Arthur Rimbaud: geniální dítě i usedlý obchodník se zbraněmi

Arthur Rimbaud se narodil před sto sedmdesáti lety, 20. října 1854, v severofrancouzském městě Charleville. Když mu bylo šest, jeho otec – voják, dobrodruh a horká krev – rodinu opustil a vládu převzala extrémně konzervativní, přísná a bigotní matka. Malý Arthur s ní navštěvoval bohoslužby a byl pro ni tím, čemu se říká „pobožný chlapec“. Šťastný ale nebyl: v reakci na matčiny tvrdé tresty (odpírala mu i jídlo) trpěl výbuchy vzteku a nezřídka utíkal z domova. 

Jednou údajně fyzicky napadl své starší spolužáky, kteří ho v chrámu Páně bolestně zranili svými rouhačskými žertíky se svěcenou vodou. Tento projev zbožné horlivosti byl ale dost možná posledním. Slovy F. X. Šaldy: „Z příštího roku máme již svědectví o jeho bezbožectví právě jako o jeho politickém revolucionářství. Časně zralý: skoro zázračné dítě.“

Stalo se, co se občas stane, když se moc tlačí na pilu. Pobožný chlapec se takřka přes noc proměnil v pravý opak toho, čím dosud byl: v plamenného buřiče proti všemu, co v jeho očích ničilo svobodu. Církev ji ničila v prvé řadě! Ale ničila ji také rodina, řádné zaměstnání, armáda, vlast – a všechno užitečné jakbysmet. V mladičkém Rimbaudovi se rozhořel anarchistický oheň zpochybňování, narušování a boření; oheň totální skepse vůči veškerým institucím a konvencím. Byla to poloha, v níž se bytostně našel… Rimbaudovy rané verše jsou důkazem zázraku: stál zde náhle hotový básník. Když mu bylo patnáct, vyšla mu první tištěná báseň: Novoroční dary sirotků. 

O málo mladší báseň Opilý koráb pulzuje básníkovou vášní pro neznámé, jemuž je s to obětovat vše. Metaforika textu se houpe na vlnách chaosu, který cíleně provokuje Rimbaudovy čtenáře, učitele a literární kritiky. Ocitujme předpředposlední strofu (celkem je jich dvacet pět), neb o duši šestnáctiletého básníka dává tušit mnohé:

„Co jsem se naplakal za srdcervoucích jiter,
nic neobešlo se teď pro mne bez hoře.
Jsem láskou rozladěn jak struny starých citer.
Oh, kéž mi praskne kýl! Kéž sletím do moře!“
(překlad V. Nezval)

Roku 1871, v radikální vzpouře proti stávajícím společenským normám, Rimbaud utekl z Charleville do Paříže, kde se začala odvíjet nejslavnější kapitola jeho života – milostný poměr s Paulem Verlainem. Ženatý Verlaine, v té době již renomovaný básník s vlasově jemnou citlivostí pro jazyk, ale také s nemalými osobními problémy, byl Rimbaudovým mladistvým charismatem, pronikavým intelektem a mystickou aurou osudově zasažen.

Jejich soužití bylo v mnoha ohledech revoluční – dalece se vymykal dobovým konvencím. Experimentovali nejen s literárním stylem, ale také s drogami a mnohým dalším. Libovali si v excentričnostech: jejich láska byla bouřlivá, plná vášní, alkoholových opojení a destruktivního chování a hluboce se propisovala do jejich básnické tvorby.

Tato bouře našla svůj odraz také v Rimbaudově možná nejvýznamnějším díle – rozsáhlé básni v próze Sezóna v pekle. Text je mimořádně působivou výpovědí o básníkových vnitřních démonech; dramatem nepřetržité hádky dvou hlasů; dvou částí Rimabudovy extrémně komplikované osobnosti. Ocitujme z kapitoly Záblesk: „Můj život je opotřebován. No tak! Předstírejme, lenošme, smilování! A budeme žít a budeme se bavit, snít o obludných láskách a fantastických vesmírech, stýskat si a přít se o podoby světa, kejklíř, žebrák, umělec, darebák – kněz! Na nemocniční lůžko se ke mně vrátil mocný závan kadidla, strážce posvátných vůní, zpovědník, mučedník… V tom spatřuji svou špinavou výchovu z dětství. No a co!“ (překlad A. Pohorský)

Věci nabraly rychlý spád. V Bruselu v červenci 1873, během jedné z jejich nespočetných hádek, Verlaine dvakrát na svého milence vystřelil. První kulka zranila Rimbauda na zápěstí. Kdyby se pohotově nevrhl na zem, druhá kulka by ho zabila. Tento incident vedl k Verlainovu zatčení a dvouletému uvěznění… Příběh hodný filmu! (A ten také skutečně vznikl: je z roku 1995, jmenuje se Úplné zatmění a Rimbauda v něm skvěle ztvárnil Leonardo DiCaprio.)

Naposled se potkali v roce 1875 ve Stuttgartu, po Verlainově propuštění z vězení. Verlaine byl čerstvým konvertitou ke katolicismu, zatímco Rimbaud dal svému básnickému životu navždy vale a vstoupil do koloniálního vojska. Z něho posléze dezertoval a po dalších eskapádách se v roce 1880 stal obchodním zástupcem v jemenském Adenu a později v etiopském Hararu. Tam pracoval jako obchodník pro několik francouzských společností; obchodoval s různými komoditami včetně kávy, slonoviny a zbraní. Naučil se arabsky a amharsky…

Rimbaudova nová životní dráha byla od jeho bohémského života v Paříži diametrálně odlišná. Věnoval se společensky „užitečným věcem“ – ano, těm, jimiž dříve tak pohrdal – a usiloval o svoji finanční nezávislost. V dopisech rodině z té doby líčil své úspěchy i obtíže, a přestože často trpěl osamělostí a nemocemi, neměl v úmyslu nic na tom měnit. V roce 1891 se však jeho zdravotní stav dramaticky zhoršil a byl nucen se vrátit do Francie. Byl hospitalizován v Marseille, kde mu amputovali nohu. Navzdory všem snahám lékařů zemřel 10. listopadu 1891 ve věku 37 let. 

Jeden z největších prokletých básníků je pochován na hřbitově v rodném Charleville. Na bílém náhrobku pod velikánskou tújí stojí skromný nápis: „Arthur Rimbaud, 37 let. Modlete se za něj.“