Panika za časů koronaviru

Zprávy o viru SARS-CoV-2, způsobujícím nemoc COVID-19, se šíří světem společně s radami, jak zodpovědně chránit sebe i ostatní. Při studiu podkladů k článku se dostávám k radě nesahat si na obličej. Uvědomím si, že půlku tváře si podpírám dlaní s prstem na rtech, což je mé vyjádření naprostého soustředění – a nově i nezodpovědnosti. Když se však snažím na obličej nesahat, nemyslím pak na nic jiného. Tu a tam mě zasvědí brada, čelo, cítím potřebu si promnout suché oči. Jako když vám někdo řekne, abyste nemysleli na ledního medvěda, nemyslíte samozřejmě na nic jiného.

Posléze objevím video modelky Naomi Campbell uveřejněné v létě minulého roku; cestu letadlem započne dezinfekcí svého místa a okolí a v gumových rukavicích a s rouškou na ústech si sedadlo obalí vlastním potahem. „Je mi jedno, co si o mně lidé pomyslí, jde o mé zdraví,“ opakuje Naomi do kamery. Video má necelých dva a půl milionu zhlédnutí a dnes je aktuálnější než kdy jindy. Nejen dezinfekce prostředí, ve kterém se zdržujeme, ale i rukou, by měla být samozřejmostí, a to nikoli jen v časech pandemie. Tuto radu si evidentně vzala k srdci paní ze Slovenska, která se málem poprala s prodavačkou kvůli nedostatku mýdla; video se okamžitě začalo šířit po siciálních sítích a není zdaleka jediné.

Spolu s virem zmutovalo i naše chování. Prázdné regály, vykoupené trvanlivé potraviny a zvýšená poptávka po dezinfekčních prostředcích a rouškách se staly jakýmsi zdrojem jistoty, kterou lidé v těchto dnech hledají. Zprávy o vyléčených nejsou tak atraktivní jako o nakažených a případech úmrtí a pak se šíří strach a úzkost. Obava o vlastní bezpečí a život nám jako živočišnému druhu spouští reakci uteč nebo bojuj, která podněcuje k jakékoliv akci zajišťující pocit kontroly nad situací. Lidé jsou naprogramovaní reagovat na nebezpečí; tento psychologický mechanismus nutí mnohé následovat příkladu většiny, tudíž například skupovat potraviny ve velkém. Klinický psycholog, profesor Steven Taylor to komentoval pro BBC slovy: „Pokud by každý na Titaniku utíkal ke člunům, utíkali byste i vy bez ohledu na to, jestli by se loď potápěla, nebo ne.“

„Nejistota a strach vytvářejí místo pro nepravdivé informace,“ tvrdí epidemiolog Adam Kucharski. Většina lidí je nerozpozná a věří tomu, co opakovaně slyší či čte. Mnozí neztrácejí čas ověřováním faktů. Raději přijímají ta, která potvrzují jejich již existující domněnku a názor. Nemluvě o sklonu nejlépe si pamatovat věci, které vzbuzují silné emoce (kupříkladu počet zemřelých místo vyléčených). Čím více se však obáváme, tím jsme náchylnější k onemocnění. Podle třicetiletého výzkumu Suzanne Segerstrom a Gregoryho Millera totiž stres snižuje naši imunitu. Znepokojení je v případě koronaviru rozhodně namístě, nemístná je však panika, kterou kolem něj vytváříme.

Virálním světem se kromě poplašných zpráv šíří i vtípky, na které však nemusíme nutně nahlížet jako na zlehčování situace, spíš zrcadlení absurdity paniky některých lidí. Problémem není koneckonců virus, ale nedostatek zodpovědnosti většiny; zatímco u některých se šíří panika, jiní se chlubí svou nezdolností – koronavirus pro ně není problémem, kvůli kterému by se omezovali. Sun Tzu ve své knize Umění války napsal: „Ignorací sebe i nepřítele ohrožuješ vlastní život.“ Výkonný ředitel Koalice pro inovace epidemiologické připravenosti, doktor Richard Hatchett souhlasí: „Co se stane s virem, závisí čistě na nás.“