, i když o to velmi stál. Říkala jsem mu, že jeden voják v rodině stačí, někdo by měl zůstat s dítětem, je to naše velké poslání, které teď leží na jeho bedrech. Také mu jsem vděčná, že našel ta správná slova, aby dceři vysvětlil, co se dělo, když jsem byla zajata. Řekl jí, že maminka je naživu a že se jednoho dne vrátí a všechno bude v pořádku. Když jsem pak s dcerou po výměně zajatců poprvé telefonicky mluvila, uvědomila jsem si, že se se mnou už rozloučila, uzavřela se do sebe a nevěří, že se ještě vrátím. Byla to jakási forma ochranného mechanismu. Ale po půl hodině jsem dceři zavolala znovu. Pověděla jsem jí, že mě oholili, ale že to nebylo tak strašné, jak jsem si myslela — Maruška si totiž chtěla oholit hlavu, a já jí to nedovolila. Byla z mých slov nadšená (smích), že jí to teď dovolím. I když ona už si hlavu holit nechce.

Krása člověka spočívá v jeho duši. Mimochodem, za tuto myšlenku děkuji své rodině. Navzdory mé divoké povaze a chování o mě s láskou pečovali, stejně jako o každého člena naší rodiny. V naší rodině máme hodně dívek a všechny musely získat hudební vzdělání, to byl pokyn mé prababičky. Sonátu měsíčního svitu znám od dětství, absolvovala jsem hudební školu v klavírní třídě, i když mě to tehdy nijak zvlášť nebavilo. Přesto mám i po letech občas chuť si k sednout ke klavíru a zahrát si, jen tak pro sebe.

Probudila mě moje dcera. Polekaly ji výbuchy a já jí to zprvu nevěřila. Ale pak jsem zavolala klukům z vojenské jednotky, kteří byli také vzhůru, a rázem bylo vše jasné. Začala jsem se rychle balit, v šest hodin ráno jsem už stála u metra, žena u vchodu mě požádala, abych si nasadila masku. Trvalo dlouho, než jsem se tam dostala, ale lidé, když viděli, že jsem ve vojenské uniformě, mi pomohli, svezli mě po dálnici. Na místo jsem se dostala odpoledne a tam jsem dostala zadání, že musím být pořád v plné zbroji v neprůstřelné vestě, s helmou a brašnou.

Nikdy nezapomenu na 20. březen, kdy byli zabiti moji kolegové z jednotky. Já se k nim nemohla dostat, venku probíhalo tolik ostřelování — tanky, dělostřelectvo. Byla jsem v krytu a kluci mě prostě nepustili ven, nedovolili mi utéct k těm, kteří mi byli nejblíž, chtěla jsem je zachránit. To je to nejhorší, co jsem zažila... Ztratila jsem je, aniž bych jim mohla pomoct.

Věřím, že všechno bude dobré, věřím ve svou rodinu, to mě drží nad vodou. Každý chce vždycky věřit, že to špatné dříve nebo později skončí. Neopouští mě víra ve světlou budoucnost a teď — v naše vítězství. Vím jistě, že už mě nezajmou. Buď bude všechno v pořádku, nebo nastane konec, to chápu a cítím zcela jasně. Už nechci nikoho ztratit. Ale věřím, že všechno bude v pořádku, protože jsme zůstali ve své vlastní, Bohem vyvolené zemi.